O loupeživém pelotonu

ylo, nebylo. V ranném cyklověku našeho světa, kdy kolo bylo stejně běžné jako slovo, se v jednom království mohl odehrát tento příběh. Do hlavního města Bowden království Zlatý Nipl právě přišly první zprávy o řádění bandy loupeživých cyklistů. Banda přepadala osamělé cyklisty v okolí hlavního města a okrádala je o láhve, blatníky, nářadí, duše i oblečení. Nejeden nešťastník byl stlučen hustilkou či dokonce zbičován vlastní duší. Loupežníci vždy beze stopy a velmi rychle zmizeli. Banda vážně narušovala veřejný cyklistický život kraje, královský ministr cyklistiky vydal proto nařízení posílit hlídky cyklistické policie v okolí Bowdenu. Opatření však nepřineslo očekávaný úspěch. Naopak, peloton loupežníků několikrát hlídky přímo přepadl a stráže přivázal na své bicykly obráceně, tedy čelem v zad, a tak zesměšnil představitele zákona království Zlatého Niplu a tím přímo samotného krále Torpéda osmého. Král pohrozil ministru cyklistiky skutečností, že jestli bandu nedopadne, bude jmenován okresním hustičem pneumatik bicyklů cyklistické policie v tom nejrovinatějším kraji, co v království je. Pro ministra, bývalého vrchaře, to byla hrozba opravdu vážná, sestavil proto bez otálení skupinu vyšetřovatelů a sám dbal na jejich fyzickou kondici. Vytáhl z kůlny svůj starý bicykl a hodlal se sám aktivně podílet na pátrání, případném sledování bandy cyklistických padouchů. Nyní měl již více zpráv o této skupině. Měla asi deset členů, bývali černě oblečeni a byli nedostižní. Vedla je postava s nádherným kolem, ze kterého za jízdy odletovaly jiskry, a přilbou s černou korunkou. Dvakráte se podařilo početnější hlídce loupežníky překvapit, ale nikdy s úspěchem pronásledovat. Loupežníci vždy brzy zmizeli pronásledovatelům z očí a to i přes to, že členové cyklistické policie nebyli žádná cyklistická ořezávátka. Ministr cyklistiky věděl, že ve svém nejbližším týmu musí mít ty nejlepší cyklisty co lze sehnat. Vsadil na spurtaře s tím, že každý bude vybaven navíc speciální hustilkou, kterou lze snadno za jízdy umístit do výpletu cizího předního kola a tak získat zajatce pro výslech. O úspěchu případného výslechu si však nedělal přehnané iluze. Věděl, že má co dělat s velmi tvrdými a bezcitnými cyklisty, vždyť jak jinak by mohli páchat takové ohavnosti, jako svázat nevinného cyklistu vlastní duší, vypustit kola a odvést pumpičku, polít sedlo jahodovým sirupem, přestříkat rám na růžovo a dokonce namontovat oběti na kolo dynamo a stojánek! Seznam jejich brutálním činů není zdaleka celý. Ministra čekal boj na život a na smrt a on to věděl.

Netrvalo dlouho a ministr se dostal do takové kondice, že byl schopen vést svoji skupinu pátračů - spurterů přímo v terénu. Do vsi Pastorek, v zadní místnosti místní cykloprodejny, umístil svůj hlavní stan. Bylo to strategické místo. Do Bowdenu nebylo daleko a sama ves byla na kopci, skupina tedy měla výhodu převýšení. Na zdi byla umístěna velká cyklomapa okolí Bowdenu, kde si ministr zapichoval praporky do míst, která nějak souvisela s loupeživým pelotonem. Mravenčí prací dospěl k přesvědčení, že banda se skrývá někde mezi Bowdenem a obcí Děravá galuska. Nebylo to od Pastorku daleko a tak ministr podnikal se svými vyšetřovateli hlídky nejčastěji do této oblasti. A jednoho dne přišel úspěch. Mezi Pastorkem a Děravou galuskou je městečko Sedlová trubka. Ministr se tudy vracel se svými zpět do Pastorku, když tu náhle se v protisměru objevila skupina černě oděných cyklistů. Jakmile cyklisté spatřili královskou standartu, kterou na dlouhé tyči připevněné k řidítkám vezl ministerský herold, otočili svá kola a dali se na útěk (vlastně újezd). Ministr nezaváhal, vydal patřičné rozkazy a spolu se svou skupinou pátračů - spurterů začal lupiče, bylo jisto, že jde o lupiče, sledovat. Pronásledování se nejprve dařilo, pečlivou prací při rozrážení větru přiblížili se k lupičům na nadějnou vzdálenost. Ovšem lupiči měli v záloze velmi ohavný a účinný plán. Na vhodném místě odhodili ze zad své tlumoky s nakradenými věcmi pronásledovatelům do cesty a ministr hromadnému plánu nemohl zabránit. Jen jedinému pronásledovateli se podařilo nástrahami projet bez újmy a pokračovat v pronásledování. Někteří méně potlučení po chvíli nasedli na svá kola a vydali se kolegovi na pomoc. Kolegu však nenašli, za to polapili dále jednoho lupiče u křižovatky Bowden / Sedlová trubka. Lupič měl ministerskou hustilkou poškozené přední kolo a před pronásledovateli marně pěšky prchal.

Jak se však ministr obával, lupič jim toho zprvu moc neřekl. Oznámil pouze svoji hodnost a odvolával se na mezikrálovská cyklistická práva. Víc nic. Teprve na nátlak krále přistoupil ministr na ty nejkrutější metody výslechu. Lupič byl nucen poslouchat skřípání klínků a vrzání nenamazaného řetězu několik hodin denně. Když byl takto několik dní zpracováván, byl přiveden před své kolo, které kat před jeho očima pomalu rozebíral do šroubku. Dlouho lupič nehnul brvou, když ale kat jakoby náhodou upustil několik kuliček středového ložiska a ty se rozkutálely do všech koutů, vydal lupič hluboký sten. I přes to, že tento cyklista byl lupič nejhoršího zrna, udělalo se mnohým přihlížejícím nevolno. A většina opustila definitivně místnost v okamžiku, kdy kat začal ostrým hrotem rýt první rýhu do horní rámové trubky lupičova kola. Při druhé rýze se lupič zhroutil. (kat druhý den požádal o propuštění do penze) Lupič byl zlomen. Popsal místo, kde se banda schovávala. Řekl, že peloton vede tajemný muž, který provozuje cyklokněžnictví. Vložil na pláště loupežnických bicyklů zaklínadlo, které nedovolí sklouznout ani na ledě, duše jsou chráněny kouzlem proti defektu, převody bicyklů jsou jiným zaklínadlem střeženy proti poruchám a dres každého člena je zaklet tak, aby nekladl vůbec žádný odpor vzduchu při jízdě. Proti hustilce v drátech ale zaklínadlo nemají. Kolega vyšetřovatelů, který proklouzl nástrahou, dojel prý zadrženého a poslal jej hustilkou na zem. Je si jist, že onen hrdina je nyní v moci lupičů. Lupič se již rozhodl pro plnou spolupráci s vyšetřovateli zvláště po té, co mu bylo přislíbeno, že nebude vsazen do nejkrutějšího královského žaláře, kde musí každý vězeň jezdit na kole dvanáct hodin denně proti větru.

Ministr se neprodleně vydal na místo, které padouch popsal jako skrýš bandy. Zde, ve starém domě uprostřed lesa nedaleko Sedlové trubky, však nalezli pouze statečného kolegu, kterému lupiči brutálně svázali tkaničky aby nemohl utéct a nasadili obráceně cyklistické rukavice aby se nemohl sám osvobodit. V domě byly též nalezeny stopy po nejstrašnějším cykloknežnickém rituálu, který má cíleně osobě či osobám zajistit defekt kola v nejméně vhodnou chvíli. Po bandě však ani stopy. Osvobozený kolega vypověděl, že ztráta jednoho člena se morálky lupičů velmi dotkla a kápo musel pro udržení pořádku každému lupiči vydat nový řetěz se samomazacím zaklínadlem. Potom provedli onen strašný rituál, který byl směřován na každého člena cyklistické policie, ale hlavně na pana ministra cyklistiky a jeho vyšetřovatele. Spalovali při tom naloupené duše symbolicky propíchané akátovými trny. Kam odešli však neví. Ale zaslechl rozhovor, ze kterého vyplývá, že tajemný cyklokněžník má cosi společného s králem. Naštěstí si nikdo nepovšiml, že poslouchá, protože ten chlap je prý tak bezcitný gauner, že by byl schopen snad i šlápnout do výpletu jeho kola.

V následujících dnech se ministerským vyšetřovatelům podařilo, přes velmi časté defekty, polapit většinu z desíti loupeživých cyklistů a osvědčenými výslechovými metodami obstarat dostatek informací k odhalení, polapení a usvědčení králova mladšího syna, který propadl cyklokněžnictví, dostal se na temnou stranu cyklistiky a založil loupeživý peloton. Jeho plány byly vskutku cykloďábelské. Loupením získával prostředky na připravovaný cyklopřevrat a zároveň strachem a demoralizací občanů připravoval půdu pro svoji plánovanou cyklokrutovládu. Měl například v úmyslu vybudovat jedinou centrální hustilnu pneumatik, kde by každý občan musel dofukovat svá kola za poplatek, a zakázat soukromé vlastnictví jakékoliv hustilky. Hodlal též zakázat zpívat za jízdy na kole a na jízdy na bicyklu vydávat povolenky. Není divu, že občané volali po nejpřísnějším trestu - do smrti neusednout na kolo - a na jejich nátlak byla učiněna vyjímka cykloústavy a tento strašný trest byl na králova bratra uvalen.

Jak hloupý Honza o kolo přišel

dysi dávno žil ve Velkém hranatém království Honza. Neobvyklé jméno království je staré jako doba vlády krále tohoto království Hranola I., velkého vyznavače hran a symetrie. Od nástupu na trůn směňoval král části území se sousedy tak obratně, až dosáhl téměř čtvercového tvaru území. A kde byla diplomacie krátká, tak rozpoutal válku. Získal-li však větší území než potřeboval, vrátil jej, neboť vše podřizoval nejdokonalejšímu, božskému tvaru - čtverci. Jako příznivec symetrie, však během let územních zisků a ztrát často přemisťoval své sídlo tak, aby vždy leželo v průsečíku uhlopříček jeho území. Král Hranol I. tak vystavěl dvacet pět královských zámků, často na dohled jeden od druhého. Jeho záliba ve čtvercích je výsledkem špatné výchovy jeho otce, který byl posledním z řady králů se zalíbením v kulatých tvarech. Obklopen ovály a kruhy, považoval princ Hranolek čtverce (tehdá se jmenoval Kulička po pradědečkovi) za projev vzdoru vůči svému královskému otci a jeho kulaté tyranii. Chtěje jednou provždy prosadit svoji filosofii, musel se zbavit otcovi vlády, zosnoval proto jednoho listopadového dne Velkou hranatou revoluci a svrhl otce - krále Kruha XXI. z kulatého trůnu (otec spadl sám, stačilo odstranit klíny). Otec byl uvržen do narychlo postavené hranaté věže, kde deptán nezvyklým tvarem, přišel o rozum. Princ Kulička se nechal přejmenovat a korunovat hranatou korunou na krále Hranola I. Následovalo období přestavby. Vše kulaté se měnilo královským nařízením na hranaté. Ovál, dříve považovaný za krásný tvar a kruh za tvar božský, byl nahrazen obdélníkem, v ideálním případě čtvercem. Oblé tvary byly zakázány. Král Hranol I. měnil domy, území, rybníky, kopce tak aby v jeho království bylo vše dokonalé - hranaté. Nový tvar přinesl pro poddané mnoho nového: například čtvercová okna byla mnohem praktičtější a levnější, z hranatých cihel se stavělo výrazně lépe, hranatý tvar polí se lépe udržoval, hranaté knihy se lépe skladovaly v hranatých knihovnách, hranostaj byl vyhlášen královským zvířetem a chován v hranatém královském parku... Nový tvar na druhou stranu přinesl i některé nevýhody. Kupříkladu hranatá kola vozů se netočila tak snadno jako dříve, hrnčířské kruhy byly zakázány, kruhy v obilí zpochybňovány a kruhy na vodě zilegalizovány. Ptáci a drůbež upadli v nemilost pro neochotu změnit tvar svých vajec, astronomie byla zrušena a nebeská tělesa prohlášena za hranatá.

Honza

Král měl ale jiné starosti. Tvar jeho území by byl dokonalý nebýt kulatého rohu na severovýchodě. Kulatou hranici zde tvořila řeka. Za řekou, v mokřinách, kde by si král představoval své území, bydlel Honza. O kus dále však začínaly nepřístupné hory, kde žil drak, a tak cesta kolem Honzova stavení byla jedinou bezpečnou spojnicí odlehlé části území sousedního království. Proto sousední král Gibon CCCLI. nechtěl toto území králi Hranolu I. za žádnou cenu přepustit. Hranol I. se s tímto královstvím válčit neodvážil, rozhodl se tedy, že Gibonovi tři sta padesátému prvnímu dá za území výměnou svou starší dceru Lištu sličnou, které byla stejně příliš oblá a kazila pověst jeho hranatého dvora.

Bylo by naivní si myslet, že Honza zvaný hloupý, byl schopen si uvědomit co pro něho tato vysoká politika znamená. Byl opravdu hloupý a to natolik, že jeho matka se v zoufalství raději utopila v řece a otec vstoupil do chřtánu draka a šimral ho v krku tak dlouho, dokud jej drak nespolkl. Honza proto žil sám v chátrajícím stavení u hlavní a jediné cesty s Orangu do Gutanu. Cestujícím pomáhal napojit tažná zvířata a zato občas obdržel něco na živobytí. Ale teď se všechno změní. Král Gibon CCCLI. a král Hranol I. se rozhodli navštívit spolu jako důkaz dobrých vztahů ono území. Král Hranol pojal návštěvu jako oslavu dokončení svého velkého snu o dokonalé symetrii území Velkého hranatého království.

A tak jednoho dne vyšel Honza před dům a spatřil stanový tábor se zástavou Velkého hranatého království na jednom a Gibonova království na druhém břehu řeky Dračinky. Honza se vzápětí jako nový obyvatel Velkého hranatého království dostal před samotného Hranola I. Král jej ihned jmenoval královským celníkem a nařídil přestavět Honzův dům na reprezentativní celnici, neboť zanedlouho budou cestující mezi Orangem a Gutanem procházet přes území jeho nejhranatějšího království. Během návštěvy krále Honza nepochopil ničeho, zato se zakoukal do královi mladší dcery Krychličky.

Honza a Krychlička

A byla svatba. Král Gibbon CCCLI. si bral dceru Hranola I. Lištu sličnou. Gibbon rozhodně nesdílel sousedovu zálibu v hranatých tvarech a Hranolova dcera se mu docela zamlouvala. Z dobré vůle proto i on jmenoval Honzu svým celníkem a rozhodl se také přestavit jeho dům na svou celnici. Rozdal příslušné rozkazy, podepsal příslušné listiny a odložil kralování na později stejně jako jeho protějšek. A pak se oba králové navzájem uvedli do podnapilého stavu. A lid, vida své krále, měl co dohánět, neboť všeho bylo dosti.

A tak se stalo, že s příchodem večera, nebylo v celém okolí střízlivé duše. Tedy až na Honzu, který neuměl otevřít láhev a na královu Krychličku. Krychlička byla kupodivu hezká ač trpěla degenerativní mozkovou poruchou, tak běžnou mezi feudály té doby. Zkrátka nebyla o nic chytřejší než Honza. Opustila otcův stan a procházeje táborem, došla k řece. Spatřila Honzu, jak si smývá z rukou krev. Nešťastník se pořezal o láhev. Ani tentokrát se mu nepodařilo dostat tekutinu se zavřené (hranaté) láhve do úst. Krychlička Honzu politovala a přiložila na zranění svůj kapesníček. Oba se posadili do vzrostlé trávy na břehu řeky, která nyní nesla jméno Rohová, a dlouhé minuty mlčeli. Honza ukázal mlčky Krychličce barevný oblázek a Krychlička poznamenala, že se všechny oblázky musejí přebrousit do hranata. Pak Honzovi dala malý zlatý hranatý penízek na památku. Honza se rozpovídal o drakovi a o tragickém konci svých rodičů. Krychlička posmutněla a vzpomněla na svou maminku, které podle vyprávění otce zemřela dva roky před jejím narozením. Honza pak slíbil, že nikdy nedopustí aby byla smutná.

Oslava svatby, přátelství Hranola a Gibbona a územních změn se protáhly na týden. Honza i Krychlička se každý večer tajně setkávali na břehu Rohové. Když přišlo loučení propadl Honza zoufalství. Požádal kolemjdoucí, aby mu otevřeli větší množství lahví s vínem, a opil se. Ani Krychličce se od Honzy nechtělo. Král však ničeho nepozoroval a rozloučil se s Gibbonem a s nejmladší dcerou a všemi dvořany odtáhl řídit stavbu svého nového sídla.

Zanedlouho se k Honzovu stavení dostavil královský stavitel s pomocníky. Bezvládné tělo začínajícího alkoholika bylo vyneseno z domku na místo, kde nepřekáželo. Výstavba výstavní celnice Velkého hranatého království začala. Práce šla hranatým od ruky a než Honza vystřízlivěl, celnice stála. Byla vystavěna ve stylu novohranatého slohu, měla dvě věže, tři patra a rozlohu menšího zámku. Byl stanoven správce a zástup pomocníků na údržbu objektu a celních povinností. Spícího Honzu přenesli na lůžko s nebesy a očekávali jeho probuzení a další rozkazy. Když se Honza probudil, zachvátil jej zmatek. Dva dny chodil po celnici a okolí, beze slova s prostoduchým výrazem v tváři. Pak poručil donést otevřené lahve vína...

Honza jede za Krychličkou

Následující dny trávil Honza nezměrným požíváním lihovin. Někdy v této době se na místo dostavil stavitel krále Gibbona CCCLI. a zahájil výstavbu výstavní Gibbonské celnice, kterou pojal, jako rozšíření celnice Velkého hranatého království. Stavitelův vytříbený architektonický cit ovšem nedovoloval zachovat novohranatý sloh, neboť jím opovrhoval. Vystavil celnici ve stylu pozdně makakském a do zdí sousední celnice vyboural otvory aby obě odlišné stavby propojil chodbami v jediný celek. Na gibbonské části ovšem vybudoval větší věže a i v ostatních směrech hodlal původní stavbu překonat. Vybudoval pro Honzu obytné prostory nákladněji zařízené a nařídil Honzu přenést. Honza ničeho nevnímal, svých povinností vrchního celníka se ujal jak nejlépe mohl. Do činnosti svých správců se nemíchal a jeho nařízení se týkaly jen dodávek lahví do obou svých ložnic. Když dopil zásobu v jedné ložnici, nechal se přenést do druhé ložnice. Odvracel tak pravidelně hrozbu zhoršení diplomatických vztahů obou království.

Jednoho dne přinesl posel Honzovi dopis. Psala Krychlička. Né že by Honza uměl číst, poznal to podle vůně stránek. Dopis jistě obsahoval slova plná lásky a stesku a Honza se rozhodl vypravit za ní. Správce Honzovi vysvětlil, že zámek je západním směrem a poradil, že správný směr udrží, bude-li vždy po ránu sledovat svůj stín. Sebral gibbonskému správci bicykl a vydal se na nový zámek krále Hranola I. Cyklistika byla v té době v úpadku. Vůl v povoze třebas hranatým kolem otočil, cyklista však ne. A používat kulatá kola si již nikdo nedovolil. Král nechal každého kdo vlastnil, nebo neoznámil nález kulatého předmětu, popravit. Později, se završením dokonalosti tvaru území království, užíval provinilce ke krmení draka, žíjícího v horách za řekou Rohová. Drak však cyklisty nejedl. Jejich svalnatá lýtka se špatně žvýkala a vlastně na nich nebylo ani nic k jídlu. Tak drak cyklisty nechával jít. Vděční cyklisté založili v Dračích horách ilegální cyklistickou organizaci VIKUK (Všeobecná Iniciativa za KUlatá Kola) a ve směnách se starali drakovi o chrup. Když však Honza sedal na kolo, nic z toho nevěděl.

Honza v cele předběžného zadržení

Honzův průjezd na kole způsobil hned v první vesnici pozdvižení. Jednak bicykl příliš neovládal a pravidelně ztrácel rovnováhu, ale hlavně byl vybaven dvěma kulatými koly! Lidí se zmocnila panika, Honza občas padal do davu vesničanů a lidé z takového místa v hrůze utíkali. Nikdo nechtěl mít s Honzou nic společného. Rychtář pohled na bicykl duševně nevydržel a zhroutil se. Honzovi nepřipadalo chování lidí podivné. Myslel, že snad jeho funkce královského celníka vyvolává v lidí takové projevy. Z vesnice se časem vypletl a pokračoval dále. Tak Honza unikl královské spravedlnosti. Radu správce již částečně pozapomněl a sledoval svůj stín celý den. Proto k večeru opět přijel do známé vesnice. Rychtář byl již v dobré kondici a Honzu zadržel. Noc strávil zamčen v nepoužívané jednotřídce. Na ráno byl přichystán převoz do královského žaláře.

Královský soudce si Honzu přišel osobně prohlédnout a obvinil jej z nelegálního držení kulatých kol. V poslední době byla jeho pozice hlavy justice ohrožena, neboť mu otékal obličej. Soudce zval nejlepší lékaře z celého světa aby otok zastavili, ale bezvýsledně. Jeho tvář se nebezpečně kulatila. Proto další poprava po delší době mohla napravit jeho reputaci u krále. Rozsudek nad Honzou byl vynesen až po té, co královský soudce oznámil králi Honzovu popravu. Odsoudit člověka k smrti nebylo v tomto království problém, ale i tak to vyžadovalo jisté časově náročné úkony. Soudce je proto odložil aby mohl radostnou novinku králi ohlásit co nejdříve.

Honzova poprava

Netrvalo dlouho a o Honzově přítomnosti v žaláři a jeho rozsudku se dozvěděla Krychlička. Okamžitě se rozběhla do žaláře. Zde neváhala podplatit žalářníky vlastním tělem, jen aby se za Honzou přes královo nařízení dostala. Jen co se přesvědčila o této strašlivé skutečnosti pověsila se otci na krk a prosila o amnestii. Král však nedal na Krychliččiny prosby a popravu nařídil vykonat třetí den s východem slunce. A dceru pro jistotu zavřel do černé věže. Jeho duševní stav se den ode dne horšil. Dnes již víme, že hlavním důvodem královy nemoci byly stísněné prostory královského sídla. Moderní archeologie sestavila poměrně kompletní podobu králova posledního zámku. Zákaz kruhů a oblouků se projevil velmi výrazně v architektuře, bez oblouků nebylo lze budovat rozlehlé klenby a místnosti zámku musely být užší, než je zdrávo. Též královská zahrada, místo duchovní útěchy a odpočinku přetížených mozků králů, velmi trpěla a neplnila svoji povinnost. Zahradníci se starali hlavně o to, aby stromy neměly plody, ptáci vejce, krtci nory, zkrátka aby král nespatřil nic oblého či, nedej hranatý bože, kulatého.

Honza se neměl špatně. Dostával pravidelnou stravu a o společnost nouzi také neměl. Žalářníci jej naučili licitovaný mariáš a Honzy se drželo štěstí začátečníka. Však ani žalářníci se ze soucitu nepouštěli do agresívních licitací a tak časem prohráli i klíče od Honzovi cely. Za časů Hranola I. však klíče nevypadaly tak jak dnes. Protože každý obyčejný klíč koná v zámku krouživý pohyb, neměl takový systém v tomto království místo. Hranolovi úředníci vymysleli systém zamykání, který krouživý pohyb vylučoval. Klíče byly proto poněkud odlišné. Honza však nevěděl, k čemu klíče slouží a vyhlídka na blízkou popravu ho zdaleka nerozrušovala tolik jako fakt, že jej Krychlička už nenavštívila. Popravdě řečeno, mrzelo to i žalářníky. Jednoho rána jej vyvedli z cely, spoutali mu ruce hranatými pouty a odvedli na popraviště. Mistr popravčí si právě brousil sekyru. Ani on neměl život lehký, oblíbenou sekyru s oblým ostřím musel nechat doma. Dnes se na popravu totiž přijde podívat sám král. A sekera s rovným ostřím se špatně brousila a hranaté topůrko se špatně drželo. Byl zvyklý odevzdávat perfektní práci, ale s tímto vybavením? Navíc musí seknout tak, aby sekyra neopsala nad hlavou nešťastníka oblouk. Celou noc nový sek trénoval a teď byl ospalý a rozmrzelý. Ani král nebyl v dobré náladě. Drak několikrát překročil řeku a napadl královké výběrčí daní. Mírové poselstvo, které k drakovi poslal, se nevrátilo. Drak začínal být nebezpečný. Rozhodl se řešit věc silou. Hned po popravě svolá válečné poradce a vyšle na draka vojsko. Král nevěděl, že za zločiny draka stojí VIKUK.

Pokračování příště...

O ztraceném pelotonu

a starých časů, které dávno upadli v zapomnění neboť je překryl svým pláštěm Čas. Za časů které tak musí být zařazeny mezi nepravděpodobné až pohádkové bylo, nebylo. Po horských silničkách a opuštěných okreskách se proháněla banda cyklistů, která toho měla mnoho na svědomí. Proto pykají nyní za své činy neklidným osudem duchů. Nevážili si života, sedali na kola pro peníze a radost z vítězství. Dávno neznali pocit, který člověku dává jízda krásným krajem, zapomněli na hřejivý cit večerní únavy a téměř milostné chvění unavených nohou. Sílu a vůli nahrazovali chemickými preparáty, kola jim nebyla kamarádem a milenkou v jedné osobě, už neznali ta slova lásky, ale ani žárlivosti či chvilkové nenávisti, kterými cyklisté častují své stroje. Jejich hříchy byly ač sice né z největších, však v takovém množství, že trpělivost toho, kdo řídí děje pozemské, přetekla.