Moucha

ylo krásné ráno. Ranní chlad se již vytratil a slunce prohřívalo prochladlé tělíčko mouchy. Byla na sedm očí slepá, ale dalších dvatisícestojedenáct očíček pozorně sledovalo celé okolí a pátralo, nevyskytne-li se nablízku nebezpečí. Byla připravena i přes celkovou tělesnou ztuhlost vzlétnout a provést sérii únikových geometrických obrazců. Až ji slunce prohřeje, vzlétne hledat potravu. Věděla, že na pastvině za silnicí jistě něco na zub najde. Včera si totiž všimla skupinky pasoucích se koní. Těšila se o to více, že se zde jistě setká s ostatními a dozví se něco nového. Promýšlela si cestu, když vtom tmavý kámen, na kterém seděla ji začal nepříjemně pálit do nožiček jsa ohřátý sílícím sluncem. Již také všechny blanky křídel měla suché a dobře napjaté. Byl čas vzlétnout. Několikrát si předním párem nožiček promnula hlavičku a otřela křídla. Cítila se velice dobře a tak předvedla bujný výskok a dobře pět centimetrů nad kamenem rozevřela křídla a opřela se jimi o vzduch. Z radosti nad životem provedla výkrut a vzápětí přešla do střemhlavého letu. Přeletem kousíček nad zemí xmrti vyděsila encefalitické klíště a s radostným bzukotem proletěla květem bezu. Na tělíčku ji však ulpělo několik kuliček odporně páchnoucího pylu. Nebylo to příjemné a chvíli trvalo, než se jí podařilo všechen pyl setřást. Náladu ji však téměř hned zlepšilo pomyšlení na očekávaný hodokvas.

Přes všechnu svou euforii nezapomínala na ostražitost. Byla to zkušená moucha. Vlastně každá moucha v jejím věku musela být zkušená, neboť svět je plný nebezpečí. Držela se proto blízko hustého porostu a co chvíli prolétala mezi trsy kvítků žebříčku. Takto se pomalu blížila k úzké silnici, která z této strany ohraničovala pastvinu, kde včera v podvečer spatřila stádečko koní. Či snad to byly krávy? V přítomnosti podobných tvorů není nikdy bezpečno protože poblíž vždy číhají nějací ptáci a tak sotva zvířata spatřila, uháněla pryč aniž by si je pořádně prohlédla. Některé mladší kolegyně si ji pro tuto prý scestnou teorii dobírají a s nejednou masařkou se dokonce dostala do konfliktu. O masařkách a jejich rozumu si myslela své. Neměla příliš ráda jejich aroganci a způsob jakým jedna jak druhá dávají obdivovat svá lesklá tělíčka, ale věděla, že každý pták spatří dříve lesklou masařku než ji, obyčejnou mouchu. Mají tedy do ptačího zobáku mnohem blíže než ostatní, a proto je snad i trošku litovala a lítost vzbuzovala vůči masařkám i občasnou shovívavost. Setká-li se tedy u jídla s masařkou, byla přesvědčena, že ji strpí i přes její nemožné způsoby.

V těchto myšlenkách se natolik přiblížila silnici, že byl nejvyšší čas zamyslet se nad tím, jak nebezpečné místo bezpečně překoná. Usedla poblíž krajnice na střep zeleného skla uvězněného v nánosu silniční špíny. Chviličku zpozorněla neucítí-li otřesy blížícího se vozu. Pomyslela, že je možná příliš opatrná. Vždyť po této silnici, bůhví kolikáté třídy, projede tak jedno auto za týden. Navíc od pastviny k mouše právě závan větru přivál vůni bohaté hostiny. Nečekala, využila poryvu větru a snadno se vznesla do výše. Musela se ještě přesvědčit, zda není poblíž stádo krav či koní a tedy i smrtelné nebezpečí ptačích zobáků. Zrovna kousíček před sebou spatřila linku elektrického ohradníku. Usedne zde, odpočine si a prohlédne situaci. Byla to zkušená a opatrná moucha.

Právě přemýšlela jestli se na noc vrátí k tmavému kameni, kde snad bylo přes noc trochu chladněji, ale svou myšlenku nikdy nedokončila. Nečekaný náraz do čehosi vlhkého a okamžitá tma nešetrně probrali mouchu z příjemného rozjímání. Pocítila obavu o svůj život. Však vědomí, že ještě žije ji vzpružilo a přesvědčilo, že se nestala ptačí obětí. Obrátila se směrem, kde tušila východ z tohoto těsného prostoru a vší, tedy muší, silou zabírala křídly. Nebylo to snadné, protože měla tělíčko i křídla pokrytá lepkavým slizem. I s nejvyššími kmity křídel postupovala vpřed jen velmi pomalu. Již si začala zoufat, když tu se před ní rozevřel veliký otvor plný slunečního světla. Zezadu přišly mouše na pomoc závany průvanu doprovázené podivným chrčivým zvukem. S novou nadějí se pustila do boje, když tu se otvor před ní sevřel a proud tekutiny ukončil její naděje. Z šoku ji po chvíli probrala ostrá pálivá bolest. Ležela zpola utopená na hladině, všude kolem neproniknutelná tma. Cítila, že ji tekutina naleptává tělíčko. Bolestí omdlela.

Brdský přízrak

iž léta bylo lze zaslechnouti v Brdech a okolí zprávy o záhadné bytosti rychle se pohybující po lesích. Nejprve byla považována za ducha plujícího nehlučně vzduchem, který se zjevil a zmizel kdykoliv se mu zachtělo. Na místech, kde se zjevoval nejčastěji byl prý zakopán poklad nebo hromadný hrob nesmířených obětí. Postupem času s přibývajícím počtem pozorování se mínilo, že se jedná o myslivce z Rejkovic, který si vzal život z nešťastné lásky a po lesích neklidně bloudil jízdou na divokém praseti, potomku Bivojovi slavné oběti. Lidem prý neškodil, byl spíše plachý. Další zprávy upřesnily, že myslivec, je-li to myslivec, je oblečen v černém přiléhavém oděvu, nikoliv zelené kamizolce, jak se mínilo. Také na místech kde byl pozorován nebyly většinou nalezeny stopy divočáka, ale zvláštní lineární stopa připomínající otisk pláště terénního motocyklu. Teorie myslivce na divokém praseti se otřásala v základech.

Dlouhé měsíce ji uměle udržoval při životě starosta významné brdské obce (v katastru dvě hospody, jedna vojenská posádka), protože jeho syn byl jedním z očitých svědků přízraku a popsal detailně prase i myslivce exkluzivně pro významný příbramský deník. Politický odpůrce pana starosty se nechal před volbami slyšet, že pozorování proběhlo po té, co jeho i pana syna vyhodili z restaurace v Ohrazenicích pro značnou společenskou únavu. Pan starosta i jeho syn tuto informaci rázně popíral až do okamžiku, kdy již bylo jasné, že ve volbách na další období již více neuspěje. Nový starosta teorii umrlého myslivce zapudil a ve výše zmíněné restauraci dva dny po volbách sestavil výbor pro výzkum nyní tak zvaného Brdského přízraku. Výbor měl za úkol prověřit výpovědi očitých svědků a podniknout kroky k objasnění mystéria. Dalším úkolem bylo prozkoumat nejedná-li se o tvora příbuzného krutému brdskému sněžnému muži zvanému Brďo či snad o Brďa samotného. Hlavním přínosem výboru byl fakt, že se nejedná o nic dosud uvedeného a nebo naopak o cokoliv z doposud uvedeného. Svědci podrobení křížovému výslechu paní Marie F., zvané též krvavá tchýně, vypovídali nejednou rozdílně, zmateně, nejednoznačně a mnohý z nich přiznal, že Brdský přízrak je on sám. Místní psycholog hostinský pan František K., člen výboru, později připustil, že úsudek svědků mohl být ovlivněn strachem z paní Marie. Přesto bylo od myslivce definitivně opuštěno a hledalo se jiné vysvětlení.

Nezávisle na výboru po přízraku pátralo několik soukromých osob. Jejich objevy, dedukce a pozorování často předčily výsledky výboru, který svoji činnost vyvíjel pouze v sobotu od šesti do půlnoci v ohrazenické restauraci. Pan starosta usoudil, že je ohrožena jeho politická stabilita. A tak i přes slibné výsledky mnozí z nich po návštěvě paní Marie F. zanechali pátrání a opustili kraj. Pan starosta převzal po uprchlících nemovitosti a výbor výsledky pátrání.

Složitou mravenčí prací při prověřování nových skutečností a hořkých výrobků plzeňské likérky, dospěl výbor deset minut před zavíračkou k převratné domněnce: Přízrak se pohyboval vlastní silou! Byly přineseny jasné důkazy, že přízrak dýchá, ulevuje si od přebytečných slin a při stoupání do kopce lapá po dechu. Též zjištěné stopy jasně dokazovaly, že přízrak se nepohybuje na praseti, ale spíše snad na motocyklu s nezvykle úzkými koly. Záhadou zůstává, že žádný svědek si na zvuk motocyklu neupamatovává. Pan Prof. Alexandr R. CSc. entomolog v.v. podal vysvětlení, že se jedná o nový japonský motocykl Yamaha 800 GX Super-silence, který prý jezdí za naprostého ticha. Avšak pan Jiří M. kutil domácí, vysvětlení pana profesora kategoricky odmítl a podsunul teorii o tzv. duchu motocyklu. Pan M. následně výboru vysvětlil, že stejným procesem jak vznikají duchové člověka, může vzniknout i duch kvalitního motocyklu. Pan Jiří M. kutil domácí, byl však druhého dne téměř jednohlasně z výboru vyloučen pro nekompetentnost. Proti byl pouze pan Jiří M.

Nyní si byl pan starosta téměř jistý, že Brdský přízrak je živý tvor. Rozhodl se jej dopadnout a zlepšit si tak postavení v kraji. Pomýšlel totiž na místo radního v okresním městě a tento čin by mu mohl politický růst velmi usnadnit. Rozpustil výbor a do všeho zasvětil svého zetě - velitele štábu vojenské posádky v obci. Protože Brdský přízrak byl často pozorován ve vojenském prostoru Jince, byla zde naplánována rozsáhlá pátrací akce a zapojeno několik vojenských posádek. Záminkou pro vrchní velení bylo vojenské cvičení v rámci NATO.

Začátkem podzimu, po pečlivých přípravách, byla akce s krycím názvem "Medvídek Pů" zahájena. Vojenským prostorem křižovali dnem i nocí vojáci opěšalí i motorizovaní, v tancích i vrtulnících, s šarží i bez šarže, se zbraní i beze zbraně. Vojenská genialita českých generálů brzy přinesla ovoce. Necelý měsíc po zahájení akce byl 211. vrtulníkovou letkou ze základny ve Strašicích, výstražnou střelbou z lehkých zbraní, zahnán na vrchol Tok podezřelý občan na bicyklu. Z výpovědí pilotů a pořízených snímků je zřejmé, že podezřelý byl oblečen v černém cyklistickém dresu a dlouhých tmavých cyklistických kalhotách, byl spíše vyšší postavy a na hlavě měl černou čepici s kšiltem. Rám byl hliníkový, barvy tmavě šedé až černé. Kolo mělo vpředu i vzadu kotoučovou brzdu a bylo osazeno komponenty SRAM řady X-9 až na přesmykač, který prý byl od firmy Shimano. Na obličej si z pilotů nikdo nevzpomíná. Piloti dále uvedli, že podezřelého nemohli zadržet, protože v okolí kóty Tok je hustý les a nelze přistát. Kroužili se stroji proto nad místem a rádiem ohlásili polohu podezřelého a požádali o zásah pozemních jednotek.

Velitel nejbližší motorizované jednotky generálporučík Macháně, okamžitě přislíbil pomoc. Všech osmnáct tanků roty vyrazilo nejvyšší rychlostí ke kótě Tok. Nejvyšší rychlost se však snížila na rychlost střední a později, na úpatí kopce, dokonce na rychlost nejnižší. To když tanky povětšinou odmítly prostupovat neprostupným lesem. Generál Macháně, v souladu s předpisy, vydal rozkaz opustit nepotřebné stroje a pokračovat dále pěšmo. Přijal totiž hlášení pilotů o povážlivém stavu jejich pohonných hmot a o neodkladném návratu letky na základnu. Piloti uvádějí, že před opuštěním kóty Tok se podezřelý choval podezřele. Vyměňoval prý nepřirozeně dlouhou dobu duši a měl značné potíže s huštěním.

Další výpověď v časové posloupnosti operace je od generálporučíka Macháně. Když dorazil se svými muži na kótu Tok podezřelého nikde neviděl. Na místě, kde byl naposledy pozorován vrtulníky, byl nalezen obal od tatranky s kokosovou náplní a čokoládovou polevou a exkrement neuměle ukrytý pod podezřelou hromádkou jehličí. Oba důkazy byly opatrně převezeny do vojenské laboratoře ve Vyškově a podrobeny detailní analýze na nejmodernějších přístrojích. V zápětí přivolaná skupina vojenských specialistů našla po důkladném průzkumu na místě větší množství otisků vojenských bot a v okolí prázdné nábojnice většího kalibru. Všechny důkazy se však ukázali jako zavádějící. Velitel štábu akci "Medvídek Pů" následně ukončil a její výsledky prohlásil za uspokojující.

Někteří občané žijící v okolí si povšimli neobvyklého ruchu v újezdě. Prostoru proto věnoval zvýšenou pozornost houbař a novinář Martin H. a při dlouhých procházkách hluboko do prostoru, nedbaje nebezpečí, pečlivě pozoroval okolí. Zanedlouho se dopátral všech známých souvislostí a při jednom z průzkumných výletů padl na majitele restaurace v Příbrami, který tvrdil, že týž den, co byl Brdský přízrak zahnán na vrchol Toku, obsluhoval podivného, černě oblečeného cyklistu ve svém lokále. Cyklista si prý objednal Katův šleh a vypil dvě piva. Hostinský si na něho pamatuje velice dobře, protože si prý stěžoval na kvalitu jídla. Dále hostinský podotkl, že cyklista měl cyklocomputer značky Cateye typ CC-CD300DW a ponožky Moira termo. Na obličej si bohužel nepamatuje. Kolo neviděl, bylo opřené venku. Novinář Martin H. pečlivě zaznamenal výpověď pana hostinského, sestavil poutavý článek a nechal jej otisknout v hlavním příbramském deníku.

Od té doby, i přes veškeré úsilí, nebyl již Brdský přízrak v tomto kraji spatřen. Kariéra pana starosty je proto vážně ohrožena. Někteří občané míní, že se těmto končinám vyhýbá, jiní zase, že přestal jezdit na kole, prodal kolo i dres. Jsou ale i tací, kteří varují, že Brdský přízrak mohl na následky požití jídla v nechvalně známé restauraci zemřít a může se do kraje vrátit jako záštiplný duch.

Zázračné kolo

ivot lesa jako by ustrnul. Byl prostředek léta a počasí již druhý týden ukazovalo vlídnou tvář. Dnes bylo však poněkud tepleji a ústy jako by nepolapitelný vzduch předpovídal bouřku. S prvním závanem větru se na lesní pěšině ze stínu intenzívně vonících borovic vynořil Ferdinand Alois. Byl pokrytý prachem od hlavy až k patám, měl hlad, potil se, sípal námahou a hlasitě proklínal modrou turistickou značku. Dával si nelichotivá jména a před očima měl ten prokletý rozcestník, který jej zlákal k téhle cestě peklem. Jakási vnitřní nespokojenost s živičným povrchem jej tam donutila opustit pohodlnou silničku a vydat se do Ratlíkovic zkratkou po téhle značce. Místo radosti z jízdy, prošel křovisky a kopřivami, hrabal se do srázů a slézal skály. Mnohokrát své kolo vztekle odhodil, ale zatím se pro něho vždy vrátil. Nyní je opřel o borovici a vytahoval z drátů stonky a šlahouny všelijaké lesní flóry. Odtud to podle mapy mělo být do Ratlíkovic jen z kopce a po lesní cestě. A skutečně netrvalo dlouho a míjel první Ratlíkovické stavení. Na návsi upevnil zámkem kolo k ozdobnému zábradlí udržované kapličky, s námahou narovnal svá záda, oprášil co šlo a zamířil do místní hospody. Nepřipouštěl, že by mohlo být zavřeno. Klika povolila a Ferdinand vstoupil.

Hostinského pozdravil jak se sluší a patří a své poničené tělo usadil tak aby měl oknem na svůj bicykl dobrý výhled. Kromě Ferdinanda a hostinského nebyl v lokále již nikdo. Pokud ovšem nepočítáme neobvyklé množství much. "Lítají sem z kravína" řekl hostinský. "A k jídlu máme pouze utopence a pivo". Ferdinand si objednal utopence a jedno pivo. Proud světla, který dosud proudil okny do hospody zatím naráz výrazně zeslábl. Hostinský opustil výčep. "Povídám, za chvíli je to tady." Ferdinand doufal, měl opravdu velký hlad. "Myslím buřina jako hrom. Asi tu skejsnete." Povídá hostinský. Během monologu stiskl vypínač a podivná koule u stropu místnosti se rozzářila. Čas Ferdinanda netížil. Potřeboval si odpočinout. A do večera je ho dost, když tak dojede vlakem. Na nejbližší nádraží není daleko. Výčitku která jej nabádala zajistit pro své kolo přístřeší před deštěm spláchl hlubokým douškem do propadliště zapomnění.

Letos má už docela slušně najeto, na tenhle výlet se těšil, ale měl dnes jako by nohy s olova. Ostatním prostě nestačil, zprvu čekali, ale když už asi po páté dojížděl zcela zničen k odpočinuté a veselé skupince rozhodl se, že někde odbočí a místo sebe pošle ostatním vysvětlující SMS. Je to lepší, něž snášet ty narážky na svůj dnešní výkon. Co si usmyslel, provedl. Ale o chvíli později už litoval. Ta modrá bestie...

Právě když hostinský se slavnostním výrazem v tváři přinášel talíř s šedým osamělým špekáčkem, zablesklo se. Zvuk hromu se srazil se zvukem nárazu talíře na stůl někde v oblasti Ferdinandova levého ucha. Pohlédl nejprve ven, ověřil si přítomnost svého bicyklu a již se věnoval jen utopenci. K boji si nejprve připravil jen vidličku, ale hned jak se pocákal octem přizval na pomoc i nůž. Po delším zápase se Ferdinandovi podařilo oddělit a dopravit do úst kousek nebohého utopence. Považoval za kruté zanechat jej v ústech samotného, proto se chopil oschlého rohlíku. Bohužel rohlík vzdoroval zubům déle než je obvyklé, takže část obsahu Ferdinandových úst využila netěsnosti rtů a na doposud jen zaprášeném světlém dresu vytvořila mapu Slovenské republiky s kousíčky uzeniny zhruba v místech hor. Když se Ferdinand přirozeným způsobem zbavil i sousta v ústech, připojil zkušeným tahem dlaně po hrudi ke Slovensku Maďarsko. Zatím co se takto věnoval geografii, venku se rozpršelo. Pauza mezi záblesky a rachotem hromu se podstatně zkrátila. "A je to tady. Hovna s hákem." Hostinský vstoupil do místnosti a zamířil k pípě. "Ještě jedno? Asi jó, co?". Vzal čistý půllitr a roztočil Ferdinandovo druhé pivo.

Do dveří vstoupil další člověk. Dnes již druhý host restaurace v Ratlíkovicích. Byl oblečen v černé zablácené pláštěnce, po které stékala voda na práh. Do elegantních umazaných holínek měl zastrčeny kalhoty neurčitého tvaru a barvy. Když postava odhodila kapuci ukázalo se, že je pohlaví mužského, věku středního a výrazu ustrašeného. "Nazdar Fanouši." Hostinský natáhl ruku k polici. "Tě bůh Václave, venku je peklo. Nemám z toho dobrej pocit." "Od kdy se bojíš bouřky? A z tohodle kroupy nepůjdou." "Kroupy, nekroupy, tady choděj bouřky vždycky od západu. Tahle přišla od východu, rovnou od hřbitova." "No a co?" "Ty jseš z města, ty to nepochopíš, od východu vždycky chodí neštěstí." "Nech tu pláštěnku na chodbě. Jako obvykle?" "Dneska velkýho."

Ferdinand se ponořil do piva a přemýšlel nad mentalitou lidí z vesnic. A jestli může být rozdíl v bouřce od západu a východu. Téhle bouřce je ale vděčný, že ho nechala dojet až sem. Od chvíle co opustil peloton slyšel hřmění a když měl zrovna výhled, viděl za sebou černo. Kdyby tady bylo zavřeno, čert ví jak by dopadl. Ferdinandovo přemýšlení bylo náročné na tekutiny a tak požádal o další pivo. Nový příchozí se mezitím usadil, levačkou opřenou loktem o stůl svíral poloprázdnou skleničku s rumem. Z jeho předchozího rozhovoru z hostinským nepochytil nic. Hluk dopadajících kapek a rachot bouřky mu brali slova od uší. Občas pohlédl na své kolo, žlutá barva rámu dobře prosvítala provazy deště, a případnou výčitku potlačil douškem ležáku. Není to žádná skládačka, za ty peníze musí něco vydržet. Navíc se s ním dneska dost natrápil a přišlo mu, že dělá naschvály, když se zachytává za ostružiny, dloubá ho pedálem do žeber, schválně se smýká jiným směrem než potřeboval a otírá si špinavý řetěz o jeho lýtka.

Z myšlenek ho vytrhli hlasitá rána a velmi silný záblesk, tak rázně, že se polil pivem. K zasychající mapě na Ferdinandově dresu tak přibyla i část Polska. "To snad praštilo do Marie!" Hostinský přiběhl k oknu. "Měsíc, co jsme ji nechali nahodit. A toho vašeho kola lituju." Ferdinand se naráz vztyčil a vyběhl do deště. Viděl, že kolo leží u zábradlí v kalné louži. Na zábradlí zůstal jen zámek, na jednom místě přetržený. Kolem obou konců chyběl plastový povrch. Když pohlédl na své kolo, zděsil se. Nejprve ho napadlo, že není jeho. Tohle mělo zvláštně šedý rám, jeho bylo žluté. Někdo využil bouřky a kolo mu vyměnil, přímo před očima! Něco se mu na tom ale nezdálo. Přece jen to bylo jeho kolo, všechno ostatní poznával i zvonek, kvůli kterému byl často cílem posměchu. Tak co se stalo? Někdo mu přelakoval rám? Když ale kolo zvedl z louže a podíval se pozorně na nejbližší trubku, prozkoumal ji hmatem, uvědomil si, že rám žádnou barvu nemá! Byla teplá. Přece jen do kola udeřilo a blesk spálil lak, ale proč neroztavil bowdeny, pláště a tak podobně?

Promokl, voda mu stékala po zádech, vzal tedy kolo a odvedl jej do hospody. Opřel kolo ve vstupní chodbě. Bylo zde lepší světlo nežli venku pod temnými mraky a hlavně sucho. Ferdinanda potěšilo, že při vedení kola necítil žádné neobvyklosti. Kola se točila, jak mohl posoudit, se stejnou lehkostí jako před bouřkou a hlavové složení se zdálo být také v pořádku. ...

Pokračování příště...

E.T. cyklozemšťan

sem svobodný občan vyspělé civilizace souhvězdí Velký převodník z hvězdného systému X-7. Jsem také jeden z mála lidí, kteří uznávají zavrženou schopnost zaznamenávat informace. Já je zaznamenávám. Píši o společnosti, o lidech, o sobě. Nechci se smířit s faktem, že naše doba budoucím nic nezanechá. Psycholog považuje mé jednání za duševní poruchu způsobenou skokem v čase. Naštěstí žiji ve svobodné době kde každý může být porušený jak chce. A cestování časem už dávno nikoho nezajímá. Naše společnost žije již mnoho generací on-line. Informace se již dávno přestali ukládat, knihovny zanikly - nikdo o ně nestál. Svět je i bez nich plný, každý může kdykoliv mluvit s každým. Komunikátor se nedá vypnout. A kdo je chudý, ten musí několikrát denně poslouchat pásmo reklam. Náš systém je dokonalý. Zdraví a tělesné funkce každého člověka jsou také on-line. Lékař ví tedy o vašem stavu kdykoliv cokoliv. Ač máme v ústavě napsáno, že k těmto informacím se nikdo nepovolaný nedostane, přesto reklamní agentury poznají, když reklamy nevnímáte. To vám pak strhnou z účtu pokutu. Pokutě se lze ale vyhnout tím, že si koupíte nějaké zboží v akci. Lidem to ale většinou nevadí. Přináší to spousty jiných výhod a kvůli těm stojí za to šestkrát denně poslouchat půlhodinové pásmo reklam.

Tak jsem si zase postěžoval. Přísahal jsem si, že na tento záznam nebudu plýtvat svými subjektivními pocity. Říkají, že jsem pesimista. A mají pravdu. Snad zato může to cestování. A o tom chci teď psát.

Tedy: Naše civilizace umí využívat energii tak dokonale, že k pohonu kosmické lodi postačí jedno šlapací kolo. Nyní již víme, že vesmír je většinou tvořen přesnou rovnováhou sil mnoha časoprostorů. Vzniká tak jakási blána napjatá mezi hvězdami. Narušení této rovnováhy vede k předem vypočitatelným dějům, které se dají využít například k posunu hmotného tělesa jistým směrem. Připomíná pád kamene do rybníka. Poruchu lze pak přirovnat k vlně na hladině, které může interferovat a vrátit odezvu o mnohem větší energii, než která vlnu způsobila. I zde ovšem platí zákon zachování energie. Naši vědci zprvu propadali zoufalství a byli již téměř odhodláni prastarý zákon odepsat, ale vše se vysvětlilo. Vlna je napájena z přebytků tvořených hvězdami celého vesmíru.
Pro počítače poslední generace je hračka spočítat kolik energie je třeba a jak rovnováhu narušit aby vznikla vlna postačující k pohybu hvězdoletu žádaným směrem. Vedlejším efektem je deformace času, většinou se čas pro hmotná tělesa uvnitř a v okolí vlny zpomalí. Kupodivu to funguje opačně, než v případě prostého pohybu, čas se zpomaluje tím více čím méně energie vlnu tvoří. Existuje tedy hranice mezi klidem, tedy stavem bez poruchy rovnováhy, a sebenepatrnější vlnkou. Tohoto faktu se úspěšně využívá pro cesty do velkých vzdáleností. Posádka hvězdoletu si sama určí jak dlouho k cíly poletí a kolik času pro ně uplyne na místě vzniku vlny. Přesněji řečeno, tohoto způsobu cestování se užívalo než se do parlamentu Velkého převodníku dostali zástupci ekologické organizace Děti Vesmíru. I přes to, že neexistují žádné důkazy o škodlivosti, nebo negativním vlivu vyplývajícím z užívání prostorové vlny, podařilo se jim prosadit taková omezení a zpoplatnění pro tento druh pohonu, že všichny speditéři do jednoho se vrátily ke staré neutronové precesy. Znečistění prostoru se tedy vrátilo na starou úroveň a vlnu používají jen dobrodruzi kteří se jakýmkoliv poplatkům vyhýbají. Ani poslední objev dokazující, že vesmír disponuje takovým přebytkem energie, že i kdybychom prostorovou vlnou přesunuli všechna tělesa vesmíru co naše civilizace zná na opačnou stranu, nebyl by úbytek energie ještě zdaleka měřitelný, nikterak nepřiměl Děti vermíru změnit názor.

Prostorovou vlnu kdosi pojmenoval jako vesmírný tanec na vlnách a vžilo se označení VTN. Nedlouho po zpoplatnění VTN bylo lze velmi levně zakoupit hvězdolet s tímto pohonem. Ač věc jinak nedostupná byly jí plné bazary. Alespoň tak dlouho, než Děti vesmíru prosadili zákaz prodeje soukromým osobám. Já měl to štěstí, že jsem si jeden dvoumístný stroj včas zakoupil. Původně byl vybaven akumulátorem gravitační torze pro zasobování energií při lety bez časového skluzu a dobu bez pohybu. Tyto akumulátory energie byly ovšem zabaveny jako škodlivé a nyní jsou používány na vzdálených majákových základnách naší civilizace. Nedají se nijak ukrýt, protože ovlivňují gravitační pole a jejich detekce je snadná. Vlastně většina akumulátorů a zdrojů energie na libovolném principu je pod kontrolou naší vlády. Energii můžeš odebírat z distribučních kanálů, ale nesmíš ji vlastnit, nebo delší dobu skladovat. Děti Vesmíru tuto politiku ospravedlňují několika špatnými příklady zneužití. Pravda je, že není nic snazšího než přebíjet akumulátor torze gravitačního pole tak dlouho, až imploduje a způsobí ničivé gravitační vlny. Zkrátka jsem se musel poohlédnout po náhradním řešení. V poslední době jsou v oblibě bicykly. Naší civilizací probíhají totiž módní vlny. Poslední léta frčí 21. století. Ovšem včetně nechutných válečných filmů z dob první sociální války. Proto i já vlastním kolo a ten pohyb, tedy šlapání, mi není cizí. Pořídil jsem si tedy rotoped a jednoduchou úpravou si vyrobil šlapací generátor. Když jsem ve formě, vyrobím i 400 wattů. K inicializaci VTN stačí mnohem méně. Nejvíce shánění mě ale stál navigační počítač. A pak vysvětlování, na co že ho potřebuji. Beruška - tak jsem pojmenoval můj VTN transportér - měla sice vynikající navigační počítač, ale starý, uzavřený s vysokou spotřebou. Ten bych rotopedem nakrmit nedokázal. Potřeboval jsem nějaký obyčejný, nenáročný, pouze na rozjezd. Lidé mého času používají v hojné míře hardwarových implantátů. Softwarovou výbavu si stahují online. Já jsem ale potřeboval počítač pro klasickou instalaci, jakých moc není a programovou výbavu na přenosném médiu. A nebýt šedého trhu (černý je zakázán), ani bych jej nezískal.

Žádný učený z nebe nespadl a i já se musel VTN naučit používat. Počítače sice udělají co chci, ale jak vědět co mám chtít? Také nastavení skluzu mě stálo spousty nervů a otřesů. Ten správný rozdíl mezi rychlostí vlny a Berušky, který uvolňuje na plášť transportéru energii v podobě neutrinového deště, který nesmí být moc velký aby se stačil využít a potřebovat uvnitř, ale zase né moc malý, aby fungoval navigační počítač a přístroje udržení životních podmínek pro člověka. Velký skluz mě mohl zabít okamžitě a malý hned. Důvěřoval jsem nastavení hlavního počítače a počítač pro rozjezd jsem testoval v atmosféře. Není to ani tak snadné. Opatrně znamená malinká vlna, ale ta mě zase připraví o týdny času. Další komplikací je online komunikátor. Nelze vypnout, a když vám nefunguje, přiveze montér nový. Jakmile jste v časové bublině, komunikace nefunguje a před domem se vám množí montéři. A máte-li poruchu, nezaplatíte energii, jídlo, relaxaci, prostě nic, protože banka zastaví platby dokud nedostane správu od montéra. Třeba si udělat zásoby potravin. Energii musíte krást sousedům a bez ostatního se obejít. Poslední test, který trval asi deset minut mého času, mě posunul o tři týdny do budoucnosti. Berušku jsem zanechal ve vedlejším okrsku a domů se vplížil zadem, protože před domem přešlapoval montér komunikační společnosti, patnáct agentů reklamních společností, šest státních úředníků, zástupce banky, agent lékařské komory, zástupce relaxačního centra, zaměstnanci úklidové firmy, můj právník a policie z oddělení na rozhánění demonstrací a nezákonného shromáždění lidu.

Vše jsem nějak zahrál do autu. Stálo to něco peněz, něco nervů a jednoho právníka. Montéra komunikační firmy jsem již znal, ale tentokrát se nenechal odbýt. Přinesl mi zbrusu nový komunikátor Mokia a na místě mi jej voperoval. Naštěstí to byl poruchový krám. Byl ale rychle po uvedení na trh tak rozšířen, že když se ukázala jeho nespolehlivost, začali být poruchy komunikátorů tolerovány. Mokia byla společnost vlastněná státem a stát raději v tichosti pozměnil legislativu, než aby financoval výměnu všech modelů. Od té doby jsem s výpadky nebudil nežádoucí pozornost.

Dlouho jsem se nemohl odhodlat opustit domov a uskutečnit svůj sen - cestovat po galaxii. Snil jsem o cestách po hraničních světech a o objevu jiné civilizace. Doposud se lidé s inteligentními tvory nesetkali. S mimozemským životem ano a často, ale s projevy vyšší inteligence a komunikace ne. Lidstvo má podle posledního sčítání téměř bilión duší. Je rozeseto po celé galaxii, přesněji řečeno v pásu života kolem centra X-7. Obývá stovky planet s životními podmínkami podobnými staré Zemi. A další tisíce byly lidmi prozkoumány. Tolerance a respekt je základní vlastností lidského rodu. Lidé respektují místní život a snaží se jej narušovat co nejméně. Z toho důvodu mě udivuje chování Dětí Vesmíru. Jejich agresivita a bezohlednost. Lidé se jejich jednání neumějí bránit a proto mají takovou moc. Snad tady je vysvětlení, kde se tito lidé vzali. Z nějakého vzdáleného koutu Vesmíru, kde po generace degenerovali vlivem svého domova. Psychologové vědí, že prostředí vzdálené a relativně izolované planety ovlivňuje myšlení a chování člověka a často dědičně. V minulosti dokonce došlo k několika konfliktům mezi usedlíky dvou planet. Byl následně vypracován předpis jak podobným psychickým degeneracím předcházet. Ovšem původní a úspěšná snaha vlády, bránit vzniku těchto genetických a psychických odlišností člověka působením prostředí generačním stěhováním, vzala s VTN za své. (Samozřejmě, že kdo ještě má VTN transportér, používá jej i přes vládní represe. A často na černo. Bezpečnostní složky a vojsko Velkého převodníku má ovšem v používání VTN vyjímku. Používají kombinaci VTN a spalování antihmoty. A zabývají se lovením VTN transportérů.) Stále je tu jistá volnost výběru povolání a místa realizace, ale meziplanetární lety jsou bez VTN nyní velmi nákladné. A nebezpečí degenerace a následného tříštění lidského rodu je nyní velmi aktuální. Zdá se, že Děti Vesmíru dosáhli této situace cíleně. Pár planet vyhlásilo na vládě Velkého Převodníku nezávislost. V současné době probíhá několik válečných konfliktů s takovými světy.

Moji nerozhodnost prolomila náhoda. Přeci jen používání VTN jsem nemohl pro nesmyslné poplatky nikdy zaplatit, a nezákonné používání (můj případ) se trestalo službou vládě kdesi na hranicích Velkého převodníku. Váhal jsem, jestli opustit planetu. Detekce vlny ve volném prostoru není totiž nijak obtížná. Nelze ji vystopovat pouze v těsné blízkosti hmotného tělesa. Šikovně zvolenou trajektorii v planetární soustavě krytou velkými planetami a hvězdou nelze předvídat a nikdo vás tedy nemůže zastavit. Ale lze se zpětně dopočítat místa vzniku vlny a dalších parametrů které zajistí, že návrat domů je spojen s jistotou odhalení a postihu.
Při jednom testu jsem omylem uvedl v činnost navigační počítač. Měl jsem již dlouho navrženou únikovou trajektorii, takže počítač správně plnil, co jsem mu zadal. I když jsem to nečekal. Seděl jsem na rotopedu a vyráběl energii pro rozběh, když se uvedl v činnost. Převzal plně kontrolu nad Beruškou a z výchozím bodem si poradil po svém. Vyrazil jak splašený a já spadl z rotopedu rovnou na hlavu. Procitl jsem na oběžné dráze poslední planety a já si z hrůzou uvědomil svoji situaci. Beruška právě spotřebovala poslední špetku energie a za chvíli se vypne podpora života a já tu zmrznu, nebo se udusím. Většinu výbavy, co jsem si nachystal pro cestování, jsem nechal doma, včetně distributoru potravin. Musel jsem co nejrychleji uvést v činnost VTN a pak přemýšlet, kde se najíst a napít. Cesta domů nebyla možná. Skočil jsem na rotoped a za chvilku jsem s Beruškou surfoval pryč od mého domova.

Nyní, co jsem se dostal z nejhoršího, jsem musel dořešit několik důležitých otázek. Kde sehnat distributor potravy a základní výbavu a kam vlastně zamířit. Třeba také rozhodnout o rychlosti cestování. Poletím-li rychle potrvá to k cíly déle a já nemám co jíst a pít. Poletím-li pomalu, budu subjektivně v cíly rychle, ale vystavuji se riziku zachycení policií a asi smrti. Zachycení VTN transportéru provádí policie obyčejně vytvořením větší vlny v opačném smyslu. Obě vlny se setkají, nosná je pohlcena protivlnou a její přebytek transportér zastaví v prostoru. Policejní hlídka vybavena dalším druhem pohonu se pak lehce VTN lodi zmocní. V tu dobu budu ale v tomto případě po smrti, protože by Beruška byla bez energie. Nepomyslel jsem doma, že akumulátor je tak doslova otázka života a smrti. Zvolil jsem velkou rychlost po jeden den palubního času a jako cíl maják, kde jsem sloužil vojenskou službu. Doufal jsem, že tam najdu pomoc, bezpečí a akumulátor gravitační torze. Mohl bych pak požádat o pomoc některé samostatné světy. Fakt, že jsem vlastně vyhnanec civilizace Velkého převodníku, by je mohl oslovit. Ovšem informace jaký má planeta postoj k vládě, probíhá-li válka, nebo je-li planeta samostatná nejsou běžně dostupné. Asi nikoho nepřekvapí, že v zadržování informací mají prsty Děti Vesmíru a jimi prosazené zákony.

Maják

Ve Vesmíru jsou zvláštní místa. Představují jakési čalounické hřeby v rovnováze prostorů. Vznikají přirozeným kolapsem rovnováhy jehož příčiny nejsou jasné, nebo násilnickým chováním například černé díry. V těchto místech dochází k prolínání prostorů, vrstev rovnováhy, rozměry neexistují a čas je zde jen slovo. Pro těleso znamená pohlcení uzlem konec existence v našem prostoru. Veliké lodi mají zařízení na detekci takových míst, já však ne. Černé díry jsou samozřejmě zmapované, není nic jednoduššího, než se vyhnout, ale to zdaleka nestačí, pokud je příčinnou uzlu jiná skutečnost. Kompletní seznam uzlů vlastní vláda a i tak je zmapován jen malý kousek této galaxie. Já cestu k majáku dobře znám a vím kde co očekávat, ale potíž uzlů je v tom, že se mění, zanikají a posouvají. Za starých časů nikdo s takovým maňáskem jako je Beruška necestoval. Létali velké lodě a přirozenou výbavou byl sonar. Sonar pracuje tak, že loď plující na VTN narušuje jinou vrstvu rovnováhy a její vlny postupují před lodí. Při kontaktu s uzlem dojde k posuvu vrstev rovnováhy a jisté odezvě, šířící se všemy směry, v jiných vrstvách. Podle zachycených reakcí pak lze sestavit obraz včetně směru, vzdálenosti a velikosti uzlu. Já měl jem navigační počítač. Nikdo přesně neví co znamená pád do uzlu. Není to ale neobvyklá záležitost, dokonce pojišťovny se z hrazení pojistného takové události vykrucují. Uzel však není červí díra po jejíž existenci stále pár šílenců pátrá. Uzel není ani černá díra. Uzel je zvláštní místo ve Vesmíru. Jsou všelijaké teorie. Dokonce i sekty uctívačů uzlů, s členy, kteří nemají na práci nic lepšího, než se do uzlů vrhat. Zkrátka uzel je velká neznámá. A já takovým neznámých měl pár před sebou a starou neaktualizovanou mapu.

Cestoval jsem už třetí den. Rychlost jsem dnes ráno snížil tak, abych majáku dosáhl co nejdříve. Tenčili se mi zásoby vody a užíval jen suchou sprchu. Hlad mě mučil k nevydržení, nejedl jsem třetí den. Navigační počítač pracoval dobře, mohl jsem se plně spolehnout. To byl ale jediný důvod k optimismu. A snad i fakt, že podle všeho bych měl být zítra v poledne na majáku. Maják sloužil v časech pomalých, nebo nespolehlivých pohonů jako místo pomoci, sklad náhradních dílů, komunikační terminál a jako navigační maják. Vysílá do všech stran signály využívaje téměř všechny známé fyzikální principy a vlastnosti Vesmíru. Také VTN vlnky na spodních vrstvách, mimo jiné kvůli detekci uzlů v okolí a aktualizaci map. Údaje odesílá dálnopisem dále sítí majáků. Naše doba ale majákům nepřeje. Moje služka byla jedna z posledních. Děti Vesmíru přiškrtili prostředky na provoz a údržbu majáků tak, že mnohé museli lidé opustit a uzavřít. Očekávám, že i tento maják bude opuštěný. Má však skladiště, znám to tam dobře, je zbudován v nitru malého asteroidu, který byl odkudsi přitažen. Na povrch vystupují pouze antény a přistávací doky. Maják bez obsluhy je pro moji budoucnost jistější z hlediska faktu, že jsem nyní asi na seznamu osob hledaných policií. Na druhou stranu obsluha by udržovala maják v perfektním stavu a spolehlivě zajistila dokování Berušky. Což je velmi podstatný fakt, protože nemám skafandr a automatika nemusí spolehlivě zafungovat. Doky fungují samočinně, ale také za předpokladu, že mají energii. Nemají-li, je to problém. Musel bych ji nějak dodat z VTN. Což je potíž, protože musí fungovat přijímač energie v doku, který je zrovna otevřen a můj navigační počítač musí zvládnou vlečení. Jak vyplývá z faktu, že nemám vlastní akumulátor energie, musím se stále pohybovat na VTN. Setrvačnost neutrinového deště je pouze pár vteřin. Takže má rovnice přežití má osudově mnoho neznámých.

Dopřál jsem si trochu umělého spánku. Přirozeně bych asi neusnul. Všechny možné katastrofické varianty dalších hodin a dní co se mi honí hlavou mě zbavují klidu. Vzbudil jsem se tak abych mohl rovnou řešit otázku přistání a neměl čas na zbytečné přemýšlení. Maják jsem ještě vidět nemohl, zbývalo asi 20 parseků ale během několika minut jsem měl být v dosahu navigačních signálů. Počítač již zaznamenával nějaké pravidelné posuvy v elektromagnetickém spektru ale to nemuselo s majákem souviset. Na palubě Berušky nyní běžel čas asi tisíckrát pomaleji než na majáku. Což ovlivňuje spousty okolností. Jednak za poslední tři dny letu uplynulo sedm let, policie mě tedy nepronásleduje. Žádný policajt by neopustil svou rodinu na takovou dobu. Také signály majáku nelze smysluplně zachytit protože deformace časovým spádem a VTN je změní k nepoznání. Pouze a opět VTN signály může loď plující na vlně zachytit a použít, ale já přístroj nebo sonar, který by to uměl, ve výbavě neměl. Počítač zahájil proces zastavování a přiblížení k domnělému majáku. Nouzově lze vlnu prostě opustit, vlna bez buzení sama zanikne. To lze ale pouze s cizím zdrojem energii. Nebo lze vlnu uměle zmenšit až na hranici únosnosti, pak ji nepatrnou manipulací zrušit úplně jen na pár milisekund. Splynout na tu dobu se základním časoprostorem, ověřit v tom čase situaci majáku, vyhledat otevřený dok a vyvolat opět vlnu dříve než skončí zásobování energií. Já nemám na vybranou. Pro jistotu pojedu na rotopedu. Bude to trvat jen chvilku.

Musel jsem políbit počítač na procesor. Vše se podařilo a mě spadl kámen ze srdce. Počítač za ten nepatrný okamžik objevil maják. Podle všeho bylo vše v pořádku. Převzal dostatek informací o jeho stavu a o docích. Některé jsou mimo provoz, ale většina je v pořádku. Zásobování energií je také v pořádku. Úspěšně dopadla i žádost o otevření doku na druhé straně asteroidu. Dok by měl být do měsíce času majáku pro Berušku připraven. V tuto chvíli jsem se však od majáku opět vzdalovali, dokud nepovolím závěrečnou část přistání. Rozhodnutí mi trvalo chviličku i tak by dok měl být otevřen již dva měsíce, neboť naše rychlost byla velmi malá. Počítač navrhl zrušit vlnu kousek před dokem aby byl čas změnit směr, kdyby byl uzavřen. V opačném případě zbyde pár vteřin na napojení na palubní zdroje. Ale když něco selže... Změnil jsem směr a opět se začal přibližovat k majáku. Usedl jsem do sedla a roztočil kliky. Obraz a informace počítače jsem měl promítané na oční nerv, měl jsem vše tedy doslova na očích. Spatřil jsem malinkou kuličku, která se náhle rozskočila a změnila v jícen otevřeného doku. Při opouštění vlny se čas zpomaluje až se teoreticky zastaví. Podle teorií bych se tedy z vlny nikdy nedostal, protože prostor, do něhož se spouštím by nekonečně zestárl. Ovšem kolik teorií se již v nekonečnu zklamalo. Vesmír má naštěstí svoji hlavu a to nekonečno, které se teď týká zrovna mě, je přeci jen konečné. Nekonečno je věcí matematiky a nedokonalých vzorečků, které fungují tam, kde je člověk napasoval na jevy, které si mohl ověřit. Na tom druhém konci ejhle! dělení nulou. A nekonečno je na světě. Ve Vesmíru ale nula neexistuje. A proto se Beruška při zpomalování rychle přehoupla přes maximální časovou deformaci, zcela konečnou, závislou na jakýchsi tření prostorů o sebe a tímto časem vplula setrvačností do osvětleného doku.

Trvalo pár vteřin strachu, než Beruška spokojeně zapředla, jak překonala energetický výpadek a mě uvítala zpráva o restartu navigačního počítače. Šlapal jsem dál, nejprve ze strachu a pak z radosti. Počítač zásoboval můj zrak výtečnými zprávami. Dok byl právě uzavřen, vzduch je dýchatelný, teplota stoupá na životu vhodnou úroveň. Maják je bez posádky již třetím rokem. Energie z gravitační torze vydrží majáku tisíce let. Většina systému funguje, část je v hibernaci, část pracuje v úsporném režimu. Například umělý skleník, ale za pár hodin bude jídla habaděj. Ve skladech je prý akumulátorů gravitační torze vhodných pro Berušku několik. Požádal jsem ihned o nabití a přepravu do doku. Byly tu též vzkazy od poslední posádky. Některé z členů jsem znal. Já odtud odešel před patnácti léty. Byl tu i můj vzkaz. Jak by mě tenkrát napadlo, že si jej jednou sám přečtu. Strávil jsem tu dva roky služby. Jako mladý voják jsem si je odkroutil celé ve službě. Zatím co starší pardálové si šetřili mládí v hibernaci. Abych se neukousal nudou prolezl jsem tenkrát celý maják mnohokrát a prozkoumal do posledního šroubku. Maják byl vojenským územím. Vojsko našeho času nemělo ale nic společného s válčením. Byla to služba naší civilizaci. Patřilo k ní objevování nových světů, transport osadníků, zásobování, záchranné operace, komunikační služby a zřizování a provozování majáků. Na majácích nebyl zbraně. Ty se začali vyrábět nedávno po dlouhé době na nátlak Dětí Vesmíru.

Prospal jsem se při umělém spánku abych si ukrátil čekání na výstup z lodi. Zatím se spouštěla výroba potravin, chystalo jídlo a zásoby potravin na další cestu. Kromě potravin a běžných náhradních dílů si však nelze z Majáku nic odvést. K tomu je třeba sohlas službu konajícího člena posádky. Stanice byla poslední posádkou pro širší přístup uzamčena. S tím jsem počítal a umím si s tím poradit. Existují totiž jisté bezpečnostní a havarijní směrnice. Nyní jsem opustil Berušku a v lehké kombinéze přešel prostranství doku. Princip gravitační torze umožňoval krom přeměny na jiné formy energie také vytvářet cíleně gravitační pole v rozumné vzdálenosti od akumulátoru. To byl také důvod, proč zde na asteroidu o průměru deseti kilometrů bylo vhodné tíhové zrychlení, všude tam, kam mohla běžně vkročit noha člověka. Například v relaxačním centru. Gravitace držela krásnu modrou vodu hezky v bazénu a já se do této vody vrhal s plným žaludkem. Unavil jsem se, protáhl také konečně jiné svalstvo nežli to co otáčí klikou rotopedu, vypil denní příděl tekutin a spokojen usnul. Spadlo ze mě veliké napětí a mnoho "co kdyby". Tady je všechno potřebné vybavení, které mi k uskutečnění mého snu chybělo. Až vstanu, podívám se po vhodném obleku do volného prostoru.

Uzel

Ztrávil jsem na stanici příjemné týdny. Berušku jsem vybavil až po strop přístroji, které jsem, dá se říci, ukradl ze skladů Majáku. No co, jsem psanec, domů se vrátit nemohu, když mě chytí, tak jsem tak jako tak v háji. Výčitky svědomí jsem spolehlivě zaháněl myšlenkou na skutky Dětí Vesmíru. A tak nyní mám skafandr do volného prostoru, umělý skleník, recyklátor vody, detektor změn vrstev VTN, relativně aktuální mapu známého vesmíru a dokonce pistoli. Nález pistole mě dokonale vyděsil a urychlil mé přípravy k odjezdu. Byla v tajném skladu nouzových zásob. Patřila členu posádky, který podle záznamů zmizel při pravidelné obchůzce asteroidu. Toho člověka jsem neznal, přišel na ateroid dlouho po mém odchodu, ze zvláštního oddělení armády. To už měli Děti Vesmíru prsty všude.

Pistole používala principu známé gravitační torze. Malý akumulátor, který vážil tolik, kolik bylo právě potřeba neboť zapouzdřená gravitační torze mohla ovlivnovat interakci z cizím gravitačním polem, vystačil na pár "výstřelů", ale proklatě dlouho se dobíjel. Zbraň fungovala v součinosti dálkoměrem a podle zvoleného programu působila mikroskopické gravitační imploze, které poničili vše, co bylo z běžné hmoty. Uměla proto zabíjet bez vnějšího poškození. Princip byl pochopitelně nejprve vyvinut pro mírové účely, lékařství a metalurgii, ale Děti Vesmíru si s etikou a mravy nedělají hlavu. Nyní existují gravitační děla, sprayové gravitační projektily a řízené střely. Pistole má malý dosah, závisí na přítomosti cizí gravitace. Nelze ji použít při VTN, neboť gravitace je funkcí času.

Pokračování příště...