Den prvý: Praha - Kralupy - Říp - Roudnice nad Labem

Vyrážíme ze Zbraslavi, ač je v titulku napsáno Praha. Dodnes se ve zbraslavských hospodách vedou hádky, jestli je Zbraslav Praha nebo ne. Pro nás to každopádně znamená, že po životu nebezpečném průjezdu Prahou podle vody, máme v Tróji už slušně najeto a tedy hlad a žízeň. U zoologické zahrady se dá dobře posedět. Obsluha mírná, ceny rychlé. Dokonce tu mají i záchod s toaletním papírem. Fakt, že v dnešních časech se lze dost dobře spolehnout na přítomnost toaletního papíru, osobně považuji za jednu z hlavních výhod demokratického státního zřízení.
Cesta po pravém vltavském břehu patří mezi plážové. Pořád rovina, stánky s pivem, kočárky, slunce, voda a zpěv. Kousek před Kralupy se jede po parádní cestě po zvýšené a zarostlé navigaci. Cesta je to zajímavá, ale rychle se jet nedá, protože je potřeba neustále sledovat krásy vltavského kaňonu a na pohled před kolo nezbývá čas. Jak to tam vypadá teď, po povodni, těžko říct.
I v Kralupech je potřeba dodržovat pitný režim, ovšem najít tam vhodnou hospodu je umění. Puch co se vznáší městem málem způsobil rozkol v naší družině. Až skoro pozdě se přišlo na to, že to smrdí Kaučuk a ne Servác. Z Kralup pokračujeme po levém břehu dále k severu. Cesta nabírá sázavský styl. Stoupá do kopce aby hnedle spadla zpátky k Vltavě. Moc se nám líbilo centrální úložiště ropy. Ideální cíl teroristů. Kam se na takový zážitek hrabe Říp.
Popravdě řečeno Říp nás opravdu trochu zklamal. Té krve co jsme vypotily cestou na vrchol a nahoře...? Hospoda s takovou frontou, že jsme si o pivu nechali zdát. Na omluvu Řípu třeba dodat, že tam prý zrovna skončila komunistická předvolební agitace spojená s gulášem, který už nebyl. A proto jsme se komančům cestou dolů ani moc nevyhýbali.
Za to pod Řípen je vesnička, v té vesničce travička, u travičky hospoda a v hospodě jenom dvanáctka. Je s podivem, že jsme tam z toho krásného místa odjeli.
Roudnice je nedaleko a převážně z kopce. Sjezdík se moc líbil, horší bylo shánět v Roudnici ubytování. Však naštěstí za mostem je kemp a kemp byl otevřen a nezaplněn. Večerní prohlídka města ukojila naši zvědavost i žaludky.

teplota 25°C

Zbraslav(a) Troja(č) Husinec(a) Řež(a) Na Dole(č) Kralupy nad Vltavou(č) Nelahozeves(č) Vepřek(č) Mlčechvosty(č) Ctiněves(č) Říp(č) Roudnice nad Labem

Den druhý: Roudnice - Budyně nad Ohří - Hazmburk - Milešovka - Ústí nad Labem

Pankrác měl, jako již tradičně, problémy s kolem zvané benítáž. Po všech roudnických cykloobchodech (jsou dva) se sháněl řetěz a převodník. Vydatná snídaně v místním bufetu: sekaná, hořčice, pivo a tlačenka. Směr po značce ku Budyni nad Ohří. Prohlídka hradu, výstavy a alchymistické dílny. Rozloučíme se s Kvasničkou. Dále po červené až do Libochovic kde byl absolvován oběd.
Oběd je potřeba pojíst vždy, kdy se očekává nelidské stoupání. Tíha jídla v žaludku funguje jako kondiční zátěž. Někteří netrénovaní kamarádi tuto zátěž během stoupání nedůstojně odhazují. Né však my. Proto po obědě následuje prohlídka hradu Hazmburk. Má dvě věže a vypadá z dálky moc pěkně. Z blízka je však nejvýraznějším objektem pokladna. Prohlédneme si proto pokladníka a odjíždíme. Strmé kopečky na obzoru se přiblížily, vztyčily a již jsou všude kolem. Směřujeme, jako vždy, k tomu nejvyššímu s čudlíkem na špičce.
Ve stínu této hory se povaluje vesnička Milešov pod Milešovkou a každá vesnička má i hospodu. V hospodě pozorujeme přibližující se mrak a až když je téměř jasné, že cestou zmokneme, vydáváme se na vrchol. Zprvu je stoupání mírné, a jetelné. Potom drsné a jetelné a pak drsné a nejetelné. Každý z nás se přiznal, že cestou na vrchol jednou, nebo víckrát šlápl na zem. Na hoře je malá plošina s polorozpadlými staveními a rozhlednou. Ze severní strany je na vrchol dokonce vedena lanovka. Vstup na rozhlednu je komplikovaný až nemožný. Brání v něm zaměstnanci meteorologické stanice, co mají všude kolem svoje anténky a vrtulky. Z Milešovky je parádní rozhled, jako z letadla. Kopec je tak strmý, že domečky dole jsou skoro zakryty špičkami bot. Na velké kochání však není čas. Onen mrak se pěkně přiblížil až k místu kde jsme stály a za strašlivé pecky vyslal do Milešovky blesk. Na nic nečekáme sedáme na kozy a následuje panický bezhlavý sjezd po šutrech kamsi neidentifikovatelně dolu. Jediným následkem byla naštěstí jen díra v duši. Žofie sesedá, vyndavá nářadí, déšť přechází v průtrž. Servác brzdí na mokré trávě, krouže a ztrácí cyklokompjútr.
Lepit duši v dešti je zážitek, kdo jej nemá, doporučuji. Lepidlo na mokré duši nelepí, záplaty odplavou pryč, smirklík se rozmočí. Po chvíli se ale průtrž mění v normalizovaný déšť, Servác nalézá svůj kultovní kompjútr značky Kočičí voko a Žofie nafukuje kolo.
Jízda s kopce je príma, jízdka s kopce po louce je super, ale jízda z kopce po uježděném poli po dešti je hardcore. Kola blátem nabydou, bahno je z točících se kol odřezáváno rámem, tvoří bakule kolem brzd, převodů a řetězu. Bahno odletuje na boty, nohy a do obličejů. Bahno je všude. Z bahnem se z kopce nejezdí, ale sesouvá. A tak jsme se sesuli do blízké obce a bahno jízdou ponechali na náměstí.
Následující jízda trávou pláště kola perfekně očistí a připraví pro průnik trnů. Píchnul jsem i já, což je pokyn pro nebesa aby zahájila silnější déšť. Výměna duše v dešti je totiž taky príma. Zbydou ale špinavé ruce. Naštěstí je nablízku rybníček kde se ruce dají umýt. Až pozdě si všimnu, že rybníček je vlastně velká žumpa plná hoven líně se převalujících na hladině.
Dále volíme silniční zkratku přímo do Ústí. Tak se bohužel vydáme špatným směrem a jedeme chvíli po dálnici na Teplice. Pochopitelně prší. Řidiči kamiónů se baví projížděním louží vedle tří prochladlých kozistů. Drsnější řidiči kozisty pro změnu vůbec nevidí. Ale přežili jsme leccos, přežijeme i tohle. Sjíždíme z dálnice a jedeme zpět "Nádražní ulicí". Už je tma, prší a ulici lemují rozbořené domy a továrny. Ulice je temná a nekonečná. Horší ulici jsem ještě neviděl.
V prvním penziónu jsme odmítnuti. Když recepční viděla jak vypadám, tak chtěla za noc pětikilo. Zjišťujeme, že ubytování je na místním ledním stadionu. Je to dost daleko. Když vcházím do restaurace, co tam mají zabudovanou ve stadionu, abych se přeptal na ubytování, vidím servírku - anděla ubytovací spásy. Při pohledu na ni je mi jasné, že tady se o nás postarají. Ukáže se ale, že ubytovna je dávno zrušena, nashledanou. V zoufalé situaci přispěchá na pomoc telekomunikační technika v podobě Žofie s telefonem. Nějakej asistant ukrytý v telefónu Žofii poradí telefonní číslo na hotýlek za řekou u fabriky.
Po krátkém bloudění jsme nalezeni pánem z hotelu, který nám jel naproti a ubytováni. Idylku ruší jen rachot z fabriky za oknem a podivný chemický zápach ve vzduchu. Kolega Žofie - alergik - přes noc v důsledku toto několikrát málem umře a ráno je jeho chemií poničené tělo odesláno vlakem za manželkou.

teplota 15°C

Roudnice nad Labem(s) Nižebohy(s) Budyně nad Ohří(č) Libochovice(č,s) Klopy(m) Hazmburk(č) Třebenice(č) Vlastislav(s) Milešov(č) Milešovka(č) Žim(č) Habrovany(č) Milbohov(č,s) Hostovice(s) Ústí nad Labem

Den třetí: Ústí - Buková hora - Benešov nad Ploučnicí - Děčín

Ráno jsme objeli cyklokrámy, nakoupili potřebné díly a vydali se po značce směr Buková hora. Po chvíli jsme v Ústí u nádraží zastaveni policajty, kteří se domáhají pokuty. Policajti nemají zpátky na dvoutisícovku a tak to vypadá nadějně. Pak ale přispěchá snaživý Pankrác, že má drobné - no a tak tu pokutu zaplatíme. Bývaly časy, kdy jsem se snažil získat na kole pokutu za nepřiměřenou rychlost. Ideální místo je Jílové u Prahy. Směrem od Jirčan je to na náměstí z kopce a po cestě často číhali policajti schovaní za cedulí s číslem čtyřicet. Auta si pěkně zastavovali, ale cyklistu jedoucího šedesátkou vidět nechtěli. No a tak jsem pokutu za rychlost na kole nikdy nedostal, ač jsem se o to i snažil. Myslel jsem, že to nejde. Až teď v Ústí. A ne za rychlost, ale za jízdu v protisměru. Ústí musí být policejní město - tím se ledaccos vysvětluje.
Řeka Labe si prořezala pěkné údolí a kopce kolem mají převýšení i šestset metrů. Proto stoupání od řeky v těchto končinách plně nahrazuje hory. Jak jsme ale nahoře, vede značka zase dolů. Kupodivu je celkem hezky, jenom mokro. Blátivou jízdu si dnes znovu zopakujeme, tentokrát do kopce. Část cesty na Bukovou Horu z toho důvodu tlačíme naše bahenní kolosáně - kola se netočí. Z jihu je Buková Hora pořádný kopec, tak se těšíme na sjezd. Žádný není. Směrem k severu hora přechází plynule v jakousi mírně se svažující náhorní rovinu a značka vede po pastvinách. Když už se to konečně rozjede, je cesta přehrazena neviditelnými dráty ohradníků. Není divu, že do Benešova, a dál do Děčína, pokračujeme po silnici. Máme tam zajištěné ubytování.
Musíme ale projet Děčínem a vystoupat kamsi do kopců. Náhle, cestou do kopce, se zničehonic Servác vrhá v mírné zatáčce do křoví. Servác se vždycky choval divně, ale tohle jsme u něho ještě nepozorovali. Opatrně se přibližujeme a ejhle.: žádná úchylka, ale ulomená klika!
Setkání s přáteli, posezení, pokecání, popití a je tu večer. Kus po půlnoci se odehrála zajímavá cyklistická příhoda. Byl jsem se Servácem požádán doprovodit jistou osobu zvanou Troska před dům, přinést kolo a odeslat ji do tmy. Troska však naprosto postrádala smysl pro rovnováhu a jakýkoliv pokus o jízdu na kole skončil dopadem na zem o několik metrů zpět proti původně zamýšlenému směru. Nebylo, než si rozdělit úlohy: Servác nesl osobu, já kolo.

teplota 20°C

Ústí nad Labem ??? Buková hora ??? Benešov nad Ploučnicí(s) Děčín

Den čtvrtý: Děčín - Jedlová - Jetřichovice - Dolský mlýn - Děčín

teplota 20°C

Děčín(v) Jedlová(č) Studenec(č) Studený(č) Pavlino údolí(č) Jetřichovice(ž) Dolský mlýn(ž) Růžová(s) Bynovec(z,č) Stoličná hora(s) Děčín

Den pátý: Děčín - Jedlová - - Ještěd

teplota 10°C

Děčín(v) - Jedlová - Stožecké sedlo(s) Horní Světlá(č) Juliovka(s) Krompach(s) Babičin odpočinek(m,č) Petrovice(č) Horní sedlo(č) Kozí hřbety(č) Vopenný(ž,č) Malý Ještěd(č) Výpřež kiosk(s) Ještěd(č) Pláně pod Ještědem

Den šestý: Ještěd - - Praha

teplota 19°C