Den prvý: Praha - Děkanské Dluhoště

Pankrác, Servác a Bonifác se úspěšně sešli na Hlavním nádraží v Praze. Bonifác zprvu navrhoval Hlavní nádraží v Jílovém, ale nebyl zcela vyslyšen. A to bylo dobře, protože v Praze na nádraží se děly věci. V kolejišti se místo vlaků proháněly bagry a přístup na nástupiště byl zavalen haldou zeminy. Organizaci však mají České Dráhy zvládnutou perfektně, maturitou vybavený jedinec do čtyřiceti minut hravě nalezne přístupovou cestu na nástupiště kde může očekávat svůj zpožděný vlak. A my, ve větším počtu přítomni, jsme svůj vlak nalezli již za necelou půlhodinku. S dobrým pocitem jsme podávali své bicykle, neboť jsme pro ně měli předem zakoupený lístek. Bylo to podle Internetu nutné alespoň den před odjezdem vlaku. Avšak ukázalo se, že lístek je pouze místenka, za kolo ještě třeba zaplatit přepravné 30kč. Tedy místenka 30kč, přepravné do Českých Budějovic 30kč, přepravné do Kaplice 30kč. Celkem 90kč krát tři kola. Jízdenka pro tři osoby: cca 400kč. Proč jsme nejeli autem?
Vlak byl plný. Nyní se opravuje trať v úseku Praha-Benešov, takže strojvedoucí nevyvíjel žádnou závratnou rychlost. Ekologové jásají, neboť vlak není nebezpečný pro žádnou mouchu, každá vlaku hravě uletí. Cesta ubíhala rychle, Pankrác bavil osazenstvo coupé telefonickým posouváním dvou kamionů s nákladem mléka po středočeském kraji, aby posléze zjistil, že se jedná o kamiony tři a s nákladem potápěčských brýlí. Nešťastní občané si budou muset na mléko počkat až se Pankrác vrátí z dovolené, čas si mohou zatím krátit potápěním.
Do Českých Budějovic jsme přijeli pozdě. Navazující spoj však trpělivě čekal. Zaměstnanec vlaku říkal, že telefonicky upozornil čekající mezinárodní expres na tři cyklisty a jejich kola. Možná proto se přestup zdařil a my mohli pokračovat do Kaplice, kde jsme podle plánu měli opustit tento čistý a moderní vlak. Ve vlaku se každý šel podívat na WC, protože kolovaly zprávy, je záchod je čistý a vybavený toaletním papírem. Tento vskutku podivuhodný jev bylo možno viděti po delším zápase s technikou automatického otevírání dveří vagónu. Naše kola byla citlivě zavěšena v prostoru pro ně určeném a krajina ubíhající za oknem připomínala film, neboť žádný zvuk ani drncání nenaznačovalo, že bychom vězeli v pohybujícím se vlaku.
Nádraží Kaplice je asi tři kilometry od Kaplice. Po hlavní silnici E54 do Rakous. Přežili jsme gumování a v podobné asfaltové náladě jsme zůstali až do Dluhoští. Stíny se prodloužili a naše ubytovaníchtivé naděje se dočkali naplnění na tom samém místě, kde jsme pobyli před lety, a to stejným způsobem, tedy stylem "něco tam musí být, dál už vám nepojedu". Paní ubytovací dokonce tvrdila, že si naše příjmení pamatuje. Jediná změna je, že už nevede obchod a tak nám nemůže dát nic k večeři. I vypravili jsme se do Benešova na vydatnou večeři. Chvíli před soumrakem jsme na náměstí v Benešove nad Černou lehce posmutněli, když zdejší hospoda podle dotazu nedisponuje teplým, ba ani studeným jídlem. Kousek pod náměstím je však hotel s restauračkou, kde je to úplně stejné. I když né tak docela, hostinský někde vyhrabal tři prastaré porce čočkové polívky a ty jsme bez poznámek snědli. Na vývěsce za pípou byl nápis hlásající přítomnost utopenců za bratru dobrých 25kč. Nebyly ale určeny pro nás. Hostinský nám je odmítl vydat. Měl je nachystané pro štamgasty. Nezbylo, než utopit hlad v pivu.
Návrat do Dluhoští byl velice zajímavý. Silnice byla pokryta mlhou a přízemními mrazíky. Ledoví muži docela vydatně cestou do postelí promrzli a to jsme rádi, že jsme v mlze nezabloudili, nebo se nestali terčem vrávorající škodovky jedoucí z diskotéky v Kaplicích.

Pracující cestující O kola je dobře postaráno

Praha(v) Kaplice nádraží(s) Kaplice(s) Děkanské Dluhoště

Den druhý: Benešov nad Černou - Dobrá Voda - Pramen Lužnice - České Velenice

Druhý den začal náročným avšak nikoliv velkým stoupání. Samozřejmně až po té co jsme se v Dluhoštích řádně rozloučili. Žlutá značka, jak to tak bývá, původně vedla úvozem, úvoz se ale stal kořistí přilehlého stavení a dále všelijakého roští. Bylo třeba jet po poli, kde je valivý odpor podstatně větší nežli na udupané pěšince.
Za Benešovem stoupání pokračovalo a nebýt Pankrácova defektu tak bychom si snad ani neodpočali. Pankrác hbitě vyměnil duši a dalších 30 minut se věnoval usazení kola do čelistí kotoučových brzd a následnému seřizování vůle. Na svém zbrusu novém kole ještě takovou činost neprováděl. Pamatuji si na stejné obtíže, při defektu muselo i mé kolo na záda a imbus z pytle ven. Situace se mi ale podstatně zlepšila koupí nové vidle zn. Maruška. Pankrác však Marušku nemá, jeho stroj je osazen RockShockem, typem to jistě neméně dokonalým. A skutečně byli jsme šokováni náročností výměny duše.
Touto přestávkou však vychladli naše motory a bylo rozhodnuto následující vrchol Kuní vrch objet kazimutem. Operace se velmi vydařila a tak jsme ji hned při další příležitosti zopakovali. Tentokráte však bypass nevedl lesní makadamovitou tišinou, ale po velmi příjemné lesní asfaltce. Tímto způsobem se stoupá do vrchů velmi seriózně, o to více překvapil sjezdíček (sdrnciček) k potůčku, technická pasáž zvaná brod a stoupání po zvířecí pěšině kořeněné větvemi a hustě kořeny. Posléze překřížila a na chvíli i strhla náš směr silnička "Horní Stropnice - Černé Údolí". Následně lesní cesta, jak na mapě tak i ve skutečnosti po vrstevnici, velice důstojně přivedla naší trojici až do Dobré Vody. Zde na tomto povznešeném místě nastal čas oběda a očekávání příjezdu Žofie, který se právě hlásil z nádraží v Nových Hradech.
Čas u Budějovického piva o napětí 12V utíkal velice příjemně, posezení na místě dalekého rozhledu směrem kterým se Žofie blížil. Méně příjemnější věcí která utíkala, byl vzduch z Pankrácova zadního kola. Tento celý čas, vyjma pojídání klobásky, ztrávil montáží a hledáním podlého otvoru. Otvor se nepodařilo najít ani nám ba ani obsluhující stařence. Pankrác tedy vyjmul novou duši a montáž rázně ukončil. Je pravda, že Pankrácovi rázy trvají velice dlouho, nyní to ale nebylo naobtíž. Nedlouho před tím svým sokolím zrakem označil jeden pixel dole pod námi jako Žofii. Pixel se blížil polní cestou polem žluté řepky, kolem barevných popelnic tříděného odpadu vsi Horní Stropnice. Pak zmizel pod úhlem naší pozorovatelny. Netrvalo dlouho, sotva jedno pivo, a byl tu. Zařadil se hbitě do sestavy a objednal Budvar. Čas však naléhal a nedovolil příliš užívat krás Jižních Čech, musíme dál, dál. Cílem je pramen Lužnice, Lainsitz. Místo je asi 1000m nad mořem, kousek za hranicemi poblíž obce Pohoří na Šumavě, nejjižnějšího to bodu naší země. Dlouhá léta je zde provozován hraniční přechod, který býval otevřen jen sezóně. Nyní je situace jiná a hranice lze přestoupit snad všude a kdekoliv.
Za Hojnou Vodou se ukrývá kraj, který málokdo zná. Lesy a kopce připomínají Šumavu a vydaří-li se počasí, není snad hezčí opuštěnější kout v naší vlasti. Zdejší obec Černé Údolí je poslední výspou civilizace a pak již jen lesy, které ještě nikdo nestačil vykácet. Unaveni asfaltem, který je zde v hojné míře, pokusili jsme se uniknou zelené značce a i nadále důvěřovat mapě a tenkým přerušovaným čarám dvojice Rohlík and son. Důvěra v mapu nás již nejednou přivedla do nesnází, proto dnes v těchto končinách v zuboženém stavu způsobeném nedostatečným tréninkem, propadl Bonifác trudomyslnosti. Rekordně dlouhá zkratka v této divočině skutečně účinkovala. Za krátko trojice jezdců sledovaná ploužícím se Bonifácem překonala hranici a přešla na podivné rakouské značení. Pramen Lužnice byl nedaleko, jediné co malinko komplikovalo nešťastníkovo umírání bylo značné převýšení. Samotný pramen jest kamenná mohylka, vodu přivádí černá roura odkudsi shora.
Do výbavy moderního českého cyklisty nyní patří kromě soupravy na lepení veloduší i bankovka v hodnotě alespoň 20euro. Jen takto vybaveni můžete směle vstoupit do rakouské (nebo slovenské) hospody a objednat si vídeňský řízek (nebo halušky), tři piva, polévku a hořkou kořalku podporující trávení. Přesně tak jak to udělal Pankrác, Servác, Bonifác a Žofie poblíž nejvyššího bodu dnešní cesty. Obavy ze špatného průběhu trávícího procesu spolohlivě rozptýlý vědomí více jak pěti set výškových metrů k dobru a řídký vzduch s vůní hor. Takový potenciál má však i s vé nevýhody, například zzzzimu. Odpoledne v horách se sluníčko rádo schová za kdejaký hřbet či masiv a nebohý cyklista, vydán na milost osmikilometrovému sjezdu stinným údolím, klepe kosu, tedy ráfek. Jedině Bonifác byl vybaven dlouhými kalhotami a rukávy a jediný si tak ten fantastický sjezd užíval bez cvakání zubů.
Údolí vyhloubil přítok Lužnice, která za těch pár hodin života podstatně zmohutněla. Kapající kohoutek se změnil v dravý potokm jenž nám tvořil spolehlivého průvodce dále po rakouském území až do Českých Velenic. Nakonec i asfaltový povrch jsme zde nasto nenásilně proměnili v příjemné pěšinky, jednou i v pěkný kaziho efekt.
České Velenice nejsou moc hezkým místem. Nebýt děr v silnici, tlup cikánů, otlučených domů a vývěsek bordelů, ani bychom si nevšimli, že jsme zase doma. Slunce opět prodloužilo stíny a skupinek bezprizorních rómů ve stínech přibývalo, byl čas podívat se po ubytování. První celkem pěknou ubytovnu kamarádi odmítli. Opravdu nechápu co mají proti levné ubytovně v Českých Velenicích. Jeli jsme dále. Žofie se na naměstí blýsknul a sehnal pokoj v hotelu na náměstí. Cena odpovídala lokalitě, kola bylo lze uschovat uvnitř. K večeři jsme usedli do čínské restaurace s vietnamskou obsluhou. Možná to byla vietnamská restaurace s čínskou obsluhou. To je jedno, celkem jsem si pochutnali. I pivo nám dali. Pak však intenzita obsluhy výrazně poklesla a jen s největším úsilím se nám podařilo uzavřít účet a odejít hledat proudící pivní pramen. Personál kolem desáté usedl u kulatého stolu a věnoval se výhradně psu ala kachna a proseb a žádostí hostů nadále příliš nedbal. Ale noční život Velenic končí po desáté aby mohl začít až dlouho po půlnoci. Na poslední pivo v celkem slušně vypadající picérii nás pan majitel pustil jen proto, že si žízní trpící Servác klekl na kolena a Žofie zoufale lomil rukama.
Někdo byl toho dne příjemně unavený, někdo nepříjemně, takže nás to nakonec přivedlo všechny do postýlek.

Ranní přípravy Pankrácův defekt Stále Pankrácův defekt Huťský rybník Pramen Lužnice Karlstift okny restaurace

Děkanské Dluhoště(ž) Benešov nad Černou(č,a,z,a,č) Nad Liščím dolem(č,a) Dobrá Voda(z,č) Hojná Voda(m,s) Černé Údolí(z) Huťský rybník(a) Pohoří na Šumavě(a) Pramen Lužnice - Aichelberg(a) Karlstift(č105) Eisenwerk(č608,s) Ober-Lainsitz(č70) Sankt Martin(a) Langfeld(a) Weitra(a) Unterlembach(a) České Velenice

teplota 25°C

Den třetí: Chlum u Třeboně - Slavonice

Vzácné složení večeře předchozího dne načasovalo u každého z nás intenzivní a neodkladnou potřebu na 8:37 středoevropského času. Ráno se tedy nesly pokojem zvuky rozličných původů, ale jediné příčiny. Servác zabral záchod - koupelnu jako první a ukryt za dveřmi se předvedl naplno. Malinko to asi přehnal, z mísy se ihned přesunul do sprchy. To se ale nelíbilo ostatním třem dvojicím zoufale sevřených půlek a hlasitými nadávkami se majitelé dožadovali lidských práv a splachovatelného otvoru. Když Servác opustil záchod, nastal opatrný zápas - neboť i jen krátký okamžik ztráty soustředění mohl způsobit aktérům vážné komplikace. Vítěz se usadil na míse a situace se opakovala. Kromě výše popsaných příhod proběhlo vše v naprostém pořádku. Žofie později dodal, že během noci zaznamenal pod oknem našeho pokoje nejméně dva zápasy s nožem a jedno znásilnění.
Po snídani na lavičce v parku a marném předchozím pokusu získat míchaná vajíčka v benzínové pumpě nastala montáž kol, která nemá v historii města obdoby. Pankrác zápasil s brzdami, Servác s přemykačem, Bonifác se sebou a Žofie s řazením. Právě Žofiina závada byla nejzajímavější. Již od setkání cvičil se špatným řazením mezi převodníky a dnes se rozhodl disfunkci udělat přítrž. Uchopil imbus číslo pět a páčkové řazení firmy Shitmano rozebral. Objevil se hodinový strojek z umělé hmoty a pružinky, které v náhodných intervalech vystřelovaly drobné části řazení do parku i do vozovky. V poklidu venčící se rotwailer ztratil po zásahu součástkou do čenichu svoji příslovečnou mírumilovnost natolik, že ho jeho majitelka musela se značným úsilím a s ústy plnými slibů odtáhnout dále od Žofie, vzápětí po té, co aplikovala uklidnující sedativum. Když Žofie pochopil marnost a nebezpečí svého počínání, posbíral po Českých Velenicích co se dalo a řazení v rámci možností sestavil a sešrouboval do původní podoby. Kupodivu ač většina součástek chyběla, funkce se mírně zlepšila, avšak kamarádi donutili nebožáka aby si dobrovolně vybral převodník, který je mu nejmilejší a ten zůstal zafixovám po následujících dvacet kiláčků. Ostatní mezitím dokončili přípravu svých strojů i žaludků, Žofie se odrazil od stromu a jelo se na Chlum.
Malé zdržení způsobil jen výlet do minulosti. Nově přeznačená značka komplikovanou cestou vedla k památníčku padlého pohraničníka, který podle slov epitafu, byl zákeřně zastřelen agenty CIC, po té co na ně s dalšími soudruhy vyskočil ze zálohy s nataženým samopalem. Dále bylo psáno, že jeho šest cikánských dětí se ho již nikdy nedočká.
Po dnech osamění na cestách nás poměrně překvapili davy cyklistů, které se blíže k Třeboni začínali na cestách značených jako cyklotrasy objevovat. Skutečně jsme netušili, že je na Zeměkouli tolik bicyklů. Kupodivu Chlum u Třeboně byl poměrně liduprázdný. Žofie navštívil cykloobchod a zakoupil nové řazení jehož cenu vzápětí v telefonickém rozhovoru s manželkou značně upravil. Následovala cesta překrásnou krajinou jen mírně zvlněnou. K zastavení na oběd zvoleno městečko Nová Bystřice. Žofie zde provedl instalaci zakoupených součástek a podstatně tak zvedl hodnotu svého kola.
Cesta nás přivedla k hradu Landštějn. Předtím však Žofie, který je znám jako muž bez pudu sebezáchovy, předvedl jedno ze svých čísel. Ve velmi rychlém sjezdu erozní lesní cestou s kořeny, kameny, kmeny Eňu-peňu, turisty a jinými důvody smrti, postoupil ze zadní pozice až na první místo v sestavě. K předjíždění používá let vzduchem větvovím borovic, případně jízdu po zádech předjížděného bikera, který si právě přestává myslet, že je nejrychlejší na celém světě a začíná hledat způsob jak uhnout strašlivému rachotu Žofiina kola a přísahá, že se bude, když přežije, věnovat už jen golfu. Žofie po takovém vypětí však nechápe stížnosti kamarádů, kteří prosí aby příště jel první a neohrožoval splácení hypoték.
U hradu nebyl nikdo zvědav na prohlídku, takže jsme si mohli užít další parádní sjezdíček pod hradem a dále po silničce do Starého Města. Tentokrát byl Žofie vyslán záměrně první. I další část, v lesích před Slavonicemi byla moc pěkná. Mírně z kopce, lesem, uježděná lesní cesta, co více si přát. Snad jen najít ubytování v městečku Slavonice kde zrovna probíhal festival čehosi, který spolehlivě naplnil všechny ubytovací kapacity i indukčnosti. Tohle přání bylo ale vyslyšeno a vlastně první penziónek nám otevřel náruč. Kola do garáže, těla do hospody na večeři. Bylo docela brzo a z původního poklidného záměru se snadno vynořila velmi drahá chlastanice v jakési to jak jinak než kultovní hospodě.

České Velenice Montáž řazení Celková situace Medenice u Staňkova Test opilosti Nová Bystřice

České Velenice(č) Krabonoš(č) Františkov(č) Chlum u Třeboně(m) Staňkov(m,a,z) Novomlýnský rybník(z) Smrčná(z) Nová Bystřice(m) Pomezí(ž,č) Staré Město(č) Slavonice

teplota 28°C

Den čtvrtý: Telč - Hejlov

Posnídáno na překrásném slavonickém náměstí pod ideální oblohou. Teploty a předpovědi dokonalé, šunkový salám ze Špáru poživatelný. Drobná skvrnka toho rána byl pokus tmavšího spoluobčana ukrást náš fotoaparát, který právě odpočítával samospoušť. Přesněji: domníval se, že přístroj je opuštěný a chtěl jej ochránit před krádeží.
Slavonice jsme opustili směrem na východ, po silnici, značené jako zelená t.z. Většina jezdců odbočila k Montserattu, zbytek pokračoval v načrtnutém směru až k místu kde se cesta protínala se zelenou t.z. Dále proti proudu Moravské Dyje do Dačice, kde byla v hustém provozu vyhledána restauračka a kde Žofie pokračoval v seřizování svého nového řazení. Cestu z Dačice dále na sever mírně oživil chybějící most. I další cestu podél říčního toku bylo lze považovat za zajímavou. Obzvláště pak šípkový a kopřivový úsek kousek před Telčí, který krvavě upravil rysy našich tváří a odstranil části výstroje přečnívající profil jezdce.
Jako nejvíce Telče znalý se projevil Bonifác, který tím pádem cestu na náměstí protáhl tak, že dojel až poslední. Náměstí vskutku malebné, bohužel větší pozornosti se těšil fakt, že je více než vhodný čas poobědvat. Restaurace v centru a přilehlém okolí se nedočkaly jednomyslného ohlasu, teprve po delším pojíždění městem jsme zapadli do dělnické vývařovny na sever od náměstí. A dobře jsme udělali. Ceny lidové, porce neuvěřitelné. Svíčková se šesti knedlíky zvící menšího talíře. Manipulace s knedlíky byla však velice náročná, protože omáčka dosahovala okraje a neopatrné ponoření tělesa, tedy knedlíku, do kapaliny vytlačilo množství rovnající se objemu ponořené části; zkrátka tekla nám omáčka po ubruse. Nelépe na to byli ti, co si objednali jako přílohu hranolky. Hranolky byly navršeny do pagody a samotný proces jezení, přípomínal známou karetní hru "záchod". Pád hranolků byl v případě Serváce neodvratný, protože jedinec se snažil získat přístup k obalovanému sýru ukrytému pod hromadou. Servác se sice pokusil zpevnit hromadu tatarkou, ale výsledkem stejně bylo, že Servácova židle byla podsypána hranolkami. Jak jsme s posledními sousty litovali, že jsme si dali polévku! Čeká nás Javořická Vrchovina.
Stoupání na Svatého Karla sedlo nejlépe právě Servácovi, který v důkaz pohrdl cestou a stoupal vzhůru zoraným polem. Snad tím povzbuzeni i ostatní našli ve stoupání oblibu a zakrátko zcela bezbolestně projeli Ledoví Muži kolem Velkého pařezitého rybníku. Zpestření nudného stoupání nabídla cestička přes Partizánský kámen a dále k chatě "Lovu zdar". Pak již jen zřícenina hradu Janštejn a dolů do kraje Pejřimovského.
Cesta byla rychlá a příjemná, přes to se však několik jedinců dožadovalo doplnění tekutin. Řešení přišlo na fotbalovém hřišti obce Hříběcí, sice trošku pěnilo, ale žízeň zahnalo. A jak už to tak bývá, nejlépe je zastavit pod kopcem, abychom déle vzpomínali na požitý alkohol, který v unavených svalech provádí zprvu alotria a přispívá k únavě, ale později zkrocen dodává sil v situacích kdy by podle teoretických výpočtů již žádné nebyly. U zástávky Nová Buková se nám znelíbylo žluté značky, která příliš připomínala požité pivo a odbočili jsme na západ. Na přejezdu a dále k horizontu je možné spatřit i slabým zrakem několikanásobnou změnu rozchodu kolejí až o několik centimetrů a překrásně hranatý oblouk zatáčky. Trať je však v provozu a fakt, že se kolem nepovalují ohořelé vagony, poukazuje na zázrak.
Další postup mužstva byl naplánován Žofií, který se normálně do navigace a geodezie nemíchá. Třeba však dodat, že plán byl zpracován perfektně. Postup kazimutem pořád na západ vyšel velmi dobře. V programu byl zahrnut rychlý asfalt, křížení mezinárodní silnice, průjezd malebnou obcí, rychlá polní cesta, sjezdík po zelené louce, průjezd hnojem, nošení kol vzhůru svahem a šťastné nalezení modré t.z. Tento úspěch však Žofii stoupnul do hlavy, proto se vedení výpravy včas nevzdal a zavedl skupinu na ztracené místo v obilném poli, kde teprve projevil zájem o ztracenou modrou t.z. Řešením vzniklé situace byla jízda polem nejprve obilným, posléze jetelným a sjezdík polem řepkovým. Dole ve vsi byl napjatě očekáván příjezd Serváce, neboť jako Žofie není vybaven kotouči. A Žofie hlásil pokles adheze ráfků vinou řepkového oleje a tak i podstatné zrychlení ve sjezdu v místech kde se pokoušel brzdit. Servác projel kolem s řevem, ale naštěstí zastavil bez kolize s traktorem.
Ve vsi Libkova Voda pobíhala skupina cyklistů po obci a scháněla PET lahve. Totiž v následující vesnici byl všeobecně očekáván motorest a točené pivo. A přesně tak se i stalo. V Onřejově v motorestu nám nakrmili a napojili, paní pro lahev ferneta vedle do obchodu skočila a pivo do PET lahví nám natočili. Byli jsme kompletně připraveni na nocování v zapůjčené chatě. Buřty jsme koupili před tím někde po cestě i chleba se našel.
Vedla chaty hořel ohýnek, na ohýnku buřty a vedle po ruce pivo. Večer byl chladný, pivo tedy neteplalo.

Slavonice Cestou do Dačic Most v Dačicích Janštejn A Hejlov

Slavonice(z,s,z) Loucký Mlýn(z) Dačice(z) Telč(č) Velký pařezitý rybník(z) Lovu zdar(ž) Horni Ves(ž) Hříběcí(ž) zastávka Nová Buková(s) Rohovka(a) Benátky(a) Na Pile(a,m) Mezná(m,a) Čelistná(ž) Libkova Voda(ž) Ondřejov(ž) Hejlovský rybník

teplota 29°C

Den pátý: Nová Cerekev - Tábor - Chotoviny

Za zmínku stojí zajímavá situace, která se udála při průjezdu poměrně obtížným brodem. Znáte jistě okamžiky, kdy se blížíte k neznámému brodu a přemýšlíte v duchu: "mám, nemám?". Bonifác jel vpředu, vida brod neznámé hloubky a obtížného výjezdu, rozhodl se zkusit štěstí a adekvátně zrychlil. Vlétl do hluboké vody a bláta, setrvačnost jej však vysvobodila a vyvlekla do půli břehu, stačilo podřadit a šlápnout a byl venku. Žofie na druhém místě neměl takový výhled a tak neodhadl rychlost ani místo průjezdu zčeřenou hladinou. Výsledek: cyklista stojící uprostřed brodu, jeho kolo vnořené do bahna a za ním zbytek sestavy bavící se pohledem na zmáčeného Žofii.
Vrcholem dnešní etapy bylo stoupání na hrad Choustník. Není velké, je ale strmé. A když už jsme byli nahoře, nelitovali jsme vstupného a učinily prohlídku hradu. Dalším hodnotným zážitkem byl sjezdík do stejnojmené obce. Méně hodnotné bylo posezení v hospodě na návsi. Vrchní byl pod obraz, a strava zde podaná nám ubrala několik let života. Obzvláště Pankrác a jeho pstruh tvořily zajímavou dvojici, o kterou jevil zájem celý stůl. Otrava jídlem musela být překonána fernetem. I Bonifác si tenkrát dal...
Další cesta byla hezčí než doposud. Mám na mysli úsek před Sezimovým Ústí a pak už jen nuda a šeď. Pankrác se ujal vedení a provedl nás podél Lužnice a pak dále do Tábora k nádraží. Odtud se pokračovalo podél malého Jordánu a trati na Prahu. Cesta ač rovinatá byla vylepšována bažinami, náhlými výjedy ke kolejím a zpět dolů do bažin.
Chotoviny byly zvoleny jako dnešní cíl. Hledání penzionu se sice protáhlo, chvíli zpochybnilo, ale byl tu. A parádní. Ubytovat, kola uschovat a do hospody na večeři a hokej.

Pankrác Servác a Žofie

Hejlovský rybník(m) Částkovice(m) Nová Cerekev(z) Černovice(z) Vlčeves(z) Choustník(m) Dlouhá Lhota(m) Sezimovo Ústí(č,ž) Tábor(č) Chotoviny

Den šestý: Chotoviny - Praha

Toho dne se čtyři Ledoví muži rozdělili do tří družstev. Bonifác vstával první, tajně se vytratil, vyzvedl kolo a uháněl na vlak. Vlakem cestoval do Benešova. Z Benešova silnicí do Týnce nad Sázavou, ale tady mu přišlo líto jezdit na asfaltu a tak zapadl do Požárských lesů a cestu do Jílového si tak trošku osladil.
Asi o hodinu později vztával Pankrác, simuluje nevolnost po včerejší oslavě ukončení PSB tajně se vytratil, vyzvedl kolo a uháněl na vlak.
Za další hodinu vztával Servác, kouká, Bonifác nikde. Asi zmizel domů, zmizím taky. Ale potkal Žofii, který se právě sháněl po Pankrácovi a klíči od garáže, s koly. Podezíravě na sebe koukli. Ty chceš jet vlakem, srabe! Cože! Ty si chceš jet vlakem. Já přeci nepojedu vlakem, když mám kolo. A tak se sebrali a společně statečně pokračovali na kole směr Praha. O vlaku už nepadla ani řeč.
Servác se Žofií posnídali v Sudoměřicích u Tábora a zastoupali do vrchů České Sibiře. Tekutiny doplnili ve Votici na náměstí. Kde taktéž otiskli do paměti fotoaparátu turistickou mapu zde stojící. Tento počin jim zajistil spolehlivě Netvořice, kde učinili pauzu na oběd. Podle pamětníků se jednalo o vrabce, guláš a 2x pivo. Sázavy dosáhli po zelené která jim ztrpčila postup do Kamenného přívozu padlými kmeny eňu-peňu.
Mezitím co oba stateční dále trápili svá kola se u Bonifáců zastavil Pankrác na své cestě domů. Pokecal s Bonifácem, Bonifácovou a Bonifáčátkem, posvačil a pokračoval směr Zbraslav.
Uplynul nějaký čas a u Bonifáců zvoní Servác s Žofií. Pokecají, posvačí a jedou dále směr Zbraslav klasickou cestou Liběř - Ohrobec - Jarov.
Jubilejní dvanáctý týden PSB byl ukončen.

Chotoviny(ž) Sudoměřice u Tábora(ž,č) Mezno(č) Miličín(č) Větrov(č) Votice(z) Neveklov(s,m,z) Netvořice(z) Kamenný přívoz Žampach Jílové u Prahy(z) Libeř(a) Ohrobec(a) Jarov(s) Zbraslav