Den prvý: Okruh Českosaským Švýcarskem

Kemp ve Staré Olešnici přivítal hlavní členy výpravy stejně vřele jako ostatní přidružené jedince. Na místě se objevilo nejen množství fanoušků pasívních ale letos i dosti nakoleprojížďky chtivých fanoušků aktivních. Nutno podotknouti, že jeden z hlavních členů, Žofie, nebyl přítomen slavnostnímu zahájení. O důvodech raději pomlčím. Měl se k ostatním přidat kdesi v Krkonoších.
Předcházejícího dne v pátek proběhla důkladná příprava a detailní plánování akce v místní restauraci za vydatné podpory produktů pivovaru Svijany. Bohužel jsme zde byli rozpoznáni obsluhující servírkou, která neskrývaje obdiv, snažila se zaujmout odhalováním všelijakých částí spodního prádla. Plánování skončilo v pozdních hodinách a né každý se v poklidu vyspal.
Ráno jsme najeli na přísný stravovací režim PSB a navštívili konzum v blízké vsi Huntířov. Organizace sobotního výletu však lehce vázla a tak Pankrác, Servác a Bonifác, doprovázeni fanoušky a fanynkami, nasedli na kozy až ke dvanácté hodině.
První cílem vyhlášena Česká Kamenice, ovšem cesta započala nečekaně strmým dokopcem. Cestou je místo zvané Rabštejn. Zde se po lese vyskytují podzemní prostory, které sloužily za války jako montážní haly pro německé stíhačky.
V Kamenici bylo potřeba doplnit tekutiny a energii a celá skupina provedla na náměstí invazi do místní cukrárny. Kdo se přejedl, litoval. Z Kamenice je velmi brutální výjezd na vyhlídku na městem. Zde došlo k tragické události. Servácova nejoblíbenější fanynka zvaná Hroch se ztratila. Jinak klidný Servác začal být nervózní. Na jeho čele se objevila pulsující žíla. Ke zlepšení nálady nepomohlo ani magické místo zvané Bratrské oltáře. Bohužel pro Hrocha, byl po čase nalezen. Bohužel proto, že následovalo brutální stoupání na Zlatý vrch. Ve výborné formě se zde ukázal fanoušek Kulich. Na Zlatém vrchu, pod jedinečným přírodním úkazem - šestibokou pravidelnou odlučností čediče, dosáhla Servácova nervozita vrcholu. Vyvrcholil a pak už dal pokoj.
Na vrch Studenec je třeba ze sedla ještě malinko vystoupat a pak již začíná sjezd sjezdů. V délce asi tak dvou kilometrů se střídají pasáže: rychlý sjezd po dobré pěšině, sjezd po kamenech a větvích, bláto, úvoz, velké kameny, velmi strmý svah, jízda pěšinou bokem ve svahu a písek.
Dole v dole ve vesničce Studený začíná další parádička: Pavlino údolí. Mírný skopec s technickými pasážemi velmi rychle jetelný. S Jetřichovicemi je to už horší. Oblíbená restaurace je uzavřena a nezbyla než návštěva dolejší restaurace typu "obsluha mírná, ceny rychlé". Nicméně zklamání vystřídaly kalíšky zelené - standardního to cyklistického nápoje.
Síly se hodili pro cestu po zelené (značce) na Pohovku. Stoupání je z větší části nejetelné, kvůli hlubokému písku. Avšak na Pohovce začíná efektní cesta zaklesnutá do skal. Vpravo skály, vlevo údolí a strmý sráz.
Zelená (nápoj) dodává i rychlost a posunuje hranice zábran. Kdo s ní nemá zkušenosti, může na to doplatit. Výše již zmiňovaný jedinec Kulich zde v euforii a velké rychlosti opustil stezku a zaznamenal pád svahem do měkkého listí. Zde naštěstí nebyl sráz tak strmý a tak se letec po čase zastavil. Zajímavá byla choreografie pádu. Letíc instinktivně odhodil kolo na cestu aby se nepoškodilo a sám přebírá plnou zodpovědnost za jezdeckou chybu. Nejdůležitější bylo, že kolu se nic nestalo a tak můžeme jet dále.
Přes Vysokou Lípu je pěkný slez k Dolskému mlýnu. A pak brutální dokopec. Depresivní cesta je lemována objekty lehkého pohraničního opevnění - řopíky. Temná ústí střílen nepřispívají příliž k radosti z jízdy. Zahřívací výlet se někdy tady přehoupl do kategorie "drsnější". Návrat byl proto urychlen nejprve ztrátou orientace v mapě a posléze silniční nábližkou přes ves Růžová. Růžovský vrch - dominanta kraje - tak bude muset na P+S+B ještě nějaký čas počkat.

teplota 14°C

Stará Oleška(m,ž) Rabštejn(z) Česká Kamenice(m) Liska(m,č) Zlatý vrch(č) Studenec(č) Studený(č) Pavlino údolí(č) Jetřichovice(z) Pohovka(č) Šaunštejn(ž) Vysoká Lípa(m,ž,s) Růžová(s,a,m) Nová Oleška(s) Stará Oleška

Den druhý: Stožecké sedlo - Ještěd

Do Stožeckého sedla v Lužických hor jsme se nechali potupně přepravit vozem. Této zbabělé volbě napomohli předloňské zkušenosti Pankráce se Servácem z trasou Děčín-Jěštěd. Již samo vystoupení z auta ale bylo hrdinství. Teplota nebyla daleka bodu mrazu a ač jsa pod kopcem, bereme větrovky. Cesta do Horní Světlé nás lehce rozehřála, většímu rozehřátí napomohla až hospoda. Posnídali jsme a vyrazili dále. Červená ztrácí výšku a pak zas vede striktně přes kopec do Krompachu. Kočky by okupovali značku, my ale jedem po silničce.
Na místě zvaném Babičin odpočinek neodpočíváme ale rovnou bereme modrou: směr východ. Cesta vede po vrstevnici a až do Petrovic se dá nazvat náborovou.
V Petrovicích je poslední možnost občerstvení, dál už žádná civilizace. V hospodě "Cleopatra" je jídlo dobré, ceny mastnější. K nabídce patří i v Metaxe utopená kobra. Lze ji omotat kolem krku a za jízdy ukusovat. Doporučují dva ze tří ledových mužů.
Z Petrovic vede červená do Horního sedla pod vrchol Loupěžnického vrchu a následuje pěkný sjezd. V dalším úseku si s koly vyměníme povolání a kolem skal na Kozích hřbetech kola nosíme. Skopec končí hlavní silnicí, kde jsme byli svědky přesunu části české armády směrem do Polska. Závratná rychlost projíždějících OT a vyhlášených pirátů silnic Pragovek W3S nám umožnila pohodlně jinak rušnou vozovku přejít. Po následujícím kopci - té nejstrmější části - je možno doplnit tekutiny u studánky. Není nad to, lít si v chladu do rozpařeného žaludku ledovou vodu. A Ještěd je ještě daleko.
Pohodlná stoupající asfaltka však záhy končí, mění se v bláto a lochnesku. Byla projektována lesáky pro odběr cyklistovy poslední vůle přežít. Avšak vole vůle nevůle, hlad je silnější než smrt. Následná nekonečná magneticky stoupající šotolínka končí v místě zvaném Výpřež. Zde se nachází magický kiosek. Mají zde dva venkovní teploměry. Jeden ukazuje pět stupňů, druhý osm. Sedáme si proto blíže k tomu optimističtějšímu a ohříváme své prokřehlé prsty o dobře vychlazená piva.
Jakékoliv další pocity chladu dokonale zažene závěrečné stoupání na Ještěd. Pro nezájem sponzorů vynecháme výjezd až na samotný vrchol a nejkratší cestou jedeme k ubytovacímu hostinci na pláních pod Ještědem. Jsme zde bez problému ubytováni a již se nosí bohatá večeře. Teplota v místnostech je jen o málo vyšší než venku, což činí potíže hlavně při očistě. Spánek je ale pak velmi zdravý, blíží se hibernaci.

Studánka u Vopenný Kiosk na Výpřeži Ještě jdu do Ještědu Pohled přes utahané držky na Liberec Cíl etapy Večerní resuscitace

teplota 5-10°C

Stožecké sedlo(s) Horní Světlá(č) Juliovka(s) Krompach(s) Babičin odpočinek(m,č) Petrovice(č) Horní sedlo(č) Kozí hřbety(č) Vopenný(ž,č) Malý Ještěd(č) Výpřež kiosk(s) Ještěd(č) Pláně pod Ještědem

Den třetí: Ještěd - Vysoká nad Jizerou - Vrchlabí - Klínové boudy

Ráno to na pláních nevypadalo nijak příznivě. Ono bylo již hrdinství vylézt z peřin. Venku řádná mlha donutila nás zpestřit si snídani nějakými těmi antidepresivy. Zde ubytovaní ostatní cyklisté houfně odjížděli doposavad pečlivě poschovávanými vozy. A navíc sotva jsme vylezli ven začalo pršet.
Morální exhumaci napomohl první dokopec. Když jsme se tak zahřáli na provozní teplotu, nebylo to tak strašné. Škoda, že ten pěkný sjezdík se nedal kvůli blátu jet rychleji. Na druhou stranu, déšť nás alespoň trochu opláchl od rychle se tvořících nánosů špíny.
Další stoupání, na Javorník, přivedlo vlhkost spolehlivě i pod pláštěnky. Tuhle podlost nám kopec vyplatil zajímavým sjezdíkem do Hodkovice nad Mohelkou. Bylo zde výrazně tepleji, ovšem není zde nikde žádná hospoda kam by pocestný zablácenou hlavu před deštěm schoval.
Tohle město je také turisticky hluché místo. Žádná značka nevede východně ani severně odtud. Nezbývá než silnice na Radoňovice.
Ta překonává zase nějakou kótu, je však příjemnější stoupat za mokra po asfaltu, nežli se sápat nějakou blátivou stezkou s kolem na zádech. V tuhle chvíli se ale hlásí o pozornost naše žaludky. Cestou je vesnic jak tupců v Parlamentu, ale žádná restauračka začouzená. Ani nezačouzená. Nanejvýš zavřená.
Naštěstí kdesi ve Stanovsku, či jak se to tam jmenovalo, byla otevřená hospoda a jak se ukázalo i dobrá. Největší úspěch sklidil banán se zmrzlinou. V těsném závěsu za ním sušič na ruce. Byl umístěn ve výši pasu a tak se proud vzduchu dal pustit do mokrých kalhot. Doporučují čtyři z pěti zmrzlých a mokrých cyklistů.
Dobře, že jsme se najedli, v Držkově se oproti očekávání žádná držková polévka nerozdávala. Sjezd po poli dolů do Návarova byl vylepšen velkými terénními vlnami nečekaně začínajícími za horizontem. Pak se muselo po asfaltu a dole v údolí Kamenice byla totálně dokonána ztráta výšky. Tady je to asi 350m n.m. a dnes spíme ve výšce 1250m n.m. asi padesát kilometrů vzdušnou čarou odtud.
Ještě štěstí, že se počasí umoudřilo a občas vyhlédlo i sluníčko. Po velkém stoupání neměl nikdo náladu na prohlídku hradu Návarov. Následoval padák do hlubin dolů k potoku. Odtud bylo nekonečné stoupání, nutno dodat pěknými loučkami a hezkou vesničkou, ukončené náměstím ve Veselé nad Jizerou. Na náměstí se zdálo být na slunci i teplo. Ovšem podstatnějším důvodem pro ten pocit byla návštěva restaurace Morava.
Nábližkou na Roprachtice dosáhli jsme opravdu rychlého sjezdu dolů k řece. Cestou stojí za zmínku příhoda se psem:
Pankrác rychle projížděl kolem živého plotu, když v tom se na něho vyřítil asi deseticentimetrový rozzuřený pes. Nečekaný výskok z křoví doprovázený hlasitým disharmonickým vřeštěním vyvedl Pankráce dokonale z rovnováhy. Servác jedoucí na pěkném druhém místě uvedl v panice kolo do smyku. Oba dva se na kolech jen tak tak udrželi, předvedli tůristům cyklistický tanec svatého Víta. A mezi nimi v rytmu hvízdajících pláštů a volání silničních lišejů poskakoval vřeštící mikropejsek.
V Dolní Sytové je Jizera přemostěna mostem považovaným za technickou památku. V Jilemnici jsme se napojili na cyklostezku a přes Horní Brannou dogumovali do Vrchlabí. A v kultovní restauraci Kufr na vlakovém nádraží očekávali příjezdu (kolmo) Žofie.
Pro cestu na Klínovky jsme zvolili variantu brod. Přímá cesta do Strážného je sice drsně do kopce ale je krátká. Ve Strážném už slunce definitivně zapadlo za kopečky. Cestou po žluté značce nás obklopila tma a posléze i déšť. Když přestalo pršet nastoupila mlha. A tak se k chaloupce šlo naslepo.
Žádné přeqapení se ale nekonalo, byla tam, v jednom směru mlha s tmou ještě více ztmavla a po pár krocích se vynořily kontury, zprvu zmatené, ale po chvilce se poskládaly do známého tvaru. Servác v chaloupce zatopil, mokré věci jsme rozvěsili nad kamna a spolu s Pankrácem kluci ukuchtili špagety s olejovkami a rumem. Žofie vytáhl z batohu tři plechovky píva a pohoda přívětivého domova byla najednou tady.

Pláně pod Ještědem po ránu Protimrazové přípravy Právě přestalo pršet Malebné údolíčko Návarov Most v Závodí a sluneční paprsky Ranč!

teplota 4-10°C

Pláně pod Ještědem(m) Javorník(z) Hodkovice nad Mohelkou(s) Radoňovice(s) Pelíkovice(s) Pulečný(z) Dalešice(a,z) Jistebsko(a) Huť(a) Stanovsko(s) Zásada(s) Držkov(m,s) Návarov(č) Stanovy(č) Vysoké nad Jizerou(s) Roprachtice(a) Závodí(s) Peřimov(z) Jilemnice(s) Horní Branná(s) Vrchlabí(s) Strážné(ž) Krásná pláň(a) Ranč

Den čtvrtý: Z Klínovek k Adršpachu

Ráno raníčko vyšlo sluníčko a celé dopoledne se s mraky rvalo o vládu nad Krkonošemi. Když oknem dovnitř proniká sluneční paprsek, tak se hned lépe vstává. Takže jen úklid dnes pozdržel předstartovní přípravy a byl tu opět čas opustit Ranč. Cestou k bufetu jsme nejprve s radostí projížděli zbytky sněhu, později s mokrem v botách a útrpným pohledem sněhem kola namáhavě protlačovali.
Od bufetu jsme sjeli k Dvorské boudě se záměrem pokračovat odtud po zelené. Avšak cesta byla pokryta souvislou sněhovou peřinou. Takže jsme to vzali zkratkou přímo na Liščí horu. Tady jsme si sněhu taky užili až až. Na jižní straně hory už sníh nebyl takže radostnému sjezdíku do Pece nic nebránilo.
Dole hledaje otevřený obchod s potravinami dojeli jsme až do Velké Úpy. Tady je osvědčený krámek. No a taky lanovka. Za bratru dobrých 70 korun českých nás i s koly vyvezla nahoru na Portášovy boudy.
Odtud doposavad neobjevenou modrou turistickou značkou dolů do Dolní Malé Úpy. Tady začalo stoupání směrem na Pomezní boudy. Avšak již v prvních metrech Žofie přetrhl řetěz. Nevím co mu udělal, ale vypadal přeqapeně. Nýtovač řetězu pochopitelně neměl. Kamarádi však poskytli svoje nýtovače. Můj byl zamítnut jako nevhodný (je malý, lehký a chce to trochu šikovnosti jej používat), Servác ho musel nejprve sestavit a tak vytáhl nýtovač Pankrác. Je to úctyhodný kousek. Qalitní dílenské zpracování. Minimální náročnost na obsluhu. Má jen jednu nevýhodu, svou vahou tvoří polovinu hmotnosti Pankrácova kola.
Kdesi na kopci jsme se napojili na červenou značku a po krásném asfaltu dostoupali na Lysečinské boudy.
Je tady hospoda. A byla tu velmi, ale velmi příjemná obsluha. Z původně jednoho piva se nakonec vyklubali piva tři a dva paňáci pro každého. A také asi tříhodinový zásek. Navíc nám tady Žofie usnul. Byly i návrhy, že tu přespíme.
Jeli jsme však dále - čas tlačí - a po chvíli kazimutem dosáhli hranice. Vede tudy použitelná cestička, časem se na stromech kolem objeví zelená značka. Kromě značky se tady také objevily skupiny pionýrů. Jejich neochota uskakovat z cesty leckoho preqapila. Teď přišla krize zase na Serváce. Upadl s kolem do trávy a usnul.
Následujeme zelenou dále do Polska. Začátek nevypadá nijak vábně. Neudržovaný les beze stopy po pěšince, jen stromy se značkou. Pak se to ale líbí všem. Sice bláto avšak sjezd je moc pěkný. Dole se otočíme a překonáme hranici opuštěným turistickým přechodem. Následuje ves Bobr a pak Žacléř.
Naše opice, co jsi vezeme z Lysečinky, snad již zesláblé, zde nabrali nový elán. Pojedlo se, popilo se a jelo se dále. Sluníčko se nám definitivně schovalo a schylovalo se k dešti. My jedeme po rozdupaných pastvinách, užíváme si bláta a mokra.
V Bernarticích došlo k začátečnické chybě. Někdo volal "doprava!", jiný "vole vole doleva!" a tak ti jedoucí vlevo zahýbají doprava a ostatní doleva. Tato názorná demonstrace Brownova náhodného pohybu molekul se kupodivu obešla bez kolize.
Bernartice je poměrně nevábná ves a stejně tak i cesta odtud. Žlutá stále stoupá cestičkou, kterou si evidentně oblíbili místní moto-krosaři. A bylo hůř.
Z Janšského vrchu jedeme po zelené, která kopíruje hranici. Cesta je stále blátivá a kluzká. Navíc vede nahoru, dolu a nahoru a dolu a tak dále. Je pravda vyhlídková ale po chvíli dost únavná. Takže chvíli před tím, než vypustíme duše z těla, je pravý čas použít slavné Smetanovo přísloví o auto orientaci díl první: "z kopce dolů, z lesa ven". Tedy sjedeme ze značky dolů s kopce. Kupodivu jsme v Polsku. Takže díl druhý: "po proudu potoka". Tentokrát to zabralo. Jsme v Petříkovicích. V obci Chvaleč zase omylem odbočíme vpravo. Dojedeme do Radvanic a zde se podaří sehnat ubytování.

Ranč - 1250m n.m. Liščí hora Studniční hora Přeprava kol lanovkou Hoské a jiné kozy Žofie v komatu Mikrospánek za jízdy Na polsko-české hranici Broumovský výběžek

teplota 4-10°C

Ranč(a) Bufáč(a,č) Liščí hora(č,m) Pec pod Sněžkou(s) Velká Úpa(k) Portášky(z) Dolní Malá Úpa(m,č) Lysečinské boudy(č,a,z,ž) Bobr(ž) Žacléř(z,a) Bernartice(ž) Janšský vrch(z) 251/9(a) Petříkovice(s) Chvaleč(s) Radvanice

Den pátý: Broumovsko

Dole nás čeká vydatná snídaně a tak vstáváme. Pak však zrychleně opouštíme ubytování a stoupáme prvním ranním kopcem na okolní vrcholy.
Jen co se zahřejeme, jede se pěkně. Pocit z pěkné jízdy trošku zhatí fakt, že jedeme špatným směrem. Operativně měníme trasu a v obci Paseka odbočujeme jižně. Cestou je Žaltman a rozhledna na vrcholu. Nelze odolat. Vystoupíme na horu, z rozhledny je hezký rozhled, a po zhruba hodině předchozí jízdy si prohlédneme asi tři kilometry vzdálené Radvanice.
Už není kam stoupat a tak klesáme. Klesáme kolem lesáků demolujících cesty, klesáme kolem řopíků pohraničního opevnění, klesáme až dolů k rybníkům. V Horních Vernéřovicích se objevují první nesmělé návrhy k obědu. Demoralizátoři jsou zahnání, pokračujeme po červené na Skály. Netřeba asi podotýkat, že tentokrát stoupáme. Stoupáme, stoupáme.
Skály mají zámek, ale žádnou občerstvovnu. Servác ze zoufalství chytá užovku a syrovou ji sní. Odjíždíme odtud po žluté směr Adršpach. Do Adršpašsko-teplických skál vnikáme od západu. Po zelené značce. Uvnitř je to samá skála a písek. A taky sníh. Co se dá projedeme, co ne, protlačíme. Je zde několik zajímavých technických pasáží.
Hlad nás ale rychle táhne do Teplic nad Metují. Naše unisono žaludeční opera je vyslyšena a tak usedáme na oběd do místního restauračního zařízení.
Oklikou se z Teplic dostaneme na Laudonovy valy. Hřeben, vtipně obcházíme zleva po modré. Nahoru vedla taky nějaká cesta, ale nechtělo se nám tlačit kola. Takže je po chvíli nosíme a protahujeme větvemi padlých stromů. Úsek je to značně nejetelný. Ještě že jsou ty kameny suché, jinak by nám klouzaly nožičky. A tak prší. Protrpíme si své a po schodech vynášíme kola k Hvězdě - lovecké to hospodě.
Interiér je úchvatný, výhled maximální, však jídlo stojí za prd. Polévka zvaná kyselo se ani nedala dojíst. Opouštíme nehostinné místo červenou značkou po hřebenu Broumovských stěn. Zase skály, všude skály. A zase nejetelné úseky. A nahoru a dolu a nahoru a dolu a nahoru.
Na Modrém Kameni už toho máme plné brýle. Je vidět směrem na Náchod, prší tam. Mrak jako blázen zatemňuje oblohu a vypadá to že notně zmokneme. Zanecháme hřebenovky a sjíždíme do Police nad Metují. Cestou v Suchém Dole nás však zastaví cedulka nabízející ubytování a hospodu v jednom. Jdeme do toho.

Špatným směrem Rozhledna na Žaltmanu Jíme hady Adršpašsko-teplické skály Ve skalách Sibiř Skalní divadlo!

teplota 12°C

Radvanice(č) Paseka(z) Žaltman(z,č,č) Horní Vernéřovice(č) Skály(ž,z) Adršpašsko-teplické skály(m) Teplice nad Metují(č,z,m,a) Laudonovy valy(m) Hvězda(č) Modrý Kámen(ž,z) Suchý důl

Den šestý: Z Police nad Metují do Orlických hor

Ráno odnášíme klíče do konzumu a posnídáme něco nakoupených potravin na lavičce. Teplou snídani si dopřejeme až v Polici nad Metují. Tam také dopřejeme i kolu brzdových špalíků a Pankrác si !pozor! zakupuje přední blatník!!! Zadní blatník nepotřebuje, používá tzv. Pankrácův blatník. Tady se od nás odděluje Žofie. Spěchá na vlak, domů za manželkou. Vyčerpal přidělený limit na pobyt mimo domov.
Z Police vede našim směrem značka červené barvy. Prochází poli a loukami více méně po rovině. To platí do Hronova. Zde míjíme rodný dům zdejšího velmi slavného cyklisty Jiráska. Z města vystoupáme na horizont. Zde jsou k vidění hraniční pevnosti. Některé udržované, jiné více či méně rozpadlé.
Cesta do Náchoda uteče tak rychle, jak cesta z kopce utíká. Doplníme živiny a tekutiny a jedeme se podívat do místní cyklo fabričky Vela. Máme rádi kopce, proto to vezmeme horem. Dalšího dokopce si užijeme cestou k pevnosti Dobrošov.
Je to opravdu zajímavé místo, jehož lákavost navíc zvyšuje kiosek. Následuje modrá značka. Zprvu tu vypadá na opruz, zvláště, když se vydatně rozprší. Pak už ale modrá sleduje krásnou vrstevnicovou lesní cestu, vysoko na stráních nad říčkou a místem zvaným Peklo. Značka ve vsi Borová přechází z lesa a pole na silnici, po které snadno dojedeme na rozcestí v Dlouhé pro naší další průvodkyní - červenou.
Dojedeme do Olešnice v Orlických horách a mám hlad. Na náměstí je jedna hospoda zavřená a druhá jen zahradní. Jináč nikde nic jiného. Před závěrečným stoupáním k plánovanému ubytování v Masarykově chatě se nutně potřebujeme najíst. Ta zahrádková hospoda je v téhle zimě (ochladilo se) nepoužitelná, rozhodli jsme se tedy počkat na otvíračku té druhé.
Uvnitř nám přeochotně vyhledají telefonní číslo na Masarykovu chatu a záhy zjištuji, že je úplně plná. Nějaká škola v přírodě nebo co. Dolejc v Šerlišském mlýně mají zase nepříznivé ceny. Hostinský si ale ví rady a zařídí nám bydlení kousek nad hospodou.
Venku zatím klesla mlha, začalo mrholit a vypadalo to, že začne sněžit. A tak se ubytujeme, zkulturníme a vrátíme zpět do hospody.

teplota 5-10°C

Suchý důl(s) Police nad Metují(č) Hronov(č) Náchod(a,ž) Skalka(a,s) pevnost Dobrošov(m) Borová(m) Dlouhé(č) Olešnice v Orlických horách

Den sedmý: Domů!

Ráno se počasí tvářilo slibně. Chvilku jsme s nedůvěrou pokukovali přes sklo, ale nakonec si kdosi dodal odvahy a vyrazil pro snídani. Teplota se od včerejšího odpoledne nijak nelišila, takže jsme na sebe i přes očekávané stoupání navlékli všechno oblečení a vydali se pokořit Orlické hory.
Pro stoupání jsme zvolili cyklostezku, jelikož se dalo očekávat, že povede příjemně po asfaltu. Modrou jsme proto na chvíli opustili a pokračovali příjemným bezbolestným stoupáním do kopců. Výjezd jsme vylepšili objížďkou Šerlišského mlýna, který by znamenal ztrátu výšky. Najeli jsme proto na červenou značku hřebenovku a důstojně došlápli až na Masarykovu chatu.
Kolem chaty se to hemžilo dětičkama a zoufalými učitelkami. Zdálo se, že včerejší telefonát měl něco do sebe. Jet jsem včera večer, museli bychom shučet dolů do Deštné. Jedno pokoření hor nám bohatě stačilo.
Teplota však vesele klesala a tak hlavní náplní posezení ve stylové horské chatě byl grog. A polívčička vzhledem k liduprázdným a hlavně hospodoprázdným Orlickým horám taky byla. Výjezd na Velkou Deštnou ze Šerlichu je odpočinková záležitost. Proto odpočinuti nahoře pořídili jsme několik vrcholových fotografií a připili si z donesené lihoviny.
Cesta po červené odtud směrem na východ je jedna báseň. Až na pár brdků pořád mírně s kopce. Pokud je červená zbytečně moc aktivní, lze ji objet po nějaké vrstevnicové silničce. U turistického přístřešku potkáváme dva čundrující jedince. Zrovna sušili spacáky a stěžovali si na včerejší počasí.
Důležitým bodem programu dneška měla být návštěva pevnosti Hanička. Ukazatele nás dovedou na místo, které v žádném případě pevnost či bunkr nepřipomíná. Představoval jsem si něco jako komplex bunkrů na Dobrošově. Je zde ohrada z vlnitého plechu a nějaké budovy. Za ohradou stojí starý ruský tank, toť vše.
Zklamáni odjíždíme. Ještě, že cesty zde mají veselé. Napříč je každých deset metrů terénní vlna, které rychle jedoucí kolo vynese plynule do sympatického skoku. To se opakuje každých pět sekund, skáčeme jak tajtrdlíci, takže pohled na vpředu jedoucího Pankráce je záruka dobré nálady.
Ve vesničce Hanička nás čeká příjemné preqapení v podobě otevřeného a nečekaného bufetu. Za bufetem je konečně ukojena naše zvědavost na zdejší opevnění. Krásně vyvedený a udržovaný bunkr stojí u cesty. A u kus dál v lese je další, neudržovaný, ale přístupný.
Pokračujeme dále po červené na jednom pěkném místě to zalomíme v pravo, přímým směrem z kopců dolů. Rychlým sjezdem dosáhneme obce Kunačice a silničkou posléze i Žamberka.
Nemáme čas, takže se v Žamberku napojíme na zelenou značku a po chvíli jedeme hezkou silničkou podél potoka a i vodní nádrže tušeným směrem na Ústí nad Orlicí. Za Dolní Dobroučí vyzkoušíme na chvíli silnici první třídy, pro neúspěch měníme za osvědčenou zelenou a již je tu Ústí. Poblíž nádraží uvedeme do přijatelného stavu sebe a hlavně naše dvoukolové miláčky.
Čekání na vlak je nejlepší v nádražní restauraci. Obzvláště pokud takový vlak neexistuje. Někdo čeká při Zlatém Bažantu a někdo při Holbě. Občas se přiblíží čas příjezdu avizovaného vlaku, tedy zaplatíme a jdeme jej uvítat. Vlak nepřijede a tak se zase vrátíme do hospody. Lidé na nádraží se střídají, vlaky odjíždějí do všech směrů, jen do Prahy se žádnému nechce.
Nakonec se ale vše v dobré obrátí. Přijíždí vlak do Prahy, nakládáme kola a usedáme v chodbičce. Po českých železnicích totiž jezdí jenom dva druhy vlaků: totálně nacpané nebo prázdné. Tohle byl ten první případ. Dobrá zpráva je, že nás odveze až na Smíchovské nádraží.
Pankrác, posilněný pivem, sotva vyjede z nádraží, předvádí efektní výjezd na obrubník. Jako vždy zapomíná na zadní kolo. Odnáší to duše. Pankrác ignoruje svrasklý plášť a všichni pokračujeme na jedno závěrečné k Veselé Koze.

Utržený řetěz Rozborka řetěru Šerlich Z Velké Deštné směrem na východ Poblíž Haničky bunkr R-S-74 Vláček Muzeum voskových figurín

teplota 1-10°C

Olešnice v Orlických horách(m,s,m,z,č) Šerlich(č) Velká Deštná(č,s) Homole(s) Pěticestí(č) Hanička(č,a) Kunačice(a,m,z,s) Žamberk(z) Dolní Dobrouč(z,s,z) Ústí nad Orlicí