Den prvý: Praha - Děčín - Maxičky - Bad Schandau - Šluknov

Etapa 85km.
Časy se mění. K lepšímu i horšímu. K lepšímu se změnilo cestování vlakem. Vagón je odporně čistý, sedadla nechutně pohodlná, háky na kola, záchod kterým není vidět míhající se pražce a WiFi! Tohle píši právě mezi Mělníkem a Litoměřicemi zatímco mi paní přivezla kafe a housku. A telefon mám na nabíječce v zásuvce pod sedadlem. To koukáte! 
K horšímu se změnil přístup ledových můžu k této tradici. Každý máme máslo na hlavě nebo spíše děti, tchýně, reality, manželky a pocit, že jsme v zaměstnání nějak důležití a nepostradatelní. Domluvit se a vyrazit v tradičním termínu v původním počtu je obtížné a poslední roky přímo nemožné. Zvláště nepřítomnost Žofie, vyznavače techniky "oženit se, rychle děti, bazén a tak, abych si pak mohl ještě zachovalý užívat" mrzí. Hodlá se asi ještě pár let zachovávat a pak to rozjede. No, alespoň mi nikdo nebude kecat do kaziho efektu. 
EC Alois Negrelli dopravil Bonifáce spolehlivě a rychle do Děčína. Odtud již putování v sedle horské kozy. Nejprve po proudu Labe a pak dále přívětivě stoupající paralelou zelené značky, která byla posléze tímto méně bolestivým stoupáním dosažena. Následovala pěkná pěšina ve svahu nad řekou, spestřená technickými pasážemi a místy též výhledy na klikatící se vodní hladinu. Idylická vrstevnička chystala se býti narušena necitlivým značkařem, chystala se před stoupáním do Maxiček ztratit výrazně výšku. Bonifác, varován přístrojem, vydal se po stopách krosové motorky cestou neznačenou, ale spolehlivě stoupající. Tato byla vybudována velmi pečlivě na kamenných podezdívkách a můstcích a dovedla štastníka na temeno hory Kamenný vrch. 
A již známé Maxičky. Odtud přímo k hranicím a dále do Germánie všanc podivnému značení. Zde Bonifác zjistil, že si nestáhl mapu této země; přístroj ukazoval jednolitou žluť. Naštěstí si bez vědomí zaměstnavatele vytiskl mapu na papír formátu A4, barevně, ale ve velkém měřítku. To se záhy ukázalo jako závažný nedostatek. Cesta byla totiž přehrazena výstražnými nápisy a ze směru se ozýval hluk motorových pil a padajících kmenů eňu-peňu. Bonifác nemaje na vybranou (nebyla objízdná trasa ) pronikl zátarasem a blížil se k lomozu. Vše se zdálo býti v pořádku, když od jednoho ohniska hluku, více na pravé straně ve směru jízdy, se oddělilo druhé, přímo v předu. Bonifác zpanikařil a vrhl se doleva cestou červených puntíků. Ty jej zavedly stoupáním ke zmatenému rozcestníku, kde se tato cesta rozdělila do tří směrů. Puntíky byly všude. Bonifác volil levou cestu. Ačkoliv dobře věděl, že i v pohádkách je správná jen ta prostřední. Mohl si ušetřit výstup a následný sestup severní stěnou na kótu dalekého rozhledu Grosse Zchirnstein (561m). Po nějakém čase na tom samém rozcestí Bonifác poučen pokračuje prostřední cestou dolů po schodech skalami. Místy pěkný sjezd do obce Kleingiesshubel a dále po silnici do Cunnersdorf. Odtud Gohrish a silniční sjezd do Bad Schandau.
Zde se Bonifác projel liduprázdným historickým centrem a dále po kolonádě. Nutno poznamenat, že počítal s návštěvou pohostinství, obědem a pitím. Žádný otevřený podnik však nespatřil. I proto opustil údolí říčky s romantickým názvem Kirnitzsch vzhůru brutálním stoupáním na Ostrau. Bonifác se prý nechce chlubit, ale byl ( podle jeho slov ) asi jediný cyklista, který tuto cestu vyjel.
Za Ostrau opustiv silnici, vnikl do krajiny pískovcových skal a roklí, sleduje místní páteřní cyklotrasu. Zde se ujistil, že umění vrstevnicových cest je mimo Česko jen výjimečně k vidění. I zde se cesta houpala nahoru dolů a ubírala Bonifácovi již tak chabé síly. Navíc davy turistů mařili snahu pozměnit místní brdy v brdky rychlou jízdou. I proto Bonifác uvítal první otevřený gesthaus v lesích ve Standorf, kde s radostí a únavou zasedl za přinesené pivo a uzené se zelím.
Posílen, překonal vrchol a klesl ke Kirnitzsch, kterou překonal po Thorwaldbrucke a pokračoval dále proti proudu. Nutno uznat, že končiny jsou tu moc pěkné. Ale spíše na trempovaní, kdy to jedinec více nasaje a neprofrčí. Bonifác se po chvíli od toku odpojil vzhůru roklí na silnici do Hinterhermdorfu. Ono městečko má malebné centrum. Na návsi je kašna s pitnou (doufám) vodou. Bonifác dále pokračoval na kótu Weifberg a dál do Česka na Hančův vrch. Odtud pěknou vrstevničkou ( ano u nás jsou běžné ) k Tomášovu a dále na Tanečnici. Zde je přístupná rozhledna z výjimečným kruhovým výhledem.
Sjezd z Tanečnice je ale moc fajnový. Je pravda, že Bonifác si ho úplně neužil, protože již delší dobou trpěl podivným vyprahnutím ústní dutiny zjevně následkem požití dvou německých piv. Když se pokoušel vypudit z úst nevítaný hmyz technikou zvanou "flus vlevo", odletovaly stranou jen takové sušené žmolky čehosi, připomínající vytvrzenou montážní pěnu. Zásoba vody byla dávno pryč a zrak jezdcův se stával tupý. Typické známky dehydratace! Nutno vyhledati okamžitou pomoc. Přes mlžný opar vedl Bonifác své skákající přední kolo pastvinou dolů do Mikulášovic. Přístroj signalizoval přítomnost restaurací. Avšak první uvítala nebožáka cedulkou "zavřeno". Druhá byla zavřená bez cedulky a třetí, konečně, otevřená! To už se dlouhá obec jmenovala Vilémov.
Vlídná madam z výčepu přinesla půllitr malinovky a pivo. Malinovka, dehtem barvená, vzala za své během pár vteřin. Pak následovala "brutálně" pálivá, avšak jinak výborná, pizza peperony, kde se Bonifác marně snažil nalézt náznak ostrosti. Takto posílen, zrak svůj již mohl zaostřit na přístroj a zvolit další postup strání blízkého kopce. Učinil tak, dosáhl bezbolestně Velkého Šenova. Odtud však nevida neasfaltové cesty, Bonifác gumoval silnici vyšší třídy až do Šenova.
Šenov se jeví jako rozlehlá vesnice s opraveným centrem. Domy jsou zde hezké, roubené nebo obložené eternitem. Nabídka ubytování dostatečná; a tak Bonifác, posilněn párem Bernardů, usíná, unaven, osamocen v penzionu Jungmanova.

Děčín Údolí Labe u Hřenska Přechod státní hranice poprvé Grosse Zchirnstein Ještě jeden pohled na Středohoří Drobné terénní nerovnosti pod Zchirnsteinem Bad Schandau Roková formace Brosinnadel Přechod státní hranice podruhé Bonifác na Tanečnici Cedulka u úpatí rozhledny Cíl etapy č.1

Děčín(a,z,a,z) Maxičky(ž,z) hranice(a) Grosse Zchirnstein(a) Kleingiesshubel(s) Cunnersdorf(s) Bad Schandau(a) Ostrau(a) Zeughausweg(a) Zeughausstrasse(a) Standort(a) Thorwaldbrucke(a) BIS tafel(s) Hinterhermdorf(a,m,ž) Hančův vrch(m) Tanečnice (m) Mikulášovice(a) Velký Šenov(s) Šluknov

teplota 18°C

Den druhý: Šluknov - Rumburk - Varnsdorf - Luž - Oybin - Hrádek nad Nisou - Lázně Libverda

Etapa 92km.
Po tradiční snídani v pramenu zakoupených potravin zkonzumovaných na náměstí ve Šluknově, uchopil Bonifác přístroj a vytyčil trasu složenou z cyklotras a značek KČT. Třeba poznamenat drobnou výtku (Bonifác řval jak tur) k módě digitálních map. Bonifác vědom si faktu chybějící mapy Německa v přístroji, rozhodl se tento napravit. V pensionu, kde byl ubytován, vysílal wifi AP s přístupem na internet. Bonifác se rozhodl mapu Německa, poněkud naivně vzhledem k velikosti 2.5GB, stáhnout. Avšak přístroj pokyn "stáhnout mapu Německa ano/ne" pochopil snaživě tak, že Bonifác chce také aktualizovat již stažené mapy Polska a Česka. A začal stahovat bez dovolení obě již stažené mapy. Ty ovšem nejprve smazal. Posléze přístroj zjistil, že spojení je pomalé a že mapy stáhnou nelze. Výsledek: přístroj stále nemá mapu Německa, ale zato nemá ani mapu Česka a Polska. Tolik k digitálním mapám Seznam.
Po vydatné snídani se vydali všichni učastnivší se PSB po cyklotrase směr Rumburk. Cyklotrasa jest taková fialová linie krajem, v reálu vytyčená žlutýmy cedulkami. Ony cedulky mají zvláštní vlastnost nebýt tam kde jsou třeba a naopak přebývat kde jich netřeba. Myšlenka pohybu krajem sledujíc tyto cedulky za účelem někam se dostat je bez mapy, rozkládané na každém rozcestí, zcela naivní. PSB se již mnohokrát přesvědčili, že cyklotrasy jsou ve své nedotaženosti spíše na obtíž než k užitku. Proto Bonifác vydatně podporován mapou celkem beze škody, avšak se sníženým průměrem, dosáhl Rumburku a dále krátkým průjezdem Německem Varnsdorfu. Zde se Bonifác pokoušel napojit avšak vzhledem k brzké hodině neúspěšně. Volil proto samoobsluhu; a tekutiny z nabídky regálů.
Z Dolního Podluží pronikl Bonifác opět na německou stranu a přechodem na místní značení vystoupal pod vrchol Luže. Odtud dále po modré dálkové trase po hřebeni hor. Nejprve sjezd do turistického centra An der Wache. A dále po parádní šotolince. Zajímavé je, že zatímco na českých cestách Bonifác nepotkal živáčka, v Německu je turistů dopoledne v pracovní den spousty.
Oblast Barbarine je posetá pískovcovými skalami; po nejmohutnějším seskupení skal vede dokonce ferrata. Cyklistice tu však nepřejí. Samé schody spomalují postup a mění potenciální energii v nadměrný tlak na kloubní aparát, který sestupem s kolem na zádech, trpí. Dále si modrá značka z důvěřivci zalaškuje, protáhne je nahoru a dolů kolem zanedbaného hřiště a náročný výjezd tak končí sjezdem na původní úroveň. Bonifác proto následné stoupání vykonal po silnici a dále po důvěryhodnější červené z křižovatky Stern.
Muschelsaal je osazen motorestem na místě výhledu na Jizerské hory. Ještěd se znatelně přiblížil. Avšak zde Bonifác zatoužil po romantice pískovcových skal a vrhl se do místních rockových formací. Nejprve přípravná mise až po rozcestí Am Scharfenstein. Teprve po té hodnotná cesta tesanými schody vzhůru, hřebenový triálek, vyhlídka na Hrádek a opět po schodech dolů. Po skalami začal nádherný rychlý úsek, pro pěší 1h, pro Bonifáce 5min, do obce Eichgraben. Překonání hranice zpět do Čech a náměstí Hrádku nad Nisou už bylo dílem okamžiku.
Zde Bonifác doplnil pivo a citronovou limonádu ve společnosti pochybných existencí v bufetu na náměstí. Byť spocen a ulepen natolik, že do společnosti plně zapadl. Z nejnižšího místa dneška odjel přes Grabštejn a dále na Václavice. Zde se manévrem vlevo vpravo a stále vzhůru napojil na cyklotrasu směr Albrechtice. Cestou mohl pozorovat výstavbu obludných nesmyslů zvaných větrné elektrárny, zde byl také nucet předjet široký buldozer, který se pohyboval pomaleji než znavený kozista. Pohyb stavební techniky po zničené cestě výřil mračna prachu, ten usedal na Bonifáce, zvláště na odkrytých potem pokrytých místech, kde vytvářel do hněda zbarvenou krustu. Cesta dále vedla horskými loukami až tuto idylku opustila a zamířila dolů k silnici v Horním Vítkově.
Silnička to je moc hezká, přilákala také skupinu cyklistických Poláků, obložených nákladem a borce na silničce, kterého Bonifác malém srazil omylem z asfaltu. Pokračoval však bez úhony dále za vidinou pěnících tekutin v Albrechticích.
Obec tato vysloveně zklamala. K vidění byl jen zavřený motorest. Nezbylo než zatnout zuby, a vyrazit do vrchů. K výjezdu použil Bonifác méně bolestné stoupání neznačenou lesní cestou vyšší kvality a po hřebeni dále zelenou značku. Od rozcestí Pod Špičákem v euforickém rozpoložení ze sjezdu minul Bonifác ukrytou odbočku a naklesal alespoň sto metrů níže. Nezbylo, než strmý kopec vytlačit zpět ( nejetelný terén ) a podlé odbočení vyhledat. Námaha se ale vyplatila, alespoň zprvu. Pěšinka vede hezkými místy obklopenými skalami, dokonce i průjezdem skalním tunelem. Za Skalním hradem ale idylka končí. Začínají schody nahoru i schody dolů. Dokonce je Bonifácovi oznámeno náhodným turistou, že zde jsou kola zakázána. Což je k četnosti schodů celkem zbytečné opatření. Do Oldřichovského sedla je sestup po schodech pro cyklistu poměrně náročný. Objízdné trasy jsou zablokované. Odtud však už jen samá sjezditiva a odpružené jistoty až do Hejnice. Hejnice pro vyprahlé cyklisty nejsou obcí požehnanou. Bonifác při průjezdu centrem nespatřil otevřený podnik, pokračoval tedy dále do lázní Libverda. Teprve zde, v hostinci U Zeleného Stromu, usedl k orosené sklenici a protáhl unavené končetiny. Tamtéž si pomocí přístroje domluvil domluvu ubytování v Pensionu Ivanka. Odtud byl odeslán do vily Na Výsluní, kde na něj již čekal vlčák s paničkou, načeš byl ubytován v domě s interiérem z První republiky.

Snídaně na náměstí ve Šluknově Krajina německého Podluží Výhled cestou z Luže Vyhlídka Brandhohe u Kurort Oybin Triálek pod Luisenhohe Pak přišly schody Böhmische Aussicht na Hrádek nad Nisou Teď to bude trochu ostřejší Poslední německá vesnice, Hartau Turistický přechod v Hrádku nad Nisou Výstravka zrůdnosti zvané větrné elektrárny Jizerské hory - Špičák Pěkná álej podél krásné silničky do Albrechtice Nádherná cesta Frýdlantským cimbuřím Skalní brána Pořád dál bučinou Úzký průjezd před Temnou věží Idylka se ztrácí Skalní hrad Bizarní rockové formace A závěrečný spurt na ceduli

Šluknov(m,s,a,z) Harta(a) Rumburk(a) Seifhennersdorf(a) Varnsdorf(a) Dolní Podluží(a,ž,m,z) pod Lužem(m) An der Wache(m) Barbarine(z,m,s) Stern(č,m,z) Muschelsaal(z) Am Scharfenstein(ž,a,z) Eichgraben(m,a) Hrádek nad Nisou(ž,s,z) Václavice(a) Kamenný vrch(a,z) Horní Vítkov(z) Albrechtice u Frýdlantu(a,z) Pod Špičákem(z) Skalní hrad(z) Oldřichovické sedlo(m) Hejnice(č) Lázně Libverda

teplota 18°C

Den třetí: Lázně Libverda - Wysoka Kopa - Karpatz - Pomezní boudy

Etapa 72km.
Během noci se změnilo počasí, také pršelo. Z úsvitem se objevily nad okolními horami černé nacucané mraky. Bonifác vyčkával v peřinách na změnu k lepšímu. Když ani v osm hodin nebylo známky po slunci, opustil ubytování a vydal se pořídit snídani. Ranní večerka u obecního úřadu poskytla vše potřebné, ne však pítko minerálky poblíž. Jevilo však známky vlhkosti a to Bonifáce dráždilo a nutilo přijít na kloub tomu, jak touto cestou ze země dostat blahodárnou tekutinu. Nikde nenalezl štěrbinu na minci ani uzávěr, musel se smířit s porážkou. Na lázeňské kolonádě komorní velikosti už funkční pramen byl. Bonifac si naplnil láhev a posnídal na lavičce na kolonádě na zvýšeném pódiu pro lázeňskou kapelu.
Pak započala cesta na Smrt, pardon na Smrk. Zprvu pěkné mírně stoupající cesty pod vedením zelené t.z. míjejíc cestičky singltreků. To je místní fenomén, není to stopa pro nezadané, ale stále z kopce vedoucí pěšinky pro zchoulostivělé bikery co mají rádi umetené cesty a neradi šlapou.
Stoupání bylo odpočinkové až po Streitův obrázek. Odtud resp. od Druhé lavičky začala cesta kategorie "střední očistec". Kolo na chrbát a mokrou trávou a po kluzkých kamenech vzhůru do nebe. Cestu vydatně "zpříjemňovala" lázeňská minerálka, která sice zahnala veškeré kloubní bolesti, ale za to se v organismu Bonifáce přeměňovala v koncentrovaný sirovodík, který unikal, za hlasitého rachotu z těla ven. Námahou těžce dýchající Bonifác se varoval nebezpečného plynu nadechnout a proto musel neustále bez odpočinku vpřed. Bohužel i škody na životním prostředí budou v této oblasti značné; stromy ztratí listy a jehličí, tráva zčerná, zvěř uhyne a půda musí být vytěžena a nahrazena nekontaminovanou.
Přes tyto nástrahy a doslova "nadbonifácké" úsilí hrdina dosáhl vrcholu. Smrk. A to ve výšce 1124m, kterýžto údaj je vyryt v přízemí rozhledny vedle teploměru, který ukazoval pěkných -7°C. Teploměr nebyl příliš daleko od pravdy. Pobyt na větrné rozhledně zcela postrádal příjemné pocity. Proto zde Bonifác dlouho neotálel a promptně překročil státní hranici aby pokračoval po polské cyklotrase dále po hřebeni Jizerských hor. Jak po chvíli zjistil, v Polsku zjevně žijí pouze zocelení cyklisté - trialisté, protože koryto horského potoka bylo proti tomuto úseku mláteček pro bruslaře.
Od rozcestí pod Smrekem se povrch umoudřil na pěknou a rychlou lesní cestu a bylo dílem okamžiku a Bonifác se snášel do sedla Polana Izerska. Toto místo je na mapě osazeno několika kiosky a restauracemi. Optimální čas na oběd po obtížném výstupu. Ale jak už je dobře z akcí PSB známé, skutečnost je vždy jiná. Na místě je samozřejmě? několik trosek a zbytků staveb a podivná zatlučená bouda. A nikde ani noha. Nutno si posloužit z vlastních zásob horalek a dopít zbytky smrduté tekutiny z láhve. A dále od trosek dále.
Vhodnou volbou neznačených cest Bonifác ušetřil výšku a po pár nezajímavých vrcholech se vrátil zpět na hřeben. Zde v prudkém stoupání potkal buldozer (!). Ten ovšem v protisměru prudce klesal. O kus dále se situace obrátila, Bonifác klesal a míjel stoupající bagr. A ještě dále se dočkal odbočky na vrchol Wysoke Kopy. Pochopitelně nepohrdl a pěšinky rašeliništěm využil. Wysoka Kopa je nejvyšší hora Jizerských hor. Je o dva metry vyšší než Smrk, ale na Smrku se jedinec s pomocí rozhledny dostane výše. Na Wysoke Kopě je jen nízká kopa kamení. A liduprázdno, stejně jako doposud. Je pracovní den a Poláci jsou asi pracovitý národ, nemají čas se flákat po horách jako líní Němci.
U kus dál, je ve výšce 1000m na hřebeni kamenolom. Přilehlá zchátralá stavení a všudypřítomné odpadky naznačují, že těžba už pár let neprobíhá. Jsou odtud nádherné pohledy na Krkonoše, na Vysokém Kole leží sníh a přes vrcholy se převalují nevlídná mračna. Po prohlídce betonové stavby připomínající zpustlý vojenský bunkr pokračoval Bonifác po modré značce z kopce dolů a z lesa ven. Vniká tak po poledním čase a hladov do Sklarske Poreby.
Sklarska Poreba připomíná v centru Špindlerův mlýn. Jen je výrazněji načančané až nevkusně a plný krámků se suvenýry (Špindl je leckde taky nechutný). Přebytek restaurací nelákavé vizáže nutí Bonifáce postupovat davy lidí dále na východ, až hrozí náhlý konec obce a hlad, smiert i nestowicze. Naštěstí se vzhledově rozumně vypadající restaurace objeví a Bonifác si před ní zamkne kolo k zábradlí. Po úvodní tragické chybě v objednávce piva, kdy až s přinesením lahvového Carlsbergu pochopí co znamená piwo butylowe i piwo sudowe, se Bonifác rychle zorientuje a objedná si po delším dialogu točené pivo neboli piwo rozliewane. Také zelňačka s vařeným masem chutná a preso na závěr dovrší dobrý dojem polského pohostinství.
Krátké stoupání do lesů nad Porebou, kde vede vhodně vypadající cyklotrasa a pak již touto rychlou lesní cestou bez potíží k Jagniatkowu a pořád dál k Przesieka. Zde již znatelným stoupáním nejprve obcí a pak lesem na výše vedenou cyklotrasu nedaleko Borowice. Z Borowice zvolil Bonifác nevhodnou trasu, totiž zelenou značku korytem potoka vzhůru. Značně vysílen nošením kola dosáhl Karpatz, nesympatické městečko plné lanovek a oko nelahodícího vzhledu. Bohužel nebylo možné se vyhnout značné ztráty výšky přesto, že Bonifác s přístrojem dělal co mohl.
U altánku na městskou částí Wiltza Poreba věnoval sobě nějaké sacharidy ve tvaru horalky, zapil zbytkem vody z kuchyně restaurace v Porebe a započal výstup zelenou t.z. neboli Drogou Bronka Czecha na Pomezní boudy. Cesta byla velmi přívětivá až to cca 900mnm. Zde se bohužel pokazila, nejprve poklesem výšky a také změnou povrchu na koryto vyschlého horského potoka kolmo vzhůru. Bonifáce čekal očistec č.2; na mnoha místech dokonce nebylo tlačení kola možné, protože kolo bylo při této činnosti tak vysoko nad majitelem, že přepadávalo Bonifácovi přes hlavu. K dobrému psychickému rozpoložení nedodávala ani přítomnost cedulek s výzvou k zaplacení vstupného do Parku Narodowégo. Platba pravděpodobně funguje postupem QR kód na cedulce - web adresa - nosič spojení s Internetem (mobilní data) - Internetový prohlížeč - a postup podle zde uvedených pokynů. Jenže Bonifác nemá roaming data a ač by poplatek rád zaplatil, nemohl. Očekával tedy každým okamžikem výstřel z brokovnice na likvidaci neplatičů nebo alespoň nepříjemnosti u výstupního turniketů na Granitznich budach. Také mraky byly najednou proklatě nízko a jakmile Bonifác s úlevou dosáhl náhorního chodníku započaly s přípravou na déšť s občasnými propagačními vzorky vodních kapek. Naštěstí vládce hor svůj zavlažovací plán, na poníženou žádost Bonifáce, odložil. A Bonifác radostně prokličkoval závěrečnými metry před civilizací, vyhnul se sankcím za nezaplacení a již zamyká své kolo u Pomezní boudy. Zde malý zádrhel, u cedulky "cyklisté vítáni" byla ještě jedna: "zavřeno". Kousek však stojí nová budova ve stylu industriálním, připomínající trafostanici avšak s nápisem Pivovar Trautenberk. Šeredná, ale otevřená. Zde, nad pivovarským gulášem a sklenicí třináctky, Bonifác za pomocí přístroje a map Seznam, vyhledal po několika telefonátech ubytování v penzionu Bowling. Jako jediný host byl vlídně přijat celou rodinou, včetně psa, ubytován, společensky konverzován a napojen pivem.

Snídaně na kolonádě lázní Libverda Nepěkné vyhlídky při stoupání na hřebeny Cesta v závěru výstupu na Sopl nebyla optimální Ohlédnutí zpět na Lázně Libverda Teploměr na Soplu se zbláznil Rozhledna Smrk Granica panstwa - Stog Izerski. Turystyczny przejście Polská cyklotrasa, ukázka č.1 Sedlo Polana Izerska Drogy na dojezd se vždycky hodí Hřebenový václavák polských Jizerek Pohled ze Sine Skalki Wysoka Kopa. Primární cíl etapy dozažen Opuštěný lom u Izerskie Garby Romantické zátišší grzebieńa polskego Izerskego Pozůstatek asi vojenského objektu Sníh na Vysokém Kole krkonošského hřbetu Ej! Další cesta s vyšším valivým odporem Pohled zpět na projeté končiny Karpaczkie Konečně Pomezní boudy

Lázně Libverda(z) nad U Zemánků(a,ž) Streitův obrázek(z) U druhé lavičky(z) Smrk(a) Smrek(č,a) Polana Izerska(a,č) Rudy Grzbiet(č) Rozdrože pod Kopa(č,a) Wysoka Kopa(a) Zwalisko(m) Sklarska Poreba(a) Lysa Gora(a) Swierczyna(a) nad Jagniatkow(a) Przesieka(ž) Borowice(z) Karpatz - Gozdova(a,z) Karpatz - Wiltza Poreba(z) Granitzne Budy

Teplota 5-12°C

Den čtvrtý: Pomezní Boudy - Lubawka - Adršpach - Police nad Metují

Etapa 70km.
Ranní pohled z okna na panorama Krkonoš nebyl potěšující. Těžké černé mraky se válely po okolních budovách a bylo vidět sotva k blízkému lesu. S pokračujícím vzestupem tušeného slunce a se vzrůstající intenzitou jeho paprsků se mraky začaly rozpouštět a kolem deváté hodiny bylo lze spatřit otvory v černotě modré nebe. To již byl Bonifác po vydatné snídani a odrazil se, za přihlížení a komentářů nejmladších obyvatel domu, ke státní hranici.
Odtud vede východním směrem červená značka zprvu přímo po hranici, posléze ji opouští a pokračuje pěšinou dalekého výhledu do polského vnitrozemí. Kolem vrchů Bielec se další trasa motá dokola, nahoru i dolů až po té definitivně se poddá očekávanému sklonu a rychlým sjezdem, spestřeným lesními prácemi a traktorem přez cestu, zamíří do obce Opawa.
Bonifác se zde zcela poddá místní cyklotrase a pod jejím vedením brzy opustí k jeho radosti asfalt a přechází na polní cestu. Z pěkné polní cesty ale trasa brzy odbočí na horší, z té je pak již jen patrné rozhraní mezi poli a po chvíli na loučce pampelišek nic. Inu klasický Kaziho efekt, ale v úřady řízeném podání.
Další postup přes Szczepanow, Bukowku a Lubawku by byl poněkud nutný, nebýt pokusu polských pracantů zastavit Bonifácův postup na východ překopem polní cesty a útokem zdivočelého ratlíka, který, bestie, znal zkratky a nadbíhal Bonifácovi v jízdě. Ten raději ujížděl; představa čokla zakousnutého do zadního kola je sice zábavná, ale zkuste si s takhne nevyváženým kolem ujet pár metrů. Zvláště, když se čokl při každé otočce musí protáhnout vidlicí.
Cestou na Chelmsko Slaskie Bonifác projel míříc mezi blízká zalesněná ňadra Swieta Gora a Krutza Skala. Z rychlé silničky bylo možno spatřit čápa, lovícího v mokřadu.
Za zanedbaným, ale pěkným historickým městem se cesta opět překlopila vzhůru a Bonifác se přechodem Libná navrátil do českých luhů a hájů. Odtud zvolil hrdina západní obchvat Adršpašsko Teplických skal a asfaltem se probrodil přes Horní Adršpach do Janovice a zde dále na Liščí sedlo.
Znaje z minulých výprav poměry uvnitř rezervace v turistické části, vypravil se odtud po lesní cestě do oblasti turistoprosté. Hezkými končinami, bory, skalami a vonícími květy prostoupil do oblasti Vlčího vodopádu a zde zlákám zajímavou pěšinou vstoupil do zaniklého světa opuštěné turistické cesty. Zbytky hatí, zábradlí a tesaných schodů, mokřady a ticho zdobí tento opuštěný skalami zastřešený div, který se Bonifác neodvážil rušit jediným zvukem. Potichu a opatrně procházel po sotva znatelné pěšině kolem mechem porostlých temných skal až k místu, kde se ztracený svět spojoval z živoucí turistickou cestou. Odtud byli turisté jevem běžným, až příliš. Po zasněné atmosféře zapomenuté cesty dosti razantní změna. Proto rychle k Záboři a hlavním václavákem k místu "U sekery" a odtud pryč po žluté t.z.
Tato cesta ale nepatří mezi snadné. Skutečně i pěší zde musí mít potíže, jsou-li vybaveni pouze jedním párem nohou. Cesta z kaňonu stoupá Teplickým údolím a jedinou útěchou v úsilí cyklisty vláčejicí své kolo je znovu nabytý klid a liduprázdno.
Poblíž rozhledny Čáp, opustil Bonifác rezervaci a pokračoval po okružní polní cestě, když jej, ve stoupání, předjel bláznivý pražák v dodávce. Ten byl následně velmi na obtíž, neboť v klesání byl pomalejší a zvedal mračna prachu. Situace zadýmování využil a nečekaně zastavil, Bonifác se stěží širokému špinavému krámu vyhnul. Rozrušen, minul zprvu odbočení zelené t.z. v obci Skály. Již delší dobu vyhlížel Bonifác nějaký zdroj potravy a pití. To mu bylo odpíráno dokud nepřijel do Zimohradu, totiž Stárkova. Zde na náměstí trůní vzorná restaurace "U Medvěda", kde si Bonifác dopřál opožděný oběd a příděl tekutin. Plný sil, pokračoval do Horní Dřevíče, hezkými staveními, kde navázal na žlutou t.z. Ta se promptně postarala o očistu byciklu hlubokým brodem a následně o zahřátí organismu pěšinou klopenou do závratných výšin trním a bejlím. Hlasité projevy a neklid z nitra, do té doby v poklidu odpočívajícího oběda, donutily na chvíli Bonifáce, samozřejmě až po té, co se udeřil čelem o stoupající pěšinu, přejít z jízdy v chůzi. Z vrcholu klesl až na dno k Metuji rychlým nezajímavým sjezdem a zde pokračoval po proudu říčky jejím údolím do Velkých Petrovic. Cestu ozdobilo několik lávek a celkově pěkná pěšinka klidnou, bublající končinou.
Ve Zdeřině minul setkání osamělých žen (některých s dětmi) a pěknou pěšinkou ve svahu na Ledhujkou přibyl do Police nad Metují. Zde podle instrukcí Serváce vyhledal náměstí a hotel Ostaš, kde se mínil ubytovat. Po delší době v husté mlze cigaretového dýmu, spáleného oleje a dalších aerosolů, nalezl hmatem bar. Za barem nahmatal vrchního, který byl nakloněn komunikaci a vydal Bonifácovi klíče od pokoje ve druhém patře. Bonifác vypátral vchod k pokojům, vystoupil po schodišti nad mraky exhalací a ubytoval se. Jeho horská koza byla ustájena v garáži za kuchyní samotným kuchařem. Bonifác se slzejícíma očima se rychle vrátil do relativně čistého ovzduší a vyčkával příjezdu Serváce.
Ten cestu k pokoji také zvládl, a po rychlém uvítání se oba borci věnovali utěsnění dveří pokoje proti vnikajicím jedovým mračnům. Hotel Ostaš byl prohlášen objektem z rodiny ubytování typu Kukačka Volary.

Pomezní boudy po ránu Vlídný pension Bowling Tak opět, po červené, do Polandu Průzor do polských dálek z Pomezního hřebene A další polská panoramata Poslední obrázek z Krkonoš Z Opawy, Bonifác jede do Prahy Polská cyklotrasa, ukázka č.2 Obrana hraničního přechodu Libná Motoráček do Horního Adršpachu Vchod do zaniklého světa Opuštěný svět Kaňon Adršpašsko-Teplických skal Kaňon Adršpašsko-Teplických skal Sníh se udrží mezi sklalami dlouho do jara Úzké průchody a ozvěny hlasů Boční východ z kaňonu Stárkov Nenormovaný rozměr žluté turistické značky Lávky v údolí Metuje Náměstí Police nad Metují

Pomezní boudy/PL(č,a) Bielec(a,č) Opawa(a,s) Szczepanow(s) Bokowka(a) Lubawka(s) Chelmsko Slaskie(m) Libná(a) Horní Adršpach(s) Krčmov(s) Janovice(č) Liščí sedlo(a) kdesi v adršpachu(a) kdesi ve skalách(a,m) Záboř(z,m) U Sekery(ž) Pod Bludištěm(z,a,ž) Skály(z,s) Stárkov(s,ž) Maršov nad Metují(z) Velké Petrovice(m) Police nad Metují

teplota 22°C

Den pátý: Kudowa Zdroj - Rychnov nad Kněžnou - Choceň

Etapa 100km.
Pobyt v plynové komoře hotelu Ostaš, hrůzy noci a ranního procitnutí byly částečně smazány připravenou snídaní. Ukázalo se, že personál hotelu je cyklistům nakloněn; Servác s Bonifácem proto do sebe v lepší náladě naklonili přinesené čaje a opustili město jižním směrem.
Servác seznámil Bonifáce s novým fenoménem zvaným Strava. Samozřejmě, že Bonifác stravu znal, ovšem Servác měl na mysli aplikaci pro mastná sklíčka (jak nazývá tzv. chytré telefony). Ona aplikace zaznamenává neštastníkův pohyb a prostřednictvím jakéhosi internetu je odesílá komukoliv na jeho mastné sklíčko. Tento příjemce může tak neštastníka sledovat, trasu, pozici a rychlost a povzbuzovat jej kudosi. Večer pak může zpětně prohlížet vygenerované křivky a grafy a zajíkat se nadšením. Proto kroky a pláště PSB ročníku 2017 již sleduje orwelova Strava. Když Servác projíždí "segment" zvyšuje výkon, neboť kdokoliv jej může kladně ohodnotit za podaný výkon a nebo se může nesmazatelně zapsat do análů internetu ziskem virtuální trofeje. Proto Servác ve Vysoké Srbské přiložil pod kotel a nechápajícímu Bonifácovi vydlážděnou stojkou ujel. Proud dat ze Servácova mastného sklíčka toto vzepětí zanesl do světa a miliony uživatelů mají možnost posílat Servácovi pochvaly a obdiv. Naopak na tomto úseku překonaní cyklisté, nevrle sledují klesající pozici a kují odplatu. Od tohoto roku již nebude nic jako dříve. Se Stravou v zádech se nebude zastavovat na pořízení fotografie, neboť klesá průměr, bloudění bude neseno nelibě, zvláště v segmentu, a hlavním cílem bude dosáhnout co nejlepších křivek a grafů a pochlubit se kamarádům a sledujícím i za cenu rozkolu s kamarádem přímo vedle, reálně, jedoucím. Toliko nářek Bonifácův nad zánikem starých časů.
Zatím oba borci stoupají do krásného koutu země, na Závrchy, aby krátkým sjezdem vnikli do Polska do obce Pstražná. Zde je k vidění selský skanzen a o kus výše Szpital Onkologiczno - Hematologiczny. Ten ovšem míjí a po cestě T.G.Masaryka přijíždí k rozcestí Rozdrože pod Lelkowa. Zde spatří první turisty, asi vinou blízkého víkendu, a otáčejí směrem na Kudowu Zdroj. Pro delší prohlídku Stolových hor není čas a tedy vhodné severo-jižní cesty.
Dobytých výšin tak oba rychle ztrácejí a Bonifác je varován před nepřiměřenou rychlostí drobným karambolem. Jak čtenář tuší, kola PSB jsou již vybavena hydraulickými kotoučovými brzdami a umožnují tak zastavit s maximální použitelnou decelerací. Ovšem sebelepší brzda je neúčinná, pokud decelerační element postrádá dostatečnou adhezi nebo dokonce je-li ve vzduchu. Z fyziky víme, že odpor vzduchu se projevuje až ve vyšších rychlostech a PSB jej proto k jízdě většinou neužívají (s vyjímkou Žofie). Toto byl Bonifácův případ, který nečekaně zapadl do koryta, protože náhodní turisté znemožnili volbu optimálnější stopy. Kola se ocitla po vetšinu dalších okamžiků ve vzduchu a decelerace tak byla nedostatečná. Bonifác ryl písčitý svah strže a vyhýbal se balvanům na dně tak dlouho, až pohyb ustal. Vše dobře dopadlo. Dále již cesta probíhala bez zvláštních příhod až do Kudowa Zdroj.
Bylo brzo před polednem a majitele restaurací měli povětšinou zavřeno. Také Servác s Bonifácem cítili, že na oběd ještě není vhodná chvíle. Odmítli tedy gulasz wolowy a usedli po způsobu vychovaných lázeňských hostů do kavárny. A ke kávě patří dortík a zmrzlina. A k lázeňským hostům návštěva kolonády a pií minerálních vod. I zde mají minerální pramen po způsobu Vřídla uzavřený do skleněné budovy. Bohužel však do budovy k prameni se platí vstupné. Není vysoké, ale pro Serváce s Bonifácem neřešitelné. Nemají zloté a hlídači jinou měnu neberou, rovněž kartou pohrdají. Směnárna je ale opodál, avšak s poplatkem jistě vyšším než je cena biletu. Zkrátka, oba odešli s nepořízenou. Ovšem o kus dál, v parku je pramen ještě jeden. A minerální. Oba si štastně naplnili nádoby a vydali se vstříc dalším dobrosdružstvím.
U pramene zázračné vody zředili onu minerální železitou vodu vodou pramenitou zázračnou a opustili polské území nadobro. Kousek za Českou Čermnou, již na českém území, zavedl stopy pláštů obou kozistů přístroj na rychlou svažující se cestu dolů do údolí Olešenky. Tudy, nedaleko známého Pekla, projel Servác s Bonifácem aby pokačovali proti toku říčky, kolem Nového Hrádku do duchovního místa Rokole. Odtud dále brázdili krajinu jižním směrem, provázeni pohledem slunečných Orlických hor.
Brázdění však kozisty stojí nemálo sil. Jejich zásoba se od času snídaně již povážlivě tenčila. Bylo na čase vyhledat občestvení a odpočinek. Touto ctí se mohlo pyšnit městečko Dobřany. Ovšem nepyšní. Školní jídelna by byla nebyla vhodná a jiný podnik typu RaJ zde není nebo zůstal skryt. Nedaleko za obcí, na vyvýšené lučině tedy rozbalili oba přivezené zásoby, odebrané ze snídaně. Velmi přišly vhod. Nápojem se stala směs železité minerální vody a zázračného pramene a myslím, že oba považují takovýto, řekněmě nouzový, oběd za dostatečný.
Stoupání z údolí Šediviny ke kostelu Šediviny je sice příkré, ale značka milosrdně vede po asfaltu a to jízdu značně ulehčuje. Dále na jih od kostela vede cesta po pěkném hřbetu místní vrchoviny a vlevo se krásně rýsují Orlické hory. V pravo je najednou oblast jablečných sadů a cesta původně polní je nyní s dotací EU vyasfaltovaná. Servác s Bonifácem se podivují zbytečné investici v místech, kde takový povrch není třeba. Dokonce špíše škodí. Dají se tu v brzké době očekávat pomníčky diskotékových neštěstí. A naopak často, nuceni okolnostmi, pohybují se po asfaltu okresních a místních silnic, který je ve stavu rozkladu. Tam však taková dotace nedopadne. Kocourkov.
Jak jsme již zmínili, čas pokročil a počasí bylo velmi teplé. Ačkoliv energie bylo dostatek, jistí pocit žízně oba borci pociťovali. Proto přišlo vhod zastavení v bufetu v Skuhrově nad Bělou. Stoupání po modré zvládl v celku pouze nadupaný Servác a přesto netrvalo dlouho a oba přibyli do Rychnova nad Kněžnou. Zde už nebylo radno ignorovat možností k jídlu, proto po jednom omylu (restaurace s terasou na náměstí) usedli oba do viet-namské vývařovny na bun-čai a lahvovou pl-zeň. V okolí Rychnova byli oba překvapeni výskytem ovocnářských sadů, nejen jablek, ale i broskví a slivoňí. Podle toho poznali, že přijeli do nížin, kterým se chtěli vyhnout. Pro následující postup, proto upravili směr, a začali uvažovat o Vysočíně.
Další město na trase byl Kostelec nad Orlicí. Během dalšího postupu krajinou projeli kozoderské bory, kde se napojili na naučnou stezku "Mezi Orlicemi" u Kosteleckých Horek. Stezka borce nespolehlivě provedla Přírodním parkem Orlice až do Chocně. Cestou k zamýšlenému ubytování prohlíželi město a hledali vhodné místo k posezení u piva, zhodnocení dne a večeři.
Ubytování se podařilo pořídit na první pokus. Místo dokonce poskytlo jisté neobviklé zážitky. Dům je totiž obklopen kotci a voliérami. Vzadu na zahradě je rybník. Pan majitel chová několik párů bažantů různých barev a provedení. Na rybníčku se projíždí rodinka černých labutí a v garáži žije třináct let pomocník, zemědělský inženýr. Oba pánové nás po svém malém zoo provedli a mi mohli spatřit ptáky nevídaných barev.
Po prohlídce nastal čas, vypravit se opět do města za večerním životem. Jako zcela jednoznačná volba byla Restaurace "Na Růžku." Je lokalizována na křižovatce mezi domy a z malé zahrádky je možné spatřit rej bizarních postav a jevů. Nejprve se předvedl řidič chopperu, který uvízl uprostřed křižovatky a zablokoval dopravu. Za veselého pokřiku hostů restaurace couval s těžkým strojem stranou, učiniv druhý pokus o projetí již úspěšný. Dále se představila dáma na kole, s jeansy staženými vzadu na úroveň kolen. Dav čekal, když zastavila u večerky, že jí kalhoty po sesednutí z kola spadnou úplně. Následně kolem hlasitě procházelo mnoho známých hostů restaurace a přes retardery vozovkou proletělo několik pilotů různých motorových strojů. Jediné co vázlo byla obsluha. Dámy byly zcela přetížené a k držkové polívce se Servác s Bonifácem dostali až po mnoha pivech. Mimochodem výborných, z Poličského pivovaru.

Den šestý: Vysoké Mýto - Nové Hrady - Svratka - Maršovice

Etapa 80km.
Spát v domě opklopeném bažanty, kachnami, labutěmi a jinými vodními ptáky má své nevýhody. Veškerá tato drůbež od rozednění hlasitě kdáká, kejhá, kníká, skřehotá, prská a huláká. Spaní ale bylo kvalitní a brzké vstávání nebylo na škodu protože přístroje obou dobrodruhů signalizovali v blízkosti zdroj potravy nazvaný "Teplá a studená kuchyně" otevřený již od 7:00. S vidinou teplé sekané a jiných pochutin rozloučili se oba s majitelem a vydali se prověřit situaci. Průzkum bojem dopadl uspokojivě. Avšak slovní spojení "Teplá kuchyně" nebylo míněno jako teplá kuchyně ale jako název firmy. Bonifác tak třímal v ruce dva plátky sekané, které ho chladily do rukou, místo aby hřály. Servác zvolil konzervativnější stravu - šunkový salám. Rozladění ze studené snídaně uklidnilo dobré lahvové pivo a teplé místo na slunci na lavičce u parku.
Chvilka klidu skončila, Servác s Bonifácem přikročili k zahájení další etapy. Zvolená žlutá značka provedla kozisty opět kolem ptačího domu, a dále na vrch Chlum. Stoupání to bylo na časnou dobu poměrně bezohledné. A jak nahoru, tak za vrchem i dolů. Pro vylepšení dojmu ze žluté značky, zvolil značkař KČT hezkou pěšinku polesím u rybníku Chobot. O kus dále si dojem ještě více vylepšoval Servác vida krátké singltrenky, které hnedle vyzkoušel.
Nedlouho po té, dodrcali panelovou pěšinou do Vysokého Mýta. Bonifáce se Servácem náměstí uchvátilo natolik, že vyhledali cukrárnu a dopřáli si zmrzlinu a preso, jako vzpomínku na Kudowu Zdroj. Čas konzumace využili pro poradu s přístroji a vytyčením dalšího postupu. Kraj se již začínal zvedat a v dáli bylo lze vydět oblé hřbety Vyso-číny. Žluté značce, která se osvědčila, byla i nadála přiznána funkce průvodce divočinou a po zaplacení kavárnikovi následována. Samozřejmě by to nebyl Bonifác se Servácem, aby neholdovali improvizaci neaplikovaly trase nějaké ty změny. Jako ostatně hned za Mýtem, kdy se borcům nezdál příliš kvalitní povrch pod koly a svévolně si jen upravili na zorané pole a dále průjezd lesem Hájek do obce Džbánov.
Nové Hrady se od poslední návštěvy (tenkrát v plném počtu) změnily k lepšímu. Zámek byl opravený, v předzámčí tryskal vodotrysk, v zámecké restauraci pěnilo pivo svitavského pivovaru "Na Kopečku" a na chodnících stálo množství vozů Subaru Libero. Krasavice v pokladně byla dopředu s návštěvou světoznámých PSB seznámena a oba borce bezplatně vpustila do předzámčí. Mohli tak posedět u zámecké restaurace a ochutnat výtečné svitavské pivo v polotmavé variantě.
Tekutiny se v teplém počasí hodí vždy, Bonifác doplněné zásobě dokonce následně vděčil za přežití. Žlutá totiž z Nových Hradů objíždí roudecké údolíčko po jeho úbočí a dle přístrojů se navrací na jeho dno u koupaliště. Skutečnost je ale jiná. Již půli očekávané cesty úbočím je umístěna šipka a posílá turisty zpět na dno. Servác se rozhodl změnu následovat, přislíbil počkat u koupaliště a vydal se křovím ostrým sklonem dolů. Jakmile se za ním zavřely větve, uslyšel opuštěný Bonifác nelidský řev. Bylo na poslech jasné, že Servác někde leží v posledních bolestech, možná rozvěšen po vegetaci. Bonifác vyhodnotil záchranu kamaráda jako zbytečnou, a pokračoval po původní trase žluté t.z. Na zvolené cestě ale bylo patrné, že již nehostí značku. Kladla značný valivý odpor a sloužila spíše zvěři než lidem. Zhruba v místech koupaliště, opustil Bonifác relativně dobru cestičku a započal sestup, jako prve Servác. Nebylo mu však dopřáno sestup dokončit neboť po nadějném začátku, objevil se na skále nad chatami u koupaliště. Taktak zastavil řízený sesun svahem a odvrátil tak pád z dobrých deseti metrů na eternit a po penetraci pravděpodobně dále do sklepení chaty. Bylo nutno kopírovat hranu skály a postupovat dále v původním směru. Škodolibí obyvatelé ale umístili Bonifácovi do cesty ploty a elektrické ohradníky a neštastník musel několikrát vláčet kolo vegetací sypkým svahem vzhůru a dolů, hledaje prostupný terén. Touto činností, termoregulační systém sáhl do zásob nedávno dopitého piva a intenzivním jeho vylučováním se snažil ochlazovat Bonifácům organismus na bezpečnou provozní teplotu. Dokonalá souhra těla i ducha i přístroje brzy vyvedla Bonifáce z nepříjemné situace, kdy mohl opět užít svůj bicykl tak jak se sluší a patří. Na smluveném místě však Serváce nenašel. Telefonickým dotazem zjistil, že Servác stále žije ale že se svévolně vydal vpřed, kde nyní vyčkává.
Přírodní rezervace Maštale je pěkný kraj mělkých zalesněných údolíček doplněný o chataře a pískovcové skalky. PSB doporučují tyto končiny navštívit pěšmo, bo pohyb takový je pomalejší a pro podobné rozlohou neobsáhlé oblasti výrazně vhodnější.
Nedlouho po překřížení hlavní silnice č.359 ukončila věrná žlutá t.z. dnešní rekordní průvodcovské služby a Bonifác se Servácem se dali všanc nespolehlivým cyklotrasám. V obci Paseky navštívili placenou rozhlednu Terezka a zpozorovali přítomnost dalších cyklistů. Byla sobota, kraj je tu hezký, pro kolo vhodný, lidé využili hezkého počasí a v houfech se po asfaltu projížděli krajinou. Zvýšenou koncentraci okolených návštěvníků bylo lze spatřiti v obci Martinice v restauraci. Bylo jich tam tolik, že vyčerpaní Servác s Bonifácem nenašli jediné místo k sezení. Rozčarováni faktem, ža ani jeden okolenec se nezvedl aby uvolnil legendárním ledovým mužům místo, nasedli na své kozy, minuli odbočku a pokračovali dále špatným směrem. V obci Plaňany to Bonifácovi došlo. S pomocí přístroje provedl korekci, odmítl návrat po jednou jeté cestě a změnou směru za obcí, kolem rybníčku, se brzy navrátili do civilizace. Civilizace se ale bránila, v obci Františky se oba opět ztratili a korigovali postup přístroji. Znovu nalezená trasa si dále připravila výstup na místní kótu a pak konečně odměnu v podobě sjezdu kolem ovčích ohrad do vsi Rychnov. Zde nebylo po občerstvení ani památky. Pustá Kamenice také dostála svému jménu, tedy Svratka.
Předtím stojí za záznamenání rychlý sjezd z místa Karlštějn, kolem vleku, golfovým hříštěm. Městečko přivítalo oba cestovatele rozkopaným náměstím, liduprázdnem, tetelícím se vzduchem a prachem. Panovaly obavy o přítomnost pohostinctví. Ale hospoda se objevila i natruc přístrojům. Pravda, nevalné úrovně. Sekaný řízek, specialitu podniku, kterou pan hostinský vychvaloval, ani jeden z konzumentů nepochopili. Sníst se to dalo, ale že by to bylo něco extra? Pan hostinský se nad prázdnými talíři jeětě několikrát zeptal, jako by nevěřil svým sluchům, jestli chutnalo. Asi doteď nechápe vlažnou reakci Serváce i Bonifáce. Stejně jako Bonifác i Servác nechápou utajenou mimořádnost tohoto pokrmu. Chuťově zcela nedostatečně ukojeni, vyhledali proto samoobsluhu a zakoupili sobě zmrzlinu na klacíku a fidorky. Další trasa slibovala stoupání na nejvyšší vrcholek Vyso-číny a pohoda v teamu byla proto žádoucí. Odjezd z města se na první pokus nepovedl. Borci narazili do vrat fotbalového stadionu a mohli spatřit retardovaného chlapce na čtyřkolce, kterak se prohání po trávníku hřiště. Bylť vybaven sekačkou, mohl provádět užitečnou činnost; takto jen hlučel a exhaloval.
Ve stoupání na Devět skal není téměř nic zajímavého. Snad jen poslední kilometr kamenitou cestou od Vysoké studně, která vypadá jako kadibudka. Devět skal nás přivítalo vysokým výskytem turistů. Škrábaje kufry na podrážkách bot po kamenech, vydavajích skřípavé nepříjemné zvuky, probili se Servác s Bonifácem na vrchol skal. Odtud jen samá sjezditiva a neasfaltové jistoty. Tedy až na malé zpestření zvané objezd Medlovského rybníka po zelené. A naopak vyjímečně vyvedená byla pěšina od rozcestí Pod Ochozou do Maršovice. Zde Servác navigoval výpravu do hostince Romantika. Kde oba hodlali ztrávit noc. Personál jim v tom nezabránil, ba naopak, peníze zinkasoval a dobré noci popřál.

Pěkné heslo dne Tradiční snídaně na lavičce v parku Toto je Chobot Konečně na ně došlo, na dobytky! Náměstí ve Vysokém Mýtě Historická brána bývalého opevnění města Vysoké Mýto Posezení u zámecké restaurace v Nových Hradech Městské Maštale Městské Maštale Rozhledna Terezka. Servác věští brzkou restauraci Rozhledna Terezka. To je něco pro kufry SPD Rychnovská chalupa Devět skal a dva ledoví muži Devět skal - lidnato Medlovský rybník. Po letech. Maršovický hostinec. Kančí se šípkovou a kachnička.

Choceň(ž) Podrážek(ž) Chobot(ž) Vysoké Mýto(ž) Knířov(ž) Džbánov(ž) Javorníček(ž) Nové Hrady(ž) Vranice(ž) U Kostelíčku(ž) Borek(a) Posekanec(a) studánka U Huberta(a) Paseky(a) Martinice(a) Plaňava(a) Na Františku(a) Františky(a) Rychnov(a) Pustá Kamenice(a) Čachnov(m) Karlštejn(č) Svratka(ž) Zadní Hůra(ž) U Nebožtíka(ž) Devět skal(ž) Fryšava pod Žákovou horou(ž) Medlovský rybník(z) Pod Ochozou(z,a) Maršovice