Zde je Pankrácovo, Servácovo, Bonifácovo a Žofiino.

2003 Severní Čechy

Termín: 10.5.-16.5. 2003
Místo: Šumava, Plzeňsko, Doupovské a Krušné hory

Jubilejní sedmý ročník týdne PSB.
Účast: Pankrác, Servác a Bonifác
Letošní ročník byl zahájen příjemným výkendem plným grilovaných prasátek. Totální euforii pokazil jen nedělní déšť.
Vůbec počasí bylo opět hlavním nepřítelem. Zažili jsme déšť, kroupy i sníh. Klínovec nás přivítal přílemným 1°C. Nechci naříkat, ale v minulých letech bylo na ledové muže mnohem tepleji.
Z této výpravy je obecně málo fotografií, protože nikomu se nechtělo vybalovat v zimě a dešti foťák a fotit ty zmoklé a zabahněné xichty. Dokonce ani Pankrácovi ne, a to vyfotil celou.

Seznam a popis kapitol
Vysvětlivky k itineráři

č - následuje červená turistická značka
m - následuje modrá turistická značka
ž - následuje žlutá turistická značka
z - následuje zelená turistická značka
s - následuje silnice
v - následuje jízda vlakem
l - následuje let vzduchem (letadlem)
d - následuje plavba po vodě (lodí)
k - následuje cesta lanovkou
t - následuje cestování pod zemí (tunelem)
a - následuje prodírání lesem, pouští, městem, apod., nedefinovatelným směrem, neznámou cestou

Příklad:
Velké Chvostošplouchy(t,l,č) = Z Velkých Chvostošplouch tunelem až na letiště, odtud balónem nejprve na západ, pak na východ a po přistání po červené.

Den prvý: Strakonice - Volyně - Vimperk - Zdíkov

Po dezinformacích a fámách ohledně možnosti a nemožnosti dopravy kol do Strakonic, po zahajovací schůzi na Urale a po krátkém hledání spoje, byl ročník 2003 za účasti stálých členů zahájen.
Hnedle jsme byli na Hlavním nádraží seznámeni se žhavou novinkou v dopravě kol - kombinovanou přepravou v ceně 40,- kč kamkoliv. Jistá si byla pouze paní pokladní, ostatní členové modré armády jen cosi zaslechli. Vše spočívá v tom, že zaplatíte a kola si odvedete k hitláku, předáte, vysvětlíte a doufáte, že je nikdo nevymění. Na přestupu třeba pro kola dojít, vysvětlit, poděkovat, převést k dalšímu vlaku a zopakovat úvodní akci.
Vše zdařilo a mohli jsme tedy ve Strakonicích zasednout v hospodě "u Švandy" na zahajovací točené. Bezpečně zkrze okna restaurace jsme pozorovali život města. Kolem chodil jeden dudák za druhým a všichni krásně vyhrávali. Pak došlo na výměnu sedlovky, jelikoš mě nebavilo kopat se při jízdě koleny do brady. A potom kolo...
Ze Strakonic vede pěkná červená zhruba podél Volyňky do Volyně. Nejtechničtější pasáže nás čekali právě až ve Volyňi, kde byl opravován most a cestička z toho důvodu několikrát přerušena. Na poslední chvíly zasloužené občerstvení jsme si dopřáli v pohledné hospodě na ostrově.
Ale za Volyní už šlo do tuhého. Zprvu asfaltem, pozdějí polní cestou, pěšinkou... ano jasný Kaziho efekt se vším všudy. Pěkně travnatou strání do kopce a v nejtěžší chvíli se značka ztratila. Kazimutem skrz křoví, svrab, neštovice, stráně a louky jedeme přímo ke Lštění.
U kostela je zmatený rozcestník a před ním tři zmatení kozisté. Vsadíme vše na modrou značku a ejhle(!) zdařilo se. Modrá značka do Vimperka je však z takových, po kterých doposavad prošel jen značkař se štětcem, z plechovkou modré a bílé barvy a to jen jednou. Což je škoda, nýbrž a poněvadž značka vede převážně z kopce a místy je hezký sjezdík. Vimperk projíždíme nejvyšší možnou rychlostí podle vzorce e=mc2. Po úpravě totiž dostaneme:

v= ∫(od 13:11 do 19:40) sin h2(1-p)(ω t) + (ne) .

kde:
h je okamžitý hlad
p je počet čínských prasátek určených ke konzumaci
ω t je úhlová rychlost otáčení rožně
n je počet připravených piv
e je exponent určující kvalitu piva (např.:Gambrinus má 0.4, ale Bernard až 1.6)

Vidina cíle: rotující pečená prasátka, sudy piva a táboráček ovšem způsobila ostudnou změnu trasy. Místo ortodoxního sledování červené byla na výjezd z Vimperka použita silnice a kopec typu Emgeton. Nad Vimperkem kříží červená silnici, tady jsme červenou už brali. Ale červená nám neodpustila a po chvíli zmizela kdesi uprostřed křovin. Do Zdíkova jsme tedy vletěli po silnici. Vidina se ukázala správnou, kola byla odhozena a hodování začalo...

teplota 20°C

Strakonice(č) Nemětice(č) Volyně(č) Nišovice(s) Červětice(s) Malenice(č) Zálezly(č,a) Radhostice(č) Lštění(m) Svatá Máří(č) Vimperk(s,č,s) Zdíkov

Den druhý: Zdíkov - Masákova Lhota - Javorník - - - Horaždovice

Ráno, v jedenáct hodin, jsme zapřemýšleli o odjezdu. Do přemýšlení se ale vložil déšť. Přestalo pršet a do přemýšlení se vložil Pankráč s montáží nových brzd. Přišel déšť. Po dešti jsme opět zapřemýšleli ale přišel výborný oběd. Po obědě přišel pro změnu déšť. A když se všechny podmínky pro odjezd sešli, tak byly čtyři hodiny.
No a hned po ránu nás čekal výjezd na Javorník. Žlutá s námi hrála na schovávanou a pršelo. Rozhledna na hoře byla zavřena a bylo mokro. Sníženou morálku pozvedl až mnohakilometrový sjezd do ???. Avšak naše vytahané žaludky se již brzy dožadovali něčeho k snědku. Hnedle jsme tedy hledali restauraci.
To se však zdařilo až v ???. V první otevřené hospodě dnešního dne právě probíhal hokejový zápas ČR - Kanada. Hokejisté však nebyli přítomni přímo ve výčepu, nýbrž jejich přítomnost zde byla pouze zprostředkovaná televizním přijímačem. Na české hráče měl tento fakt evidentně negativní vliv. Naopak Kanaďané nealkoholického ledu využívali stoprocentně. Jsem si ale jist, že kdyby se zápas odehrál v hospodě, jasně by náš tým Kanadu přehrál. Z rozpaků nad vývojem zápasu objednal jsem sulc s octem a cibulí. Žaludek mi však pak po zbytek dne významně naznačoval, že toto je cyklisticky naprosto nevhodné jídlo.
Za městem pokračovala bčtzukčt (bahnivá červená turistická značka udržovaná klubem českých turistů) dále na sever. Po pastvinách, kolem kraviček přes elektrické ohradníky aby se občas měnila v nbčtzukčt (neprůjezdně bahnivá červená turistická značka udržovaná klubem českých turistů). Zavedla nás do lesa, kde je méně bláta a po delším bloudění jsem ve vsi. A tady máme první defekt. Pankrácův. Nikoliv mentální ale duševní - trn. Ze Žichovic k Betonárce a pěkně po zelené podél vláčku do Horaždovic.
Horažďovice jsou po bližším ohledání nevhodné pro ubytování. Jedna ubytovna zavřená a rozpadlá. Druhá za městem sice funguje, ale právě když Servác hledal kontakt na správce, přijel pod okna žigulík. Řidič výstřelem ustřelil zámek kufru a rusky mluvícímu jedinci podával oknem dovnitř zachovalý motor ze Škody 1000. Ubytovali jsme se proto v hotelu Zlatá opice, nebo tak nějak, na náměstí.

teplota 15°C

Zdíkov(č) Masákova Lhota(č) Stachy(č) Úbislav(ž,a) Javorník(ž,s) Podzuklín(s) Lazny(ž) Strašín(č) Čimice(č) Žichovice(m,s,m) Horaždovice.

Den třetí: Horaždovice - - Nepomuk - Blovice - Hracholusky

Po krátké bitce s personálem opouštíme hotel a zahajujeme snídaní v cukrárně na náměstí. Po dortíkách následují potraviny a důstojná tradiční konzumace na náměstí na lavičce.
Naším směrem nevede žádná značka a tak do ???? přejíždíme po silnici. V obci ???? se k nám připojí zelená a provází náš až do polesí Kákov. V Kákově přechod na červenou a již dále dále hezkým lesem a hlavně z kopce. Z kopce vede značka na pole a z pole na silnici a po silnici do Nepomuku.
Tam mají podivně dlážděné náměstí a na něm hospodu "u Švejka" i s obrazem Císaře Pána posraného od much. Jídlo a zmrzlinové poháry vydatné. Po zelené značce jedeme parkem pod místním zámkem a tu první pád. Bez důvodně, bez zlomenin a bez větších škod najednou ležím. Značka vede na místní buližníkový vrch. Totálně se rozchází s mapou, takže jedeme do neznáma. Neplánované stoupání a dojde i na buližník.
Blovice - dle mapy prý bývalé okrasní město. Zde jsme byly málem účastníky zajímavé dopravní nehody: jedeme po hlavní a značka uhýbá na křižovatce vlevo. Za námi věkovitý stařec na kole s nůší na zádech a proti nám jede motocyklista na velké motorce. My motorku proti vidíme a ale děda nevidí nic. Čekáme až motorkář přejede ale děda se mu statečně vrhne před kola. Kvílení pneu, spálená guma a děda netečně, jako vítěz projíždí křižovatkou. Jedeme stejnou cestou, takže dědu dojedeme a chceme předjet. V tom okamžiku děda znenadání odbočuje vlevo. Nepochopím, jak se mohl dědek mizernej dožít tak vysokého věku.
Dále po značce přes budovanou plzeňskou dálnici do Valchy. Z Vlachy po žluté na červenou a dále k přehradě Hracholusky. Kolem přehrady je habakuk penziónků a není problém tam sehnat ubytování.

teplota 20°C

Horažďovice(s) .... Mysliv(z) Kákov(č) Nepomuk(m) Kámen(m) Ždírec(m) Blovice(s) Zdemyslice(m) Chouzany .... Valcha(ž,č) ....

Den čtvrtý: Hracholusky - Manětín - Rabštejn nad Střelou - Žlutice

Ráno zahajuji výměnou duše. Včera jsem dojížděl za stálého pumpování a odložil si tuhle rozmilou činnost na dnešní ráno. V ???? u Hracholusk dáváme u místního konzumu snídani. Lávka přes Mži na červené značce pod přehradou, kolem zrekonstruovaného mlýna a dále na sever. Snídani byla na dlouho poslední strava po cestě. Žádná otevřená hospoda, krám, nic. Kousek před Manětínskou vrchovinou je rybník a u rybníka žigulík na heverech. Pod žigulíkem leží majitel blízkého kiosku a na srdceryvné prosby vstane, otevře a vydá nám pivo, grog a párek. Toto je důležitý okamžik, neboť následující možnost jídla je až v Manětíně.
Manětínská vrchovina je liduprázdná krajina šumavského typu. V rozsáhlých lesích škodí pouze lesáci, po turistech ani památky. Napříč vrchovinou vedou přímé asivojenské asfaltky známé z pohraničních lesů. A po těchto nekonečných silničkách vede turistická značka. Možná proto sem tůristé nechodí, nám však umožnily rychlý průjezd.
Město Manětín se tulí pod kopcem, který má všechny znaky stolové hory. A v Manětíně, kus za zámkem je podnik, který má všechny znaky otevřené hospody. Tady se napereme až na Pankráce, ten spoléhá na Rabštejn. Upozorňuji, že jezdit tuto akci, není jen o nadupanosti v oblasti cyklistické, je třeba mít též natrénován pitný a jídelní režim Pankráce, Serváce a Bonifáce Pankrác se zde dopustil chyby, nedodržel pravidla režimu, obzvláště pravidlo "jez, když je a né až když ty chceš". Proto si z něho vážený čtenáři neber příklad!
Z Manětína je to lehce do kopce. Pankrác se posmíval, jak s plným žaludkem funíme a škytáme. Pak následoval sjezd k potoku, během něhož Servác píchl. Od potoka vedla značka brutálně, ale brutálně, nahoru. A pak dlouho otravně do kopce. Přejedeme pole a již vjíždíme do lesa vysoko nad řekou Střelou. Pankrác již začíná naříkat hlady. K tomu mu moc nebrzdí nová super LX brzda s pantografem. Totiž abych nebyl nespravedlivý, Pankrác si zakládá na tom, že nikdy hlasitě nenaříká. Má-li nějaký problém, pozná se to tak, že přestává mluvit. A protože od Manětína skoro nepromluvil, bylo to vážné.
Cesta se nám zakousla do svahu na řekou a odkryl se pohled do pohádkového údolí v čele s Rabštejnem. Rabštejn je snad nejmenší město v Evropě, tvoří jej zámek sedící na skalisku a přilehlé prastaré domečky. Městečko obklopuje chuchvalec rekreačních chat a řeka Střela. Najíst v Rabštejně se dá dole pod skálou na ranči nebo vedle zámku v místním hotelu. Pankrác ranč odmítá, protože nemáme moc rádi koně. Místo jídla proto objedeme městečko po naučné stezce. Stezka vede parádně ve svahu nad řekou a prochází opukovým lomem. Dovede vás na hlavní silničku vedoucí od mostku vzhůru městečkem. Na náměstí je hospoda. Zavřená.
Opouštíme Rabštejn nad Střelou, nikoliv tak Střelu. Značka vede sjezdíkem dolů. Po cestě mám defekt. Ještě, že vozím dvě náhradní duše. Hladový Pankrác se pokouší seřizovat brzdy. Bezvýsledně. V ochablých prstech již neudrží nářadí. Stejně po následujících deset kilometrů nebude brzdy potřebovat. Značka je sázavského typu stoupá od řeky a zase padá k řece. Přece se jen dočkáme smrtelného stoupání na čas pryč od řeky. Na obzoru se tyčí vrch Vladař. Dle mapy víme, že na vrcholu je jezírko, ale kašleme na něj - i do zbytku výpravy se již dal hlad. Za kopcem obec Žlutice - cíl naší cesty a Pankrácova i naše jídelní spása.
Kupodivu, Žlutice nás přeqapí nevídaným výběrem ubytování. A to tak silně, že se chováme tržně, odmítáme ubytovnu za 200,- následně nocleh za 80,- a volíme penziónek za 120,- s televizí. V restauraci se najíme a popijeme s majitelem penizónku.

teplota 15°C

.... Manětín .... Rabštejn nad Střelou(č) .... Žlutice

Den pátý: Žlutice - Knínice - Stružná - Kyselka - Ostrov nad Ohří - Klínovec - Háj

Po tradiční snídani na lavičce na náměstí, opouštíme město po červené značce. Ta si s námi nejprve zahraje laškovně na schovávanou a pak nás naprosto zbytečně tahá skoro na místní vrchol. Nevede tam žádná cesta, jez značkařova zlovůle. Kola hlubokou trávou vytlačíme na náhorní loučku a dedukčními schopnostmi odhalujeme cestu dál. Z kopce je vidět přehrada na Střele. Zdroj pitné vody - rekreace zakázána. Lotr značkař nás vodí houštinami, následování značek je nadlický výkon jak fyzický, tak duševní. Z područí se osvobuzujeme sjezdíkem do místní vsi. Za vsí po polňačce pěkně rychle dolů k potoku - jednomu přítoku Střelské přehrady. Od potoka je to většinou vždycky vzhůru, tak i tady.
Průjezd další vesničkou je cosi jako brána do jižních Čech. Ocitáme se v kraji rybníků. Rybníky jsou všude. Jejich jako slídy v omítce kraje. Cítíme vodu i nad námi. Sluníčko jsme v celku neviděli už pár dní. Přesto jsme zatím ještě pořádně nezmokli. Tentokrát to ale u vesnice Veselov vypadalo nevesele. Nad hlavy se nasunul velice černý mrak. Chvíli vyčkával, počkal až mezi rybníky zabloudíme a pak vypustil náklad. Kroupy. Osobně raději sníh a kroupy než déšť. Kroupy se od kozisty odrážejí a nenavlhčují narozdíl od deště. Je jen nepříjemné když tepají do obličeje. Ale my co vozíme kšilt se krupobití smějeme. Né tak Pankrác. O Pankrácově oblečení již kolují legendy. A proto v krupobití naříkal, tentokrát hlasitě.
Čas k obědu nastal ve městečku Knínice. Následovalo pár dramatických okamžiků na karlovarské silnici, loučení se značkou a již obec Stružná. Za ní vesničkou opouštíme civilizaci. Jedeme vojenským prostorem Doupovské hory. Silnička polního typu, plná kamení. Zprvu do kopce, pak však následuje asi desetikilometrový sjezd k Ohři. Superrr! Ideální sklon na tenhle povrch, samá zatáčka, štěrk, kameny.
Do Velichova jedem po silnici. A dál do Ostrova nad Ohří, který je ve skutečnosti nad Bystřicí. Místní asi plánují rozsáhlou expanzi města. Zatím se to ale nedaří.
V Ostrově je na zastrčeném místě príma cyklokrámek. Své sedlo odhazuji v dál a zakupuji nové. Pankrác zakupuje špalíky a částečně renovuje svůj brzdný systém. Všichni dohromady zakupujeme oběd v hospůdce "U Doktora", přečkáme v teple pár přeháněk a vyrážíme dále. Neinformoval jsem o tom, že den ode dne je chladněji. Proto na odjezdy z vyhřátých hospod musíme vynakládat víc a víc vůle. Dnes bylo v Ostrově jen sedm nad nulou. Vyhání nás jen vidina stoupání a s ním i zahřátí se.
V Horním Ždáru opouštíme cyklostezku a plynule přejíždíme na žlutou dle rad prodavače cykloobchodu. Žlutá vede po zprvu příjemně stoupající silničce. Časem se však asfaltový povrch ztratí a sklon výrazně zvedne. Netušíme, že někde v těchto místech bude za rok vztyčena mohyla upozorňující na dramatický Pankrácův pád. Obci Suchá a tím i ztrátě výšky se vtipně vyhýbáme a pokračujeme po vrstevnici. Na křížení se žlutou kamarádí pokračují po vrstevnici a já to zalomím vzhůru po značce. Byla to chyba. Cesta je nejetelná, kolo je třeba vést a pak i nést. Je to asi dva kilometry tímhle stylem, pak se cesta změní z koryta potoka v cestu a dá se jet. Odtud je to už po rovině až na Klínovec.
Na vrcholu je hotel a pár restauraček. Vše zavřené. Taky je zde teploměr a jeden stupeň nad nulou. Výhled je ale dobrý. To je asi tak vše k zaujetí. Opouštíme nehostinný Klínovec, napojíme se na červenou a severním lyžařským areálem sjíždíme důle. Zde jsou ještě zbytky sněhu. To nemůžeme nechat bez povšimnutí.
Dole v obci Háj se ubytujeme.

teplota 1°C

Žlutice(č) Bochov(č,s) Stružná(s) Činov(s) Lučina(s) Dubina(s) Kyselka(s) Velichov(s) Ostrov(c) Dorní Ždár(s,ž) Suchá(ž) Klínovec(s,č) Háj

Den šestý: Háj - Měděnec - Hora Sv. Šebestiána - Hora Sv. Kateřiny - Fláje - Bouřňák

Ráno nás počasí přivítalo sněhovou přeháňkou. Pak nás ale přivítala snídaně, takže morál vyrazit by tu byl. Do Kovářské více méně po silničce, cestou překonáme říčku Černá Voda. Nastoupáme po modré do Měděnce a zahájíme tak delší pobyt na náhorní rovině Krušných hor.
Za přehradou Přísečnice se červená značka noří do pohraničního hvozdu a brzy využívá hraniční signálku - cestu přímou kam oko dohlédne. Po takové to frčí jedna radost. Jsme lehce znervózňováni před koly přeskakující zvěří. Kdyby se do někoho trefil takovej jelen s parohy napřed, nevim nevim... Kousek před Horou Sv. Šebestiána je budova označená jako noční podnik a v té budově restaurace. Důležité na tom je, že z venčí Servác zahlédl zář ohně. Neváháme a vpadáme se ohřát.
Odtud vede značka kousek Bezručovým údolím a posléze dále na východ. Opět projíždíme totálně opuštěnou krajinou. Kolem se krčí pokřivené břízy, které mají chránit vysazené kulturní stromy před působením ovzduší. Možná že to funguje a nebo možná, že odsíření okolních elektráren(nevím jak v Německu) zabírá, prostě ty stromy tu rostou. Před pár lety byly na těchto místech jen šedé pahýly mrtvých stromů, teď je tu mladý hustý les. Sláva!
Krátká silniční pohodička do Mezihoří a dále po červené. Po sjezdíku k potoku u obce Svahová následuje smrtelné stoupání kamsi na kótu. Cesta je bahnitá a měkká a špatně se po ni do kopce jede. Navíc na nás plně dolehl nedostatek jídla, vytahujeme tyčinky. Jen Servác je schopen za trochu slíbeného absintu kopec bez zastávky vyjet.
Skoro každá jízda do kopce má tu výhodu, že po ní většinou následuje sjezd. Nejinak to bylo i tady. A po sjezdu ves Mikulovice s větrnou elektrárnou a hospodou. V hospodě pravda jen dvě jídla a toho jednoho jen dvě porce, ale pivo měli a lepší historický smažený kuřecí hamburgr než drátem do oka.
Krátký offroad do Hory Sv. Kateřiny, kde je zřízen nový hraniční přechod, trocha kličkování mezi asiaty a máme tu vydatný deštík. Jsme deštěm zastiženi uprostřed lesa, v zoufalé situaci - není se kam schovat. Propadáme trudomyslnosti a déšť ignorujeme. Mrak to tedy zkusí jinak. Vyklopí náklad krup. Citlivější kamarádi se ukrývají pod posed. Pokračuji sám pod elektrickým vedení po ethylénovodu. Po krupobití kroupy vymetu ze záhybů oděvu a batohu a očekávám vyměklé kamarády.
Projíždíme vesničkou Klíny. Dále vede značka silnicí na hráz Fláje. I tam odtud je to ještě kus po silnici, pak značka mizí v lese a mi mizíme s ní. V cestě rozvodněný potok a nikde žádný mostek. Přeskáčeme po kamenech. Značkař byl ale filuta. Za chvíli se značka vrací o kus dál přes potok zpět. Tentokrát je překročení potoka mnohem drsnější a neobejde se bez namočení. Odtud je to na Bouřňák pohodička. Do rytmu šlapání nám bubnují kapky deště, občas třískne kroupa o rám kola. Teplota vhodná tak k hibernaci. Nikdo se tedy nesmí divit, že v hotelu na Bouřňáku trochu grogy zahajujeme každý třemi grogy.

teplota 5°C

Háj(z) Kovářská(m) Měděnec(č) Hora Sv. Šebestiána(č) Zákoutí(č) Svahová(č) Mikulovice(č) Hora Sv. Kateřiny(č,s) Klíny(č) Fláje(č) Vilejšov(č) Vrch tří pánů(č) Bouřňák

Den sedmý: Bouřňák - Cínovec - Komáří hůrka - Tisá - Děčínský Sněžník - Děčín

Jó ráno bylo těžko. Žaludek jak na vodě, hlava bolela. Přeci jenom spánková regenerace neproběhla k úplné spokojenosti. Ještě že Bůh vymyslel snídaně. A Ďábel musel vymyslet účty za útratu v hospodě.
Z Bouřňáku jsme odjeli jako žebráci. Ještě že dnes končíme. Panují obavy, zda-li máme na vlak domů. Ještě že ta červená se tváří pokojně. Na Cínovec je to pohodička. Prokličkujeme hraničním přechodem a již brázdíme romantickou asfaltku těsně kopírujíci hranici. Cestou míjíme skupinu utečenců zlověstného vzhledu. Snad se jim podaří prchnout do Němec.
Dopolední výjezd na Komáří hůrku byl doprovázen slunečným počasím. Usedli jsme proto do vyhlídkové restaurace a shlíželi dolů na Teplicko. K dokonalému požitku nesmí chybět pivo. Byly však i tací, co jsi dali opovrhovanou kolu.
Dlouho nebyl sjezd, ale z Komáří hůrky to jede pěkně dolu po přehledné pěšince. Když se po pás vteřinách otočím, je kopeček s vyhlídkovou restaurací již zařazen do horizontu.
Za nedlouho vjíždíme do vsi s romantickým názvem Adolfov. Zde značka mění směr vpravo a zahajuje tak několikakilometrovou velmi rychlou minimálně namáhavou jízdu. Krásnou lesní cestu střídá rovná udusaná polnačka, polňačku hráz rybníka a hráz skoro svislá šotolínka. Občas z prava z hloubky prosvítá krajina a dává nám tak znát, že je stále kam klesat.
Idylka skončí pár kiláčků před Tisou. Zastoupáme, zaklesáme a již obědváme. Červená značka tu vede do skal. Což by nebyl takový problém. Problémem jsou pokladny, u kterých chtějí pěníze. Objíždíme proto značku silnicí a pokračujeme na Děčínský Sněžník. Na horu vede pěkná asfaltka lemovaná zástupy německy mluvících tůristů. Ovšem výhled stojí za všechny tůristy i peníze. Ne tak výhled jižním směrem, jako severním. Ne sever od hory se rozkládá překrásná kanadská krajina, porostlá pokroucenými stromy a kam až oko dohlédne, bez poskvrnky civilizace. Je pravda, že moje oko bez brýlí moc daleko nevidí, ale stejně tam někde je hranice. Na obzoru se tyčí spousty stolových hor, velmi podobných té na které právě stojíme.
Sjezdík z hory na východě je velmi technický. Natrénovat a šlo by to v kuse sjet. My tady opouštíme červenou a jedeme po zelené do Maxiček. Z Maxiček po žluté. Zde ovšem doplácíme na řadění nepřátel lesa - lesáků. Projel tu buldozer, nebo co, a z cesty je podlouhlý močál. Je to k vzteku. Dnes je tak pěkně, že jsme se všichni odrolili téměř dočista a teď tohle. V Děčíně proto zasouváme kola do Labe a čistíme. A pak pijeme a čekáme na vláček.
Vláček ale není určen pro přepravu kol. Smíme umístit kola jen po dvou a to na úplně zadní plošinu nebo na úplně přední. Spěcháme k zadnímu vagónu, lomcujeme dveřmi a nic. Asi se zasekli. Vracíme se zpět a zkoušíme další dveře. Zase nic. Tak naskáčeme do předposledního vagónu a všechna kola uskladníme na plošince u záchodu. Pani průvočí mrmlá něco o tom, že kola nepřepravují, ale nic nezmůže a odmrmlá pryč. Vlak se rozjíždí a my z hrůzou zjišťujeme, že poslední vagón zůstává na nádraží.

teplota 20°C

Bouřňák(č) Cínovec(č) Komáří hůrka(č) Adolfov(č) Panenská(č) Tisá(s) Děčínský Sněžník(z) Maxičky(ž) Děčín

Zpět na začátek
Ubuntu Opera