Den prvý: Praha - Hněvice - Kokořínek

Etapa 8+15+19km.
Počítejme do ujetých kilometrů i Bonifácův ranní přesun do Komořan, kde následně prováděl nespecifikovanou činnost, za účelem vyplnění času do okamžiku zahájení akce. První etapy byly totiž provázeny velmi malou kilometrickou úrodou, vyjímečně způsobenou omluvitelnými důvody. Zkrátka v půl třetí odpoledne, u stánku na rušné cyklostezce u Modřanského seřadiště, si mohl Bonifác s Žofií ťuknout půllitry za zvolání "zahájen". O chvíli později, o asi 2dcl piva, dorazil Servác. Aby zachytil nástup Bonifáce s Žofií, objednal si malé pivo. A pak následovala jedna z nejhorších cest PSB, Prahou na Masarykovo nádraží. Většina z PSB jsou milovnníci klidu lesa; mumraj velkoměsta, auta, tůristi, tramvaje, neustálý strach o život, probouzí v PSB záchvaty panické hrůzy, střídané návaly agresivity, vznikající uvnitř těla jako poslední zoufalý pokus těla k přežití. Ano, přesně jako to ubohé, roztomilé a nevinné zvířátko zahnané do kouta, například jako lidožravý tygr.
Nástrahy velkoměsta všichni tři stateční překonali, až na drobná selhání a doživotní psychické následky. Např. Bonifácovi odmítl bankovat vydat peníze, Žofie nakoupil do vlaku Kozla a Gambrihnus a Servác je od té doby lehce odtržený od reality. Setkání s Pankrácem bylo na programu dne až v pozdních hodinách. Vyrazil sám, po vlastní ose, z Benítek, navigován mechem, sluncem a nesouvislými výkřiky v elektronickém éteru.
Nákup jízdenek den před odjezdem, podání kol dvě hodiny před odjezdem, celní prohlášení, pojištění kola, lepení cedulek klihem na sedlo, komunikace s retardovanými zaměstanci ČSD, plný hitlák a další jsou již jen dávnou vzpomínkou na minulé časy. Servác, Bonifác a Žofie vyhledali vagón označený logem bicyklu, vyhnali zde usazené pubescentní mladíky a pokusili se zavěsit kola na připravené háky. Během manipulace s koly ohrožovali cestující, kteří se následně oddílu vagónu začali vyhýbat. Jen mladá cukrářka z Líbeznice, se nezalekla a se všemi během cesty, ve vší zdvořilosti, konverzovala. Přísná paní průvodčí, s ostrými rysy, roztála jako led, když se na ni naši tři statní a pohlední jedinci usmáli a předali ji, na důkaz vděčnosti, plechovku piva. Dozvěděli jsme se následně, několik příhod a úskalí života zaměstnance ČD.
Hněvice se ihned projevily závanem horkého vzduchu do otevíraných dveří vagónu. Závan ten způsobil Žofii vážné potíže s orientací. Místo dolů, k mostu přes Labe, zamířil přímo k nádražní hospodě. V obavě o jeho zdraví, jsme jej následovali a strávili v hospodě krásné cyklistické chvíle (bylo tam cyklistů jako poslaců ve frontě na becherovku zdarma). Ovšem krutý plán vyžadoval pozornost, a my se, po čase, vydali k mostu přes Labe do Štětí. Tento most, při bližším pohledu, nevypadal ve nejlepším stavu: chyběla vozovka a zábradlí. Na mostě stály stavební stroje a skupinky bezprizorních pracantů. Právě ti nás v půli mostu odvrátili od pokusu překonání dokončit, řka, že to nejde. Bystrý Servác si povšiml, že kus mostu chybí. Vhodný odraz a správná rychlost by si s takovou drobnou lapálií poradily, nicméně Bonifác navrh, že v itineráří trasy se bude cesta lodí pěkně vyjímat a tak se skupina odebrala k přístavišti dočasného přívozu.
Ve Štětí bylo nutno nakoupit stravu na snídani, neboť zajištěné ubytování toho dne mohlo poskytnout pouze střechu nad hlavou, nikoliv stravování. Brzy za městem se povrch trasy změnil z nudného asfaltu v krásnou písčitou lesní cestu. A ta velmi rychle oživila pozapomenuté radosti kozisty z pohybu krajinou vlastní silou. Lemována borovicemi, které v horku dne voněly smolou, a skalami z písku, mechu a borůvčí. Brzy v obci Želízy vpluli jsme do typického kokořínského dolu a po rychlém povrchu si brzy užili první stoupání.
Zde v obci Kokořín již nebylo třeba dále spěchat. Cíl byl velice blízko a Pankrác daleko. Čekání bylo vyplněno večeří a diskuzemi, jejichž odbornost se s počtem piv stupňovala. Pankrác se záhy připojil k pelotonu (zde jeho detailní popis trasy z Benátek nad Jizerou, cituji: "") a povečeřel. Žofie se chvíli pokoušel snížit výkonost ostatních dalšího dne kořalkami, neuspěl a tak zavelel k následování do ubytovacího zařízení. Po povelu nastalo zmatené pojíždění setmělou obcí za občasného mumlání Žofie ve smyslu "tady to někde bylo","pojeďte za mnou, já to tady znám","tak tudy ne, přátelé", "kurwa! Kdo sem dal ten rybník, ty žáby řvou, že si nemůžu vybavit kudy","tak jinam","tady už někdo bydlí", a podobně. Nakonec se vše v dobré obrátilo a mi si spravedlivě rozdělili postele, matrace, potrhané deky a přivezené pivo v malebné roubence.

Momentka z cesty vlakem Most Hněvice - Štětí Náhradní doprava PSB již dávno nejsou jedinými cyklisty v Česku Socha štastné ženy, která si radostí uhryzla prsty

Praha Zbraslav, Komořany(a), Masarykovo nádraží(v), Hněvice(s,d), Štětí(ž), Želízy(ž), Zimořský důl(m), Kokořín(s), Kokořínek

teplota 25°C

Den druhý: Jestřebice - Vidim - Úštěk

Etapa 46km/698vm.
Ranní exhumace těl účastníků proběhla bez mimořádných událostí. Nejprve proběhlo kolo vzájemného obviňování z chrápání, pak kdo komu šlápl na hlavu, následně proč ten tomu sebral polštář, aby se během snídaně vyostřila ve vzájemné obviňování z nebezpečného zvyšování koncentrace metanu v místnosti během spánku. Ovšem s mizející šunkou, zakoupenou ve Štětí, se situace uklidňovala až na standardní hodnotu. Posléze točil Servác s mapou, tedy s telefonem, aby vyprojektoval dokonalý postup zamýšleným směrem. Směr byl určen za včerejších hospodských diskuzí, kdy Pankrác výkřikem "Helfenburk", v reakci na dotaz číšníka na další objednávku, jasně stanovil místo, které od té doby chtěli všichni ostatní vidět. To proto, že nikdo nepamatuje, že by kdy Pankrác ve slově "pivo", udělal tolik chyb.
Dokonale plánovaný postup brzy dostal varování. Ledva jsme sjeli k hradu, abychon se napojili na parádní vrstevnicovou pěšinku, cestu nám zatarasilo mlíko natažené křížem krážem přes cestu a psaná výstraha před nebezpečím při kácení stromů a jejich svozu improvizovanou lanovkou. Servác rozvinul ušní boltce aby zachytil jakýkoliv zvuk tohoto nebezpečí, Pankrác si sundal šátek z očí a zaostřil svůj vynikající zrak, Žofie přiložil ucho ke kameni, by zachytil jemné otřesy zemské kůry a Bonifác si krknul za učelem echolokace. Vyhodnocením výše uvedeného pozorování jsme došli k závěru, že další postup není ohrožen a na varování netřeba brát zřetel.
Zhruba po stu metrech byla pěšinka opět přehrazena, tentokrát změť plastové pásky vytvořila úplnou pavučinu, připomínající práci jisté Oduly. Určený lesní adjunkt měl patrně pavoučí vlohy, možná snovací bradavky. Na stromě poblíž byl červeně natříkán vykřičník a zpoza ostrohu bylo lze slyšet vzdálený hluk. Za další zátočinou se vynořil další zátaras a další vážné varování. Což samozřejme naše hochy ani tentokrát nemohlo zastavit. Co je však zastavilo, byl pohled, jak na místo dopadu Tunguského meteoritu: zporážené stromy, stržený svah, ulámané větve; navíc rachot techniky a kmitající lano přes pěšinu. Zavládla panika, vpřed to nejde, zpátky taky ne (pravidla PSB zcela vylučují možnost použít dvakrát jednu cestu, navíc opačným směrem). Směr dolů mezi řádící lesáky byl také vyloučen. Zbýval směr nahoru, do skal. Tedy hodit kolo na hřbet, přidržovat je rukou, druhou rukou se opírat o svislou zem zhuba v úrovni obličeje a třetí a čtvrtou rukou se přidržovat větví, borůvčí a puklin v pískovci. Tento dokonale plánovaný postup vyplavil v organismech borců tolik kyseliny mléčné, že některým již vytékala ušima. Ovšem nikoho vůle nebyla ani zdaleka narušena, ba ani stížnost, či společensky nevhodné slovo neuniklo. Takový muži to jsou!
Nahoře, v pšeničném poli, bylo zjištěno, ze velká čast dopoledne je již pryč, stejně jako velká část sil. Porovnání dosud ujeté vzdálenosti, tedy asi 1,6km, se spotřebovaným časem, vyznívalo značně v neprospěch daných předsevzetí. Je ovšem nutné dodat, že cyklopočítač obyčejně zaznamenává pohyb, kdy je kozista (u cyklistů to platí také) v pozici nahoře a kolo dole, a nikoliv naopak. Naproti tomu přístroje řízené GPS, Glonass, Galileo zaznaménavají pohyb jakýkoliv avšak horizontální. Proto studiem a porovnáním těchto metod bylo zjištěno, že horolezectvím s koly na zádech urazili Ledoví muži asi 300m v horizontálním směru (z toho 30m největší sklon) a 40m ve vertikálním. Pythagoras nám poradí, že vykonali celkový pohyb po nakloněných rovinách 30/30m + 270/10m = 42,4m + 270,2m = 312,6m! Pochopitelně linearizujeme nestejný sklon stoupání na jednotný, v rámci řešení základní matematikou a ingorujeme podklouzávání podrážek. Daný příklad je obtížně řešitelný i při použití integrace nekonečně malých úseků, neboť sklon onoho úseku se při došlápnutí nohy některého našeho hrdiny, mění v čase. Důvodem je zejména prošlápnutí terénu. Samozřejmě může nastat i podlouznutí a nové došlápnutí na původní místo a další změna sklonu...to pak nezvládne ani Teorie všeho.
Ve výsledku tedy nutno připočíst ony reálné metry, což ve výsledku dává více jak 1,9km a to je za dvě hodiny celkem slušný výkon.
Po výstupu nezbylo než penetrovat pšeničné pole a postupovat paralelně se Servácem naprojektovanou trasou. Rosa byla již v tuto hodinu odpařena, pšenice nebyla zralá, osiny neměly plně vyvinuté háčky a neulpívaly tak na neholených nohách ani je nerozdíraly do krve. Obecně "průchod polem" je celkem běžná metoda PSB. Ačkoliv se používá jen když to jinudy nejde. Třeba si uvědomit, že valivý odpor terénu je výrazně vyšší, kurwa vyšší! Stejně tak rostliny zde pěstované zdaleka v pohybu nespolupracují. Dá se dokonce říci, že pohybu brání (nevím, zda mohu takovou genderově nevyváženou urážku rostlin ventilovat, snad mi to projde). A o to více je třeba si výkonů PSB vážit.
Po jisté vzdálenosti a rychlém pozdravu od probíhajícího divočáka, zavelel projektant trasy k opětovnému návratu na původní pěšinu. Bypass se vydařil a my mohli pokračovat ve vykružování pěšinkou kolem útesů a roklí. Míjeli jsme dokonce i pěší návštěvníky, neboť pěšinka se zatím stala zelenou turistickou trasou. Po čase byla idylka ukončena ostrým stoupáním na okolní terén a asfaltem v obci Jestřebice.
Zde proběhla návštěva osoby známé z televize a filmů, totiž kaskadérky Hanky D., které zde tou dobou naivně očekávala návrat skupiny předem zaplacených romských pracantů. Celá situace (podle slov aktérky a kaskadérky) vznikla útokem divočáků na dokonalý trávník kolem stavení. Zvířátka přavděpodobně hledala lanýže a nenechala na pozemku jediné stéblo trávy. Hanka se rozhodla situaci neřešit svépomocí ale pomocí odborníků. Zvolila si nejnižší nabídku a brzy se na pozemku objevila skupina pracantů z Mostu. Ti skutečně vykonali nějakou činnost, následně vyžádali od paní majitelky celkovou částku s tím, že jdou na oběd a po obědě se do toho pořádně pustí. Od té dobý Hanka čeká. Již několik dní. Rada PSB se po seznámení se situací rozhodla urychleně pozemek opustit. Nebezpečí práce zde bylo velmi vyskoké a pivo v ledničce žádné.
Odměnou za stoupání byl sjezd po naučné stezce do Šemanovického dolu. Tou dobou již ve skupině propukala nespokojenost. Již témeř poledne a PSB nepožili ani hlt piva. Po několika kilometrech v obci Horní Vidim pátrali borci po požadovaném nápoji. Pátrání skončilo s dobrým koncem. V obci se vyskytuje obchod kombinovaný s hospodou, takzvaným magazínem, tak jak známe z výletu po Zakarpatské rusy. Zde jsme požili několik energetických nápojů pivního typu a cosi jako předběžný oběd. Místo je to velmi sympatické, to vědí i místní, kteří se náhle začali trousit z okolí a usedat uvnitř. Pan hostinský je příjemný pán s přímým a ochotným přístupem k hostům. Tento podnik stanovili PSB za nejlepší z navštívených během počinu tohoto roku.
Dále už bylo proto radostněji. U pomníčku letců se k rozpoložení přidal i popis zdejšího neštěstí. A hoši se vrhli z kopce dolů do dalšího dolu. Podél sjezdu byly rozmístěny balíky slámy, spadlé z okolních polí. Nyní sloužily jako bezpečnostní zarážky pro případ jezdecké chyby. Brzy jsme přibyli do oblasti skal kolem Pustého zámku. Zde vyhlášené výhledy do údolí Liběchovky poskytly nám fantastické zážitky, pravda s poněkud smutným rozptýlením. Zde nahoře je dobře slyšet hluk na silnici spojující Mělník s Dubou. Obzvláště jekot motocyklů. Povšimli jsme si, že jakmile se některý motocykl projevil hlučnějším řevem než je běžné, bylo zpravidla po chvíli slyšel houkání sanitky. Pohřební vůz, úklidový vůz a vůž kovošrotu slyšet nebyl.
Cestou dolů přes Pustý zámek a dále Zakším, překonali jsme tuto osudovou silnici mnoha nešťastníků, kteří z lenosti zaměnili kolo za motorku, radost za řev a smrad a život za igelitový pytel na roztroušené zbytky těla. I pokračovali jsme dále po červené s upřímnou sostrastí kolem ohrad s koňmi a jiným dobytkem. V obci Pavličky zahlédli jsme toho dne první a poslední jízdní cyklisty. Pohybovali se pochopitelně pouze po silnici, ztratili jsme se jim proto brzy z očí za vsí rovnou a bez varování vzhůru. Značka nás zavedla do rozsáhlého lesního porostu a opustila jej až po mnoha kilometrech. Stín stromů byl milosrdný k naší tělesné termoregulaci a umožnil nám snížit nucený odpar tekutin. Zvláště během stoupání na rozcestí Pod Čířem bylo třeba uchovat tělo v maximální možné pohodě.
Martinské stěny poskytují dramatickou (v případě PSB pouze zdánlivě dramatickou) situaci pro průchozí, neboť pěšina se vine přímo po okraji srázu, leckde strženém, a otevírá se hrůzostrašná propast, ve které neopatrný tůrista končí rozvěšen na pahýlech borovic. Tím samozřejmě komplikuje záchranářům činost a sobě a pozůstalým repatriaci ostatků. PSB zásadně činnost záchranářům nekomplikují. Pravidla to dokonce výslovně zakazují. A právě disciplína je jeden z aspektů cest PSB, který udržuje všechny členy naživu i v takových to, riskantních situacích.
Každopádně i naši borci jsou lidé, ač se to leckomu nemusí tak jevit. A jako lidé mají lidské potřeby. V tomto případě každému jedinému průjezd kolem husy namalované na stěně Husy připomněl, že energie z předoběda v Horní už Nevidim. Tedy z Horní Vidim už nevidim. Zkrátka měli hlad. Velmi rychle proto dospěli k první obci po dlouhých kilometrech: Skalka. Nezmenšenou rychlostí prosvištěli obcí k Restauraci a Picerii U Gregorů. Již delší dobu vrtalo PSB hlavou, jaktože nikde nevidí žádné kolaře, cyklisty. Tedy až na tu drobnou výjimku. Vjezdem do dvora restaurace se vše vysvětlilo. Všichni cyklisté severočeského kraje kraje byli zde! Pro kola PSB nebylo téměř možné mezi všelijakými pohybovými aparáty zde odpočívajících pilotů najít místo k opření. Polovina aparátů byla s elektrickým pohonem. PSB, ať koukali jak koukali, nespatřili žádného invalidu ani starce nad hrobem, pro kterého by takový přístroj byl ospravedlnitelný. Během našeho čekání na pivo a na jídlo aparáty postupně mizely - pravděpodobně byly majiteli nakládány na poblíž zaparkovaná auta a odvážena zpět, po vyvenčení, domů. Tato teorie totiž jako jediná spolehlivě vysvětluje totální absenci samočinně se pohybujících cyklistů, toho dne (a ostatních) v krajině. Náladu nám nepřidalo ani donesené jídlo. Pica chutnala a vypadala o poznání hůře než ta z lídlu, rozmražena v mikrovlnce. Možná i nerozmražená by byla lepší. Po nechutném obědě nebyla chuť pokračovat. PSB proto ulehli hledat ji do stínu prastaré lípy. Vůči restauraci byla dokonce zvažována Kletba Pankráce, Serváce a Bonifáce!
Po delší době, povzbuzeni vůní kvetoucí lípy, členové PSB sebrali kola a jali se pokračovati ve vytyčeném směru. Avšak vinou výše uvedeného nechutenství, byla zkrácena etapa do blízkéhu Úštěku. Nedaleko za obcí, nyní nechvalně proslulou, naštěstí žlutá t.z. zavedla PSB na pěkný sjezd. PSB projeli po balvanech i zádech pomalu uhýbajících tůristů až k brodu na dně Hrádecké rokle. Odtud, jak zkušenosti velí, je to k hradu vždy dokopce. Pankrác, který toto místo propašoval do itineráře trasy, se stal příkladem pro ostatní a kolmým stoupáním vyfuněl až k hradu Helfenburk. Ostatní, povzbuzeni Pankrácovým úsilím, slezli z kol a nakloněnou rovinu vytlačili. Vyčerpáni, vnikli do hradu východní branou, rozhrnuli davy skautů a propátrali celý hrad, hledaje stánek s pivem. Činnost tato však ukázala se jako marná. Stejně tak marný byl i pokus empatického anonymního tůristy zahladit zklámání PSB nabídnutým špekáčkem. Servác jej, za jeho dobrotu, udeřil pumpičkou a ostatní přidali kopanec. Na to PSB z hradu zklamaně odjíždějí.
Cesta od hradu lehce zničené duše PSB povzbudila. Téměř až do Úštěku se jednalo o rychlou lesní cestu, po mírně nakloněné rovině, zprvu nakloněné více. Úštěk zaujal PSB zejména štěkotem psů v podhradí. Při pokračující prohlídce zaujal i podlouhlým náměstím s kostelem. Nakonec z toho všeho zaujetí vyhledali PSB kavárnu (proč zrovna kavárnu nedokáže Bonifác, pisatel, uspokojivě vysvětlit). V kavárně proběhlo seniorské zvěrstvo: kafe, dortíčky, zmrzlina. Během konzumace se pozornost obrátila ke kempu na břehu rybníka Chmelař. Nedlouho po zaplacení, přibyli všichni, po jednou z různých směrů, k recepci kempu. Zatím Žofie marně obvolával zde uvedená telefonní čísla za účelem ubytování. Evidentní neúspěch telefonisty, přivedl na oddíl frustraci a frustrace přivedla oddíl do místní restaurace. Ta byla pootevřena. Tento zvláštní termín popisuje zcela přesně stav restaurace. Pan hostinský totiž naprosto normálně nosil piva hostům avšak pak kuchař seděl a pokuřoval a každých pět minut prohlásil, že je zavřeno. Zjevný rozpor v konání personálu, nemohl vyvést PSB z míry. Vcelku brzy, během ženského finále tenisového klání Roland Garos, se Pankrác s Bonifácem s kuchařem skamarádili. Tento muž, mladého vzhledu avšak se zkušenostmi a životní energií stoletého starce, pomohl borcům domluvit přespání v chatce (nikoliv nedaleké) a přislíbil večeři. Naši chlapci se zatím vydali vyzkoušet zelené vody rybníka.
Po absolvování koupele, se PSB vrátili do restaurace, kde obdrželi vzkaz od pronajímatele chatky, který sliboval příjezd kolem sedmé hodiny. PSB, stále mírně dezorietování tekoucí zelení, procházeli šokovou odvikací kůrou: dvakrát zelená, pak pivo. Mezitím projel pronajímatel připravit chatku pro spaní. Vše se dobře vyvíjelo.
Ledva PSB převzali chatku, klíče a instrukce, vypravili se provést večerní očistu. Po kratším boji se sprchovým automatem, sprchovým závěsem, kluzkým povrchem, nedostatkem ručníků, a mezi sebou o mýdlo, pokračovali dále do restaurace požít slíbenou večeři. Pan hostinský vyprahlé borce bleskurychle zavodnil přineseným Březňákem, pan kuchař, zelený jak vody rybníka, prošel kolem stolu a zmizel na dobrou hodinu na toaletě. Když se později opět oběvil, pronesl ke stolu PSB něco ve smyslu: "Tvl, mě je blbě", "Co jsem to sežral?", "Na hajzl teď raději nechodte", "Takže pánové, co si dáte k té večeři?". PSB(Ž) však nelze jen tak rozhodit (nepočítaje že Servác, věrný svému jménu, trpěl, podle jeho slov, střevním katarem) a večeři si v klidu objednali. Bez následků.

Malebné ubytování První varování! Zbývá jen směr nahoru Kola v obilí Horní Vidim Skály u Pustého Zámku Servác a Pustý Zámek Žofie močí směrem k Pustému Zámku Dolů kolem Pustého Zámku Ostrá hrana Martinských stěn Martinské stěny ještě jednou Martinské stěny už naposledy Hledání ztracené chuti pokračovat Helfenburk, nádvoří Helfenburk vnitřní hrad Rybník Chmelař Odvikací kůra od zelené vody rybníka

Kokořín(s,a,m), Kokořín - hrad(a), pšeničné pole(a), býv. Nový Dvůr(a,z), Malá Jestřebice(z), Jestřebice(z,a), Šemanovický důl(a,m) Horní Vidim(a,m), Království(z), Nové Osinalice(z), Osinalické sedlo(z), Rač(č), Pustý Zámek(č), Zakšín(č), Pavličky(č), Pod Čírem(č), Velká Řebčice(č), Martinská stěna(č), pod Husou(č), Skalka(ž), Helfenburk(ž), Úštěk

teplota 33°C

Den třetí: Velké Brezno - Děčín - Libouchec

Etapa 65km.
Společná chemie týmu (nebo včerejší piva) PSB způsobila, že v cca pět hodin ráno se všichni členové vystřídali při pozorování východu slunce. Návrat do chaty z čerstvého povětří byl však velmi nesnadný. Čas do snídaně následně vypnili standardním obviňováním z chrápání a nežádoucích emisí.
Pan kuchař nezklamal. Snídaně se povedla a PSB v dobré náledě vytyčili trasu aby se po ní v zápěti vydali. Nutno podotknout, že začátek se úplně nepovedl. Červená t.z. vede po náspu zaniklé trati. A po ni zjevně kráčel naposledy právě značkař KČT. Pěšina, lépe řečeno tušená přímka, procházela bujnou vegetací, která strčí do kapsy i tropický prales. Pankrác, Servác a Žofie právě zde pochopili, proč Bonifác (proslulý Kaziho efektem) jezdí v dlouhých kalhotách. Zde vzrostlé kopřivy představovali jen drobnou patálii v porovnání se šlahouny ostružin, které se soustředili na spodní část těl PSB a zejméne v porovnání se šlahouny šípku, které páraly obličejové partie.
Jak to bylo možné, opustili jsme nepřátelskou zeleň a pokračovali po paralelní cestě. Nedlouho po té, počalo stoupání korunované mauzoleem místního průmyslníka a vyhlídkou na malebnou obec Horní Vysoké. A dále, po vystoupání z údolí, se na severu vynořila majestátrní Buková hora s vysílací věží na vrcholu. Přivolala staré vzpomínky, na její dobývání a překvapení všech, když stanuli na vrcholu a dále na sever viděli, proti všemu očekávání, rovný kraj ve stejné nadmořské výšce. A opět dále. Ve vsi Hlupice spatřili jsme toho dne prvního cyklistu, byť silničního, řítil se na kole v proti směru velkou rychlostí a dával tak tušit, že nás čeká velké stoupání. Stoupání přišlo a dokonce k nevoli všech opustilo milosrdný asfalt a hnalo nás sotva znatelnou lesopolní cestou vzhůru. Valivý odpor byl tak veliký, že Žofie raději zvolil ke stoupání horskou louku. Pochopitelně jakmile byl dostatečně oddělen od zbytku výpravy, tak značka podle odbočila a vyžádala si složitější logisticko - záchrannou operaci. Jakmile se Žofie opět vrátil do sestavy, záhajili jsme finální výstup na nejvyšší vrcholové partie labsko-pravobřežní části etapy.
Ony partie, tedy Sokolí hřeben, poskytly, mimo parádních výhledů, také náročný triálek, místy nejetelný. Součástí byl též málo viděný průjezd kmenem stromu. Nakonec PSB stanuli na místě, odkud cesta vedla prokazatelně jen dolů; tedy vrchol! Odtud sjezd až do Velkého Března, kde nás přívoz převeze na druhou stranu řeky. Samozřejmě až po prohlídce pivovaru. Očekávaje nebezpečné úseky, cestou dolů, dohodli jsme se na vštších odstupech. Nejprve byl vypuštěn Žofie, následován Pakrácem a Servácem. Bonifác jel poslední a na křižovatce cest všiml, že jižním směrem mizí v křoví záda Serváce, avšak záda Žofie mizí směrem východním. Svou vrozenou inteligencí již za pár minut pochopil, že Žofie jede špatně. Briskní manipulací s mapou poznal, že Žofie nemá žádnou vhodnou propojku zpět, a uživ telefonního přístroje, hodlal informovat o této skutečnosti zbloudilého jezdce. Žofie však, nevida před sebou žádného překážejícího kamaráda, řítil se svahem do jalových nížin tak, že podle stoupajícího prachu nad koruny stromů, bylo lze pozorovat jeho nevhodnou trajektorii. Po delší době se Žofii podařilo zcela eliminovat pohyb vyvolaný gravitací a přijmul hovor, otočil bicykl zpět a s projevy nevole zahájil návrat. Další sestup byl otázkou jezdeckého umění, přeskakování svodnic a rozpálených kotoučů.
Sotva se naše stroje ve Velkém Březnu zastavily, spatřili jsme, přes tetelící se vzduch ohřátý horkem našich kotoučů, pivovarský komín. Prohlídka pivovaru Březňák proběhla pouze externě, za plotem a byla krácena netrpělivostí způsobenou počínající dehydratací biologických částí PSBŽ. Také hlad se hučně hlásil o slovo. Proto byla vyhledána pěkná hospoda poblíž, s mimořádně rozsáhlou nabídkou místního piva. Srdce většiny zaplesala. Jenomže radost nám pokazila zpráva o stavu kuchyně. Srdce plesat přestala. Pojali jsme sobě jedno výborné pivo (Žofi si dal sodovku). Následovala další špatná zpráva o stavu přívozu. Servác popadl telefon v mapě, tedy mapu v telefonu, spíše mapu za telefon a vykřikl "přepočítávám". Výsledkem byl výhled gumování do Děčína, po vybudované cyklostezce, po pravém břehu Labe. Opustili jsme tuto nešťastnou restauraci a vyhledali jinou s kuchyní v provozu. Nejprve jsme odmítli "vynikající" Gambrinus Exkrement a sáhli opět po nabídce pivovaru Březňák, byť podstatně chudší. Dokonve ani neplacený propagátor exkrementů z Plzeňských pivovarů a.s., Žofie, příliš neprotestoval.
A nyní opět cyklistika. Tedy, ehm, gumování. A opět, na břehu Labe, rozlehlá zahradní restaurace, plná kolistů obecných. Část z nich plně invalidních (s elektrokoly). Poměr těchto nešťastníků v restauraci vůči kolistům klasickým se rok od roku zvyšuje. Říkám, že v restauraci, protože kolista obecný (Stulte Vulgaris) nebývá obvykle vídán z dohledu svého vozu. I minuli jsme tyto davy, a minuli jsme i pozůstatky vodícího lana utrženého přívozu. Minuli jsme úplně všechno, cestou do Děčína. A potkali i pár cyklistů. Jeden se nás držel dobrých deset minut, až do prvního převýšení (cca 3m).
Děčín nás nijak nepřivítal. Mám dokonce podezření, že jsme Děčínu úplně ukradení. Důsledek toho a rozkladné projevy v týmu, svedly PSB opět do tenat kavárny. Když se po cca třech hodinách PSB z kavárny vymotali, zbývalo jen dobýt Děčínský Sněžník. Následné, více jak 600m převýšení, bylo Bonifácem geniálně naplánováno tak, že po zdolání prvního sta výškových metrů následoval sjezd témeř do původní výšky a pak znovu vzhůru, tentokrát na ostro. Během stoupání Bonifác odpadl, jeho síly se teprve probouzely. Zatím vpředu nasadil Pankrác k úniku, jsa silově a vytrvalostně dnes optimalizován. Dosažením horské prémie praskla Pankrácova napínaná struna a zhroutil se na asfalt. Protože jako jediný stále lpí na klipsnách, vytvořil na asfaltu pokroucenou hroudu ve fialovém triku, ze které vykukovaly do stran části bicyklu. Několik zde přítomných germánů se v hrůze ze zodpovědnosti rozuteklo, teprve až náhodný cyklista se nebál ke kroutící se fialové mase přiblížit a poptat se na zdraví. Začal Pankrácovi, proti jeho vůli pomáhat. Což málem skončilo frakturou kotníku, neboť snaživý cyklista již klipsny neznal. Teprve až když Pakrác nabral trochu sil a dechu, vysvětlil vulgárně svou situaci a opět se položil na vozovku.
Podle původního plánu, mělo být zajištěno ubytování v kempu Ostrov u Tisé. Ubytování se však nedá zajistit jinak než e-mailem. Telefonický počin je zhola marný. Žofie se ujal role mailujícího a během dopoledne zaslal e-mail s požadavkem na ubytování na uvedenou adresu. Během dne pak jednou za hodinu kontroloval odpověď. Ta nepřišla. Nepřišla ani nyní, v obci Sněžník. PSB proto s kempen přestali počítat a hodlali si zajistit ubytování v některé z mnoha možností v okolí. Avšak po hodině usilovného objíždění penzionů a hotelů zjistili, že všude je plno, plno germánů, a to proto, že mají zítra jakýsi svátek a tedy volno. Během uplynulých dní tedy proběhla velká migrační vlna němců do Čech. Ani v Tisé to zatím nevypadalo na úspěch. Servác však zbrkle vyhledal jisté ubytování, o 300m níže, a nám nezbylo, než jej následovat.
Silniční sjezd do obce Libouchec zajistil každému z PSB rychlostní rekord, ale i vrásky z opětovného nastoupání dalšího dne. Ubytovaní, někteří umytí, vyhledali jsme jedinou místní restauraci a požili utopence a nakládaný hermelín. Tím jsme vyčerpali celou nabídku jídel (kuchař týden předtím odjel do Jílového a dosud se nevrátil) a vyrazili spát.

Přechodné obydlí PSB v kempu u Chmelaře Schůdnější úsek červené t.z. Krátká povolená zastávka na boj s vedrem Od mauzolea ku Chmelaři Cestou na vrcholy Z házení klacků pod naše nohy si nic neděláme Stoupání na Sokolí hřeben Dolů do Velkého Března Doplnění sacharidů ve Velkém Březnu Doplnění cukrů ve Velkém Březnu Pankrác ve Sněžníku

Habřina(č), Srdov(č,z), Horní Vysoké(z), Horní Lukavice(z), Hlupice(z), Bláhov(z), Sokolí hřeben(z), Fráž(z), Velké Březno(a), Malé Březno(a), Těchlovice(a), Děčín(a), Nová ves(s), Nosticova silnice, Sněžník(s), Zadní Ves(s), Tisá(s), Libouchec

teplota 33°C

Den čtvrtý: Adolfov - Cínovec - Hora svatého Šebestiána

Etapa 91km/1887vm.
Naše kola přežila noc bez úhony, zamknutá k euro paletě za budovou penzionu. Po tradiční snídani na lavičce, počali PSB následovat naplánovaný itinerář. Zprvu pozvolné stoupání přes Horní Libouchec, bylo nahrazeno brutální stojkou ihned za podjezdem dálnice D8. V Nakléřově se roztrhaný peleton spojil opět do jednolitého celku aby dále pokračoval na Adolfov. Před obcí se tempo zvýšilo, byv způsobeno vidinou mnoha otevřených restaurací. Ovšem zůstalo jen u vidiny. A restaurace zůstaly uzavřené.
Tedy nadějí zůstala až Komáří vížka na Komáří hůrce, o které jsme v kempu v Úštěku, slyšeli jen samá negativa. Tu PSB dosáhli bez větších potíží a zážitků. Sedě na terase, u bufetu, spatřili v dáli temné mraky a záclony dešťů. Bufet v hrůze očekávání bouře hbitě ukončil své služby a PSB se museli přesunout do iteriéru restaurace. Brzy se dalo do mírného deště. Servác dráždil telefon, sledujíc meteoradar a na čele se mu objevila žíla a hluboké vrásky. Pankrác přizvukoval negativistickými komentáři byť sledoval situaci nad Rychlebskými horami. A venku pršelo. PSB pojedli česnekovou polévku horší kvality, zapili pivem a vyšli do deště. Žofie se Servácem měli plánu stihnout vlak z Teplic, Pankrác se hodlal posunout až do Benátek po vlastní ose. Bonifác odtud pokračoval sám.
Podle zmínek v médiích, dorazili Žofie se Servácem v pořádku, vlakem, do domovů.
Místní tisk, Benátky Dnes, uvedl, že Pankrác dorazil také v pořádku, po pěkných 95km po vlastní ose. Zprvu podél Bíliny.
Bonifác zatím mokl na cestě mezi Komáří hůrkou a Cínovcem. Již propadal zoufalství, neboť vyhlídky nebyly růžové, ba ani modré. Avšak sotva překonal Cínovecký hřbet, déšť ustal a zlověstné mraky se začaly protrhávat. Na optimální počasí Bonifác počkal s pivem v ruce v restauraci Cínovec, hned za plastovými trpaslíky a větrnými mlýny. Další postup liduprázdnou krajinou toho dne byl již optimálně temperován i osvětlován polojasným nebem. Bonifác odtud až do večera potkal pouze dva tůristy, dva cyklisty a jednoho porybného na motocyklu Simson. A pustou a osamnělou a zcela nečekanou zastávku vlaku Mikulov - Nové Město. Nově rozšířenou chatovou osadou Nové Město vystoupal na vrchol Huntuk, kolem větrných nesmyslů, viditelných kilometry daleko. Na Vrchu Tří pánů zaměnil červenou t.z. za žlutou a následně lokální silničku tak, aby se nasměroval k počátku jezera přehrady Fláje. Bonifác projel po břehu jezera, zde potkal dva cyklisty(!), a dále až na silnici z Českého Jiřetína. Ta je přivedla zpět na červenou t.z. které se držel po většinu dne.
V obci Mníšek náš osamělý jezdec nakrátko zadoufal v oběd a pivo, avšak nesympatické místo perfektně doplňovala nesympatická a zavřená restaurace. Bonifác si proto musel U Křížku posloužit z vlastních nouzových zásob. Oběda a tekutin se dočkal až v městečku Nová Ves v Horách. Paní kuchařka sice byla již na odchodu, avšak hladovému hostu guláš vydala. Energii stravy přišla jak na zavolanou, poněvadž kousek za obcí, na Zážitkové NS Lesná, ležely povaleny vzrostlé modříny. Některé bylo lze podlést, jiné nutno obejít a jiné přelést.
Vrch Lesná je osazen zdaleka viditelnou budovou centra Lesná. Z blízka, na parkovišti, Bonifác spatřil velké množství humanoidů druhu kolista obecný, který sice také používá bicykl, ale vzdaluje se maximálně na dohlednou vzdálenost od nosiče kol na svém voze. S myšlenkami na zrychlující degeneraci druhu Homo Sapiens Sapiens zmizel Bonifác v lesní samotě.
Z lesů se vynořil nad vsí Zákoutí. Ves měl pod sebou jak na dlani, vypadalo to, že je lépe ji objet zleva po pastvinách a vyhnout se tak ztrátě výšky. Proto se Bonifác spustil velkou rychlostí po pastvině mimo značku a užíval si rychlý průjezd kvetoucím rájem. Po lehkém kufrování nakonec přeci jen obec navštívil, aby následně ztratil výšku jalovým sjezdem po asfaltu k autobusové zastávce na hlavní silnici. Brzy projížděl kolem malebných rybníků Starého a Nového a směřoval k Hoře Svatého Šebestiána.
Jakmile minul zbytky železničního mostu zaniklé trati, udělal Bonifác, oslněn sluncem, drobnou chyby. Nevšiml si, že červená t.z. zbytečně padá do Bezručova údolí a následoval ji. Sjezd k Chomutovce byl příšerný. Na starých vyčnívajících balvanech, nebylo možné se radovat ze samovolného pohybu, ale naopak v obavách hlídat všechny rozebíratelné spoje na bicyklu a ohlížet se za případnými odpadávajícími částmi. Vibrační test kola i jezdce dopadl vcelku dobře, otřesený Bonifác mohl zahájit stoupání Bezručovým údolím.
Hora Svatého Šebestiána je vcelku pěkné místo však týrané mezinárodní silnicí. Na náměstí a v jeho okolí je ale klid. A zde je umístěn i penzion U Soudu, kde měl Bonifác domluvené ubytování. Vše klaplo jak mělo, a poslední člen PSB obdržel stravy i piva dostatek k plné spokojenosti. A že bylo i o kolo postaráno, mohl jít spát. Nedlouho před půlnocí, se začala mohutná budova otřásat. Kolem létaly blesky a ulicí se horizontálně míhaly kroupy. Po domě pobíhala paní domácí a zavírala okna. Bonifác si pochvaloval změnu povětří. Bouřka se v noci několikrát vrátila a náhlý rachot vždy Bonifáce nakrátko probudil.

Jediný defekt celého seriálu Snídaně na lavičce Nad Nakléřovem Zastávka uprostřed hvozdů Fláááje! Častý obrázek toho dne Přístřešek U Křížku Pohled na Nové Město v Horách Zde vyčerpaný Bonifác zvažoval odbočení vlevo Modřínové zátarasy Vrch Lesná Starý rybník Nový rybník Cíl dnešní etapy

Horní Libouchec(m), Nakléřov(m), Pod Liškárnou(ž), Adolfov(č), Komáří hůrka(č), Cínovec(č), Vitiška(č), Nové Město(č), Vrch Tří pánů(č,ž), Pod vrchem Tří pánů(a), Malý radní rybník(a), Fláje(Flájský p.)(a), Fláje(p. Rašeliník)(a,s,č), Jelení hlava(č), U Desítky(č), Mníšek(č), U Křížku(č), Nová Ves v Horách(č), Mikulovice(č), Lesná(č), Svahová(č), Zákoutí(č), Hadinec(č), Bezručovo údolí(č), Hora Svatého Šebestiána

teplota 20-25°C

Den pátý: Měděnec - Abertamy - Merklín

Etapa 77km/1216vm.
Bonifác si ráno u snídaně vyslechl zprávy o škodách způsobených kroupamy v okolí, mohutně pojedl a hotel opustil. Červená ihned pod městečkem kopírovala mezinárodní silnici, opustila záhy zpevněný povrch a poračovala vysokou a morkou trávou. Hrozilo tak mokro v botách a to hned po ránu, Bonifác proto volil náhradní variantu a červenou na pár metrů opustil. Mezitím míjel rozpadlý restaurant v Nové Vsi, který asi doplatil na výstavbu nové silnice. V dalším postupu sledoval trať a pokračoval Farským lesem téměř po přímce lesní asfaltkou.
Na Holém Vrchu Bonifác opustil les a mohl spatřit širý a daleký výhled, který se před ním otevřel. Vlevo na horizontu skupina děsivých větrných elektráren, vpravo na louce skupina souložících svištů (nebo něčeho podobného), a vpředu v dálce v černých mracích ukrytý Klínovec. Poněkud v popředí byla vidět věžička kaple na vrchu Mědník. Níže pak silnice, po které zde značka vede až do Měděnce.
Měděnec má Bonifác spojený s dobrými zážitky. Kdysi dávno zde, pod vedením vůdce, navštívil měděný, stříbrný a slídový důl a nedávno zde byl s kamarádem zachráněn a ubytován za špatného počasí v restauraci Mědník. Majitelem restaurace a ubytování je sympatický pán ve vaťáku, který je pamětníkem zdejšího dolování a provádí zájemce štolou pod vrcholem Mědníku. Nyní však bylo příliš brzy a restaurace byla uzavřena. Bonifác pokračoval dále, po silnici, alébrž tak velela červená značka. Za zmínku stojí setkání Bonifáce s německými sportovci, kteří zde využívají perfektní živičný povrch(!) a trénují běžky na kolečkových lyžích. Sportovci se na svém nářadí pohybují jen o málo pomaleji než Bonifác na svém a ten tak dlouho nemohl na horizontu podivně se míhající figurky dohonit.
Za nedlouho již točil s mapou pod vrchem Meluzína. Vrch tento vždy Bonifáce fascinoval. Je tvořený bizarní a rozsáhlou skálou, která přímo láká ke zdolání. Nyní však vrchol neviděl. Jednak pro lehký mračný opar, ale hlavně pro vzrostlé stromy, které tu dlouhá léta nebývaly. Stejně tak nemohl spatřit, že temné a nacucané mraky kolem masivu Klínovce bělají a řídnou.
K výstupu na vrchol Klínovce využil Bonifác mimořádně cykloturistické značení. Resp. cesty, po který vede. Žluté cedulky pochopitelně vždy chybí tam, kde jsou potřeba. Nejčastěji pokud je třeba ve sjezdu rychle zvolit správnou cestu. Stoupání provedl cestou nazvanou romanticky "Traverz". Přivedla jej ke studánce s dobrou vodou, která se objevila jak na zavolanou. Dále vedla přes severní sjezdovky Klínovce, kde hned ta první byla jistě ještě nedávku pokryta sněhem. Bonifác traverzem napočítal minimálně tři lanovky a dva vleky. Zhruba v těchto místech se vynořil z mraků, které zůstaly pod ním a užíval si slunce a nádherně modré oblohy.
Poslední metry na vrchol Klínovce zdolal po silnici, an nahoře konstatoval setrvale sešlý stav vrcholových monstr bdov. Marně zde pátral po kiosku, na který upozorňoval kuchař z kempu v Úštěku. Jediná restaurace byla v neestatické nové budově u staré lanovky. Ceny zde připomínají Václavské náměstí, avšak Bonifác měl hlad a žízeň. Pil proto alespoň plzeň (G exkrement nechtěl) a náladu si spravil výborným vrabcem. Během konzumace pozoroval lanovku a zde se vyvážející jedince s bicykly, kteří donutili Bonifáce zavést další kategorii kolistů, tj. kolista pouzezkopcejezdící. Po obědě, následoval opět Bonifác ortodoxně červenou značku, vedoucí do Božího Daru. Narazil tak, kousek pod vrcholem, na ukrytou a na pohled sympatickou hospůdku Vyhlídka Klínovec. Škoda, že až teď po obědě. Sjezd z Klínovce po červené je za očekáváním. Ostatně kdyby Bonifác chtěl nějaký umetený a dokonale vykroužený sjezd, mohl zkusit singltrenky. Bohuže jejich cíl se neshodoval s jeho, ani s časovým plánem toho dne, proto tedy červená t.z.
Boží Dar snad ani nestojí za zmínku. Původně ošklivě otlučené a nyní do jiné ošklivosti dovedené místo připomínající diznylend. Pochalu si zaslouží vybudované atrakce pro děti podél severozápadní lesní cesty, kudy Bonifác projížděl, aby tak poznal cesty, kterými se dosud v předchozích letech, neubíral. Zde kolem Tetřeví hory je krásný opuštěný kraj, doslova divočina. Srdce kozisty plesá (zejména když je hezké počasí) a ze rtů se linou písně. Terén je rozmanitý, od rozdrobeného asfaltu po trávu a bláto a louže. Vítr jemně až temně šumí jehličím a cinkání kamenů pod koly působí až neslušně. Každou chvíli se zavrtí mlází u cesty, kterým zrak nepronikne a jen sluch dává vědět, že slouží jako úkryt zvířeti, které o setkání s Bonifácem nestojí. Idilické rozpoložení Bonifácovo, po delší době, naruší rušivý psí štěkot. Pastevecký pes. U Pomoci Boží, tam kde cesta přechází přez Blatenský příkop, je zaparkovaná maringotka, kolem ovce a psi. Postupný návrat do civilizace, ačkoliv i ta měla svůj dráp nečekaně zaseklý na místě bývalé osady Háje, kde je možné spatřit osamělý moderní dům, schovaný za stromem.
Brzy po překonání silnice Horní Blatná - Boží Dar, potkal Bonifác první dva tůristy (mimo obce a hospody) toho dne. A další spatřil sedící u kiosku u Červené jámy. A pak až do večera nic. Kousek před Hřebečnou se Bonifác zahleděl do kraje s dominantním Plešivcem. Natolik uchvácen krásou toho pohledu, rozhodl se vejít do bližšího kontaku s žírnou horskou loukou se střechami Abertam v pozadí. Kontakt ten nebyl zdaleka tak romantický, jak napovídají fotky. Tam kde není drnitá louka do kopce ani z kopce, je plná vody a cyklistika, ba ani kozistika se na ní nedá provozovat, ani na nejlehčí převody. Bonifác se tak připravil o optimální stav provozních tělesných náplní a s jazykem na drezu vnikl humny do Abertam.
Abertamy nezklamaly Bonifácovi obavy. Již z minula věděl, že zde nejsou podmínky k občerstvování. A ani nyní nebyly. Nespatřil žádnou otevřenou hospodu, ba ani obchod (je tu, ale ukrytý), musel tedy pokračovat dál, vstřebávaje do těla vzdušnou vlhkost. Klesl k Bystřici a obkroužil Plešivec po lesní cestě, zvané Kaffská. Touto cestou rychle dosáhl silnice Merklín - Mariánská a po chvíli přibyl žízniv do posledně jmenované obce. Mariánská, resp. nedlouhé stoupání k ní, dalo poznat Bonifácovi, proč lidé z nížin toho dne zmírali vedrem. Asfalt byl rozhicovaný a příjemná vzdušná teplota, na které byl dosud zvyklý zde narostla do saunových výšin. Bonifác, jakmile zahlédl pivní reklamu, odbočil do otevřených vrat a vběhl do dveří, které ukrývaly pípu. Zde narazil na zaskočeného pána, který povídal něco o tom, že má zavřeno. Ovšem jeho vrozená dobrota nenechala našeho žíznivce na suchu a natočila chladivý pivní mok. Nyní mohl Bonifác opět spustit všechny předtím vedrem zastavené nedůležité procesy, jako myšlení, práce s mapou a zrak.
Dopil a vydal se kazimutem na Oldřiš, vytvořil svůj letošní rychlostní rekord, na poslední chvíli zastavil pohyb před padlým stromem a dále pokračoval již po regulérních značkách do Hroznětína. Odtud do Merklína, k ubytování. Před spaním vložil do prázdných nádrží větší množství piva a menší množství smažených syrečků. V pokoji zahájil chlazení spálených rukou obklady z namočených trenýrek proto, aby mohl usnout.

Restaurace v Nové Vsi Měděnecká panoramata Svého času dominantní hospoda v Měděnci Studánka při traverzu Klínovce Nad mraky v lyžařském areálu Klínovec Vrchol Klínovce Nástrahy při sjezdu Boží Dar Zpět na Klínovec Plešivec a Abertamy Bonifác se kochá horskou květenou Plešivec a lanovka do Pstruží

Hora Svatého Šebestiána(s,č), Farský les(č), Rusová(č), Měděnec(č), Horní Halže(č,s), Pod Meluzínou(a), Pytlácká rokle(a), studánka Traverz(a), Traverz(a), Klínovec(č), Neklid(č), Boží Dar(a), Vraky(a), občerstvení Krmelec(a), Janouškova cesta(a), Myslivny(s,a), Mílovská silnice(a), Mílov(a), Mílovská spojka(a), Háje(a), U Pomoci Boží(a), Bludná(č), Červená jáma(č,a), U Vodárny(a,z), Abertamy(s), Kaffská cesta(a), Střední Kaff(a), Lípa(s), Mariánská(a), Oldřiš(ž,z), Hroznětín(a), Merklín

teplota 20-25-32°C

Den šestý: Ostrov - Stráž nad Ohří - Louny

Etapa 105km/1248vm.
Ráno, po snídani, vyrazil Bonifác do nížin pod Krušnými horami. Nezáživnou cyklotrasou, dojel do Ostrova nad Ohří, kličkoval jím, hledaje Ohři. Seznal, že Ohře je Ostrovu vzdálená a pomyslel, že se možná předkové zmýlili, nebo nějakou horotvornou či erozní činností došlo k odklonu Ohře z Ostrova. Pokračoval proto dále na východ a pěknou lesní trasou (Velké Rondo, Vojkovice) brzy Ohře dosáhl. Vojkovice nad Ohří jsou zejména na pravém břehu, zde na levý vyhřezávají novostavby a stojí tu vlaková stanice. Po tomto břehu, po červené, putoval Bonifác, bez zvláštních příhod až do Stáže na Ohří.
Zde vyhledal pramen Korunní kyselky, a po delší manipulaci s armaturamy se dostavil tekutý výsledek. Ta voda je opravdu výborná! Železo zde rozpuštěné zpevnilo Bonifácovo svalstvo a nervstvo a způsobilo, po delším rozmýšlení, že rozhodl, že nebude pokračovat dále podle nezáživné řeky, alébrž navštíví opět Dopovské hory. Během jeho přemýšlení se po silnici z Korunní Kyselky vyřítil prázdný náklaďák. Fakt ten ukazoval na jakési zemní práce kdesi nahoře v horách. Bonifác, nevěda bude-li vítán nebo zastřelen, se rozhodl lidem od té chvíle vyhýbat. Stoupajíc brutálním sklonem podél bystrého potoka namáhal sluch aby zaslechl známku blížícího se vozidla a byl vždy připraven vrhnout se ze silnice do skrytu podél cesty. Jak však zaslehl hluk motorové pily, věděl, že má problém. Nastoupal 300m a zahlédl za zatáčkou osobní auta a svačící lesáky. Z představy, že bude možná muset těžce nabytou výšku ztratit sjezdem zpět k Ohři, se mu neudělalo dobře. V tu chvíli navíc zaslehl ozvěnu za zadu blížícího se nákladního vozu. Byl v pasti. Vlevo hluboká rokle, za ní řádící lesní harvestr, vpravo vysoký svah, vpředu lesní dělníci a ze zadu se blížilo nákladní auto. A to nedlouho předtím míjel nadějnou odbočku.
Volil cestu nejmenšího odporu. Kolo na hřbet a po čtyřech do svahu. Několikrát sjel po jílu zpět na silnici, avšak nakonec, pomocí kovových hrotů na botách, se do svahu vydrápal. Nyní bylo třeba opatrně našlapovat, aby nevydal hluk, ančto byl nucen projít po zvěří pěšince, kousek nad hlavami svačících lesáků. Stačilo jim zvednou hlavu a přizpůsobit oči šeru lesa. A bylo zle. Bonifác byl toho dne zdaleka viditelný, neboť musel nosit bílé alae lupuli triko s dlouhými rukávy, by chránil spálené ruce. Když narazil na padlý strom, který nebylo možné bez hluku zdolat, přijel právě zdola hlučící náklaďák, naložený vybouraným asfaltem. Díky tomuto hlukovému zastínění překonal kritické místo a pokračoval offroad a offpath přímo onmug a onbush terénem. Oproti běžným zkušenostem, jsou zde na vrcholech Doupovských hor louky podmáčené a Bonifác brzy rezignoval na poskakování po drnech ve snaze zachovat prostředí chodidel vodyprosté, nečvachtavé.
Před chvílí spatřil místo, kam náklaďák vysypává vyrubaný asfalt a odhadl, že pendluje po zhruba 30minutách. Ono místo, křižovatku lesních cest, bylo nezbytné projít, avšak nebylo zde žádných úkrytů široko daleko. Než se Bonifác vymotal z hložných křovisek, uplynulo asi 25minut od doby, kdy náklaďák zmizel. Nedaleký řev motorových pil bohužel neumožnil kontrolovat blížící se nebezpečí sluchem. Nezbylo než se vrhnou vpřed. K překonání tohoto místa, kde byl Bonifác zdaleka viditelný, potřeboval asi pět minut, než zmizel za horizontem. Vyšlo to. Náklaďák již nezahlédl.
Po chvíly za hřbetem, který ho skryl před zraky lesáků a řidiče náklaďáku, klesl po mokrých křemenech k lepší cestě (Tuknov), vedoucí zamýšleným směrem. Na velké křižovatce cest na vrchu, zjistil, že tudy před lety již projížděl. Jak se ke křížení blížil, spatřil zprava přijíždějící vojenský džíp. Okamžitě otočil bicykl a spurtem na 50m zapadl za nedaleké klády. Nestihl to však, viděl, že během letu za klády již auto projíždí křižovatkou a posádka ho může vidět. Auto nezpomalilo, a Bonifác si oddechl. Bohužel, vůz se vydal po cestě, se kterou Bonifác počítal. Netroufl si auto následovat.
Pozměnil proto plán a křižovatku prošel urychleně přímo, cestou mezi hloží a kolem varovných cedulí "Dopadiště střel". Po krátkém klesání zjistil, že se cesta ztrácí a navíc směřuje naprosto nevhodným směrem. Také představa jak nevybuchlá munice, explozí při přejetí způsobuje rozsáhlý defekt pláště nenechávala Bonifáce v klidu. Opustil zrádnou cestu a kolem podezřele nepřírodního kráteru zmizel v křovinách hlohu. Nedlouho po té začal hloh nenávidět. Ta bestie má trny a ostré konce větviček a nerada se ohýbá a ustupuje z cesty. Za to ráda tvoří bludiště a neprostupnou stěnu, ne nepodobnou skladu ostnatého drátu. Bonifáce ale bludiště baví, a pravda lehce potrhán, dosáhl lesní cesty pod vrchem Lesná, po které mohl projet o půl hodiny dříve, kdyby si býval včas nastudoval letecký pohled na tuto oblast.
Stejně tak mohl o kosek dále znát, že oproti turistické mapě, cesta přímo na východ již neexistuje. Cesta dolů však vedla přímo dolů do kráteru stratovulkánu Doupovských hor. Někde tam odtud se občas ozvala dunivá rána. Bonifác rozhodně nezamýšlel stát se pohyblivým terčem vojákům NACO, že? Proto sledoval sotva znatelnou cestu vzhůru proti vrcholu Lesné. Cesta kličkovala a po chvíli měl Bonifác boty obalené bahnem. Začalo docházet k blízkému kontaktu s obyvateli zdejších lesů; běžně vídal srny, jelena a skupinky malých divočáků. Slunce však nemilosrdně pražilo a láhev, naplěná kyselkou, byla prázdná. Žádnou studánku Bonifác neviděl a z bahnitých pramenišť se vodu brát neodvažoval. Pokračoval dál až nalezl solidní lesní cestu, ostře stoupájící na pláně Záseky. Zmožený, usedl do stínu dubu, odstrojil různé plody lesů, vod a strání z oděvu, vlasů a kola a jal se sušit si boty.
Po krátkém odpočinku, se suchými botami, nastoupil Bonifác opět na svůj bicykl a pokračoval v postupu na východ. Již lepší lesní cestou, dokonce pěkným sjezdem po červené hlíně (250mv dolů), podél Ratibořického potoka, se brzy vynořil v Kojetíně. Zde ani nedoufal v občertstvení a pamětiv, dogumoval do Radonic, do tehdá sympatické hospody na náměstí. Hospoda se ale změnila k horšímu. Místo žateckého piva měli nejmenované srágory (Bonifác si musel dát Kozla) a k jídlu nic. Po jednom pivu zkusil kliku u dveří druhé hospody. Odolala. Tak vyzkoušel kliku od Coopu, ta povolila. Nakoupil zde studené uzeniny a studené pivo v plechu a usedl na obrubník před obchod. Během hodování pozoroval skupinu spoluobčanů, která hleděla jak by si genderově vyvážila rozpočet, zabavením čehokoliv komukoliv zaváhajícímu. Bonifáce nechávali na pokoji, asi je odradil vzhled, neboť po útrapách Dopovských hor jim asi připomínal chudého příbuzného z východního Slovenska, který se vrátil domů z bojů na Ukrajině.
Z Vilémova dal Bonifác pěknou rychlou pěšinku poli do Pětipsů. A odtud vzhůru ke objektu JZD na horizontu. Odtud krátké a nepříjemné gumování po státní silnici a již Vikletice. Zde Bonifác zatoužil po koupání a náhodou natrefil na příjemnou hospůdku, kde si ponechal kolo a sestoupil k vodě Nechranického jezera. Koupání zakončil pivem a byv syt, pozoroval v klidu blížící se bouřková mračna. Ta zatím zahalila Doupovské hory tak, že západní obzor připomínal Mordor. Avšak vítr hnal bouřky směrem západo-severním a okraje deštivých záclon Bonifáce dlouhé minuty míjeli.
Slušný velitel počasí toho dne, velmi vstřícný k Bonifácovi, vyčkával vychovaně až Bonifác dopije a opustí místo, aby je mohl zavlažit. Bouřka se pak dotkla Bonifáce jenom okrajem. Když projížděl kolem elektrárny Nechranice, silnicí do Nechranic, uslyšel Bonifác zvonění na cyklo zvonek. Marně se ohlížel, protože se domníval, že jej sleduje nějaký cyklista. Teprve po chvíli si všiml, že ony zvuky vydává jeho zvonek (který si nedávno namontoval, kvůli pátečnímu průjezdu Prahou), jak na něho bubnují ledové kroupy. Když celkem nemokřící kroupy začaly přecházet v déšť, schoval se do přístřešku autobusové zastávky u zámku Vičice. Za krátko se vyčasilo. Déšt za nedlouho znovu přišel a opět jen na krátko. Bonifác zatím nezajímavou trasou přijel do Žatce.
Žatec mohl Bonifáce zaujmout, kdyby potkal hospodu s místním pivem. To se nevyvedlo. Bonifác projel městem podél vody a dále po pravém břehu Ohře, pod železniční most, pěknou pěšinou. Stromy kolem pěšiny byly zcela správně ověšeny chmelem. Bohužel cesta opustila stín stromů a vedla přes řepkové pole, které cestu nepříjemně zarůstalo. I to bylo brzo minulostí A nastal chmelový ráj. A ovšem silniční guming. Ale scénický.
Březno se mohlo pyšnit pomníčkem, připomínajícím srážku Bonifáce s motocyklistou. K nehodě ovšem, zejména díky rychlé reakci motociklisty, nedošlo. Při výjezdu z obce, na asfaltovém provrchu, totiž zmíněný motorista Bonifáce nejprve předjel. Následně se ale provrch proměnil v nerovný, na kterém zpomalil a začal kličkovat. Bonifác ale zpomalit nemusel, volbou vhodné stopy snažil se objet kličkujícího motocyklistu, který si na poslední chvili všiml, že před chvílí pokořený cyklista se k němu blíží rychlostí cca 30km/h a předjíží jej. Změnšil amplitudu sinusovky a Bonifác bez kolize projel. Jakmile se povrch zase zlepšil ve prospěch motoristy, získal na vrch a zmizel v dáli. Bonifác ono muže za cca 30minut spatřil znovu v Lounech, jak právě parkuje své vozidlo.
Louny překvapili Bonifáce svou velikostí. A zejména z historického centra byl nadšený. Těšil se na místní pivo, z místního chmele a ječmene. Byl však ubytovaný dále od centra, v končinách hospodopustých. V ruce s Kozlem, zjistil, že místní pivovar je již pár let zlikvidovaný firmou Hailhitler, pardon Heineken. Povečeřel bramborové lupínky a šel spát.

Jediné hezké místo na cestě podle Ohře Hezký chodníček pobřežní skálou Pramen Korunní kyselky Offroad, offpath, onmeadow a onmug cestou Pohled zpět do údolí Korunního potoka Pláně U Hájovny Pod vrchem Lesná A dále na východ směr Kloboukový vrch Tak dále tudy, cesta nevypadá zle. Otevírá se pohled na východní nížiny Konečně Kojetín Mezi Vilémovem a Pětipsy Temné mraky nad Nechranicemi Nechranická výpusť Zelený ráj Louny

Merklín(a), Hroznětín(a,s,č), Ostrov nad Ohří(a), Borek(a), U Chaty(a,z), Vojkovice(č), Damice(č,s,č), Údolí Vlků(č), Stráž nad Ohří(č), Korunní Kyselka(s,a), Hluboký žlab(a), Malá louka(a), Tuknov(a), Záseky(a), Kojetín(s), Radonice(s), Vilémov(a), Pětipsy(s), Poláky(s), Vikletice(m), Nechranice(m), Vičice(m), Stranná(m), Přívlaky(m), Stroupeč(m), Žatec(a), Žatec - železniční most(a), Za Dráhou(a), Trnovany(s), Stekník(s), Hradiště(s), Strkovice(s), Mradice(s), Skupice(s), Březno(ž), Louny

teplota 30-35°C

Den sedmý: Křivoklát - Loděnice - Jílové u Prahy

Etapa 135km/2574vm.
Ráno musel Bonifác absolvovat utrpení nákupu snídaně v Pennymarketu. Lidé lounští se toho dne po ránu rozhodli zásobit na měsíc dopředu a zacláněli kde se dalo. Také vhodné prostředí ke konzumaci nebylo dlouho k dispozici, Bonifác našel lavičku až za městem, s výhledem na nový silniční obchvat města. Tento musel také překonat krátkým gumovánín a kličkováním mezi kamiony. Bohužel, konečně dosažené červené značky, resp. travnaté pěšinky, si neužil moc dlouho. Během stoupání za obcí Brloh si špatně vyložil značku ve tvaru šipky vlevo. Bonifác se domníval, že šipka vlevo znamená, že má pokračovat vlevo. Později, zjistil, že v tomto případě měl pokračovat vpravo. Podle zásad PSB zamezujících návrat, musel tlačit kolo remízkem a vynést jej až na přilehlé pole. Zde se dlouhou jízdou důkladně seznámil s místní produkcí ječmene, který byl navíc po nočním dešti mokrý. Proto ve Smolenicích usedl na lavičku u křížku a ždímal kalhoty a ponožky a sušil se na slunci. Bonifác nosí do cyklistických bot dvoje ponožky. Jedná se o léta prověřenou praxi, u které převažují pozitiva, např: neexistují odřeniny a puchýře, náraz do překážky botou je méně bolestivý, noha je pevnější, tlustá vrchní ponožka dokáže absorbovat velké množství vody (brody, déšť), než se to začne projevovat, tenká vnitřní ponožka se snáze pere a suší, noha se nepotí. Ale jakmile ponožky nasáknou vody příliš (déle mokrou trávou, polem; hustý dlouhý déšť), pak noha čvachtá, neodtéká a jízda je nepříjemná. A to byl právě tento případ. Ztráty tohoto času však později toho dne velmi litoval.
Ztráty času Bonifác litoval i nyní, proto se rozhodl opustit zamýšlenou červenou, která slibovala pěkné zážitky a do Řevničova defacto dogumoval. Obědem v hospodě u hlavní silnice ve středu obce si zvedl náladu i přes to, že k vrabci kuchař nenašel špenát a nahradil jej zelím. Nenápadným dosušování si vylepšil mikroklima v obuvi a po plánování a rozhodnutí, že dnes navštíví Křivoklát, vyrazil dále.
Brzy vnikl do rozsáhlých lesů CHKO Křivoklát, kde se vyhýbal cestám, krerými se v minulosti pohyboval. Místo Meklův pramen a jeho pohnutá historie je připomenuta informační cedulí. Pramen zde ale skutečně je, železitý a výborný. Bonifác vylil kupovanou vodu a nahradil ji touto dobrotou. Dále navíc vede pěkná trialová pěšinka, a po překonání nepříjemné silnice, pokračuje kolem lesních rybníčků a samoty Krásná dolina.
Ztráta výšky do údolí Rakovnického potoka byla plně vyvážena zážitkem parádního sjezdu Hlubokým Luhem. Lesní cesta, rozoraná lesáky, s nánosy prachu a hromadami větví vyžadovala při velké rychlosti plné soustředění a sledování terénu dlouhým pohledem vpřed. Drobné zaváhání, nebo špatná volba stopy, znamenala jízdu kontrolovaným smykem s hrozícím nebezpečí pádu do potoka.
Od tohoto místa až po Křivoklát nespustil Bonifác potok z očí. Ignoroval odbočku značky v Pustovětách a držel se dále značené cyklotrasy. Ta byla místy proložena asfaltem, ale často též hodnotným, nezpevněným a rychlým povrchem. Nedaleko před Křivoklátem, opustil potok a nastoupal po značené naučné stezce na pěšinu v půli svahu, a po vrstevnici se zákrutami blížil k hradu. Hrad Křivoklát byl obležený důchodci s nordickými holemi. Bonifác provedl krátkou prohlídku exteriérů a pokračoval dále, dle plánu. Kousek nad hradem, popil něco piv a pozoroval zmatené pobíhání španělsky mluvících tůristů. Avšak více jej zaujal mohutně dýmající člověk, sedící vedle u stolu. Tento muž, se po cca pěti cigaretách zvedl, přistoupil k opřenému kolu a naposledy si zapálil. Cigaretu doslova vdechnul, načež usedl na kolo a parným dnem zmizel pomalu v kopci.
NS Brdatka byla toho dne liduprostá. Další pěkná cesta ve svazích na řekou Berounkou nabízí mimořádné výhledy a je také více než příjemně jetelná. A tak Bonifác více než příjemně přibyl na hráz přehrady Klíčava. Zde spatřil, že zamýšlená cesta po druhé straně již není. Původně vytesaná cesta ve svahu na Klíčavou, byla ztrhaná a ještě nepřístupná. Musel proto dolů po proudu Klíčavy, opět po červené. Odtud nahoru je cca 200v.m. a nejednalo se v tomto vedru o snadný počin. Bonifác dokonce velkou část tlačil, neboť pot se do očí valil v takovém proudu, že připomínal déšť.
Našeho jezdce proto těšily následující lesní úseky. Pokud je lesní cesta rychlá, je jízda zde, za tohoto počasí, to nejlepší, co lze dělat. Chladivý vítr ve stínu stromů je lepší než klimatizace. A to nejlepší mělo teprve přijít. Modrá značka ze Lhotky u Berouna jakoby vyslyšela Bonifácovo přání a poskytla optimálně nakloněnou rovinu i dostatečně hodnotný povrch tak, aby získal nezapomenutelný zážitek a navíc se za pár okamžiků ocitl v Loděnici.
Loděnice, resp. místní picérie posloužila jako zdroj piva a sacharidů, před stoupáním do vrchů Českého krasu. Nedlouho po té se Bonifác přivítal s kamarádem, toho času bydlícím v Mořině. Kamarád poskytl Bonifácovi pivo Argus a banán, jako palivo pro další cestu. Banán poskytl energii pro cca první třetinu stoupání od Berounky směr Řiťka. Následně Bonifác litoval, že nesnědl i slupku. Zvolil si totiž zcela nevhodnou trasu pro stoupání. Modrou t.z. Blbec; vedle je silnce, nyní snadno obhajitelná. Samozřejmě se setmělo. Bylo to kruté. Cesta je místy zcela nejetelná. Komáři útočí, kola se netočí a horko k zalknutí.
Řiťku (ne svoji), kterou projížděl, ve tmě spíše jen tušil. Pro tmu nebylo možné použít klasickou lesní trasu přes Bojov, alébrž pokračovat po silnicích, které byly stále patrné. Ve stoupání za Čisovicemi se rozsvítil měsíc. Nebyl v úplňku, ale moc mu do něho nescházelo. Když Bonifác vypnul osvětlení, bylo viděl docela dobře. Jen srny toho večera nepříjemně řádili. Stále skákali před Bonifácem přes cestu, že se mnohokrát obával, že jej srazí. Douho po vyčerpání posledních sil, nebo spíše po vyčerpání radosti z jízdy na kole, dorazil do Jílového.

Snídaně na lavičce u obchvatu Loun Sušení na lavičce Bonifác a mokré ponožky Překážky na cestě Merklův pramen Kokořín Vrstevnicová pěšinka pod hradem Kokořín Hrad Kokořín Panoramata z NS Brdatka Hráz přehrady Klíčava Hráz přehrady Klíčava Hráz přehrady Klíčava Příklad stravování kozisty Lom Velká Amerika

Louny(s), Cítolibi(č), Brloh(č,a,č), Smolenice(č,s), Hříškov(s), Řevničov(ž,a,z), Kluk(č), Meklův pramen(č), Krásná dolina(m), Hájovna Děvín(m), Lašovice, žst(m), Pustověty(a) Městečko(a), Křivoklát(č), Písky(č), v.n. Klíčava(č), háj. Kaly(a,s), Běleč(s,č,s) Chyňava(č), Železná(a,s,a), Lhotka u Berouna(m), Loděnice(m,s), Kozolupy(s), Mořina(s), Mořinka(č,s,z), Dobřichovice(m,ž), Řitka(s), Čisovice(s), Bratřínov(s), Bojanovice(s), Hvozdnice(s), Sloup(s), Davle(s), Petrov(s), Jílové u Prahy

teplota 35°C

Bodovací soutěž restaurací

Pořadí nejlepších

• magazín Horní Vidim
+ na trase PSB jak na zavolanou + výborná sekaná +výborné pivo + perfektní obsluha
• Hotel U Soudu, Hora Svatého Šebestiána
+ velké porce, mohutná snídaně + sympatičtí pán a paní domácí

Pořadí nejhorších

• Restaurace a Picerie U Gregorů, Skalka
- pica jako z Lidlu - cizácká piva od Plzeňských pivovarů a.s. - davy cyklistů-invalidů