Den prvý: Praha - kdesi před Budapeští

Na sraz stanovený na 17:00 doráží jako poslední Pankrác v 19:30, takže můžeme nasednout do Škody Forman 136 GLXI a vyrazit. Hurá! Asi po hodině jízdy nám August zakázal jízdu po dálnicích a hbitě vyprojektovat trasu po okreskách. V jednu v noci se nám před Budapeští daří najít pěkné místo na spaní pod širákem.

Den druhý: Kdesi před Budapeští-Svatá Helena

Déšť nás ve 4:30 opět vrací na cestu. Střídáme se v řízení. Nekonečné maďarské a rumunské roviny si krátíme občasnými hádkami, když August vykřikuje, že cesta je příliš zdlouhavá.
Česká vesnice Svatá Helena nás vítá vytrvalým deštěm a beznadějně zataženou oblohou. Kulisu dotváří právě procházející pohřební průvod. Než se všichni vrátí a my se můžeme ubytovat, trávíme čas v krámě, který slouží též jako hospoda (nebo naopak?). Místní točené pivo Timisoreana chutná. August častuje hostinského i hosty přitroublými otázkami až ho musíme kopat pod stolem. Přijetí u Štěpničků, našich hostitelů je velmi vřelé a nehraně přátelské. August dává rodině přednášku jak je báječné žít bez elektřiny, aut, teplé vody, lékařské péče = kopanec pod stolem.

teplota 20°C

Den třetí: Sv. Helena - Moldava Noua - Sv. Helena

Ráno je zataženo, ale už neprší. Usedáme konečně na kozy a jedeme. Po pěti minutách sesedáme a tlačíme. Pokusy o jízdu po kamenech skrz vzrostlou vegetaci končí neslavně. Za nedlouho se objevuje u Pankráce i Serváce prázdné kolo. Tzv. defecto duale. Oba svorně lepí, Servác dokonce dvě díry naráz. Tzv. defecto duale stereo.
Záhy náš postup brzdí a o tři otáčky kola později i nekompromisně zastavuje bahno. Kolo váží cca 30 kg. Konzistence bahna je brutální!!! Lepí se na pneumatiky, obaluje brzdy, převodníky, řetěz. Přehazovačku není vidět. Volíme cestu přes louku, brzy ztrácíme červenou značkou, pokud tu kdy vůbec nějaká byla. Bloudíme. Při průjezdu okolo salaše se na nás vrhají rozzuření psi. August si pořizuje na zbytek putování klacek. Servác s Pankrácem sázejí spíše na kameny. Na rozcestí vybírá August "podle citu" širokou a pohodlnou cestu lesem. Kaziho efekt se dostavuje do deseti minut. Servác tajně zapíná GPS (August GPS zakázal) a určuje polohu na mapě. Po dvaceti minutách už je všechno v pořádku, neseme kola na zádech po červené.
August neustále propaguje návštěvu jeskyně Turecká díra. Problém je, že se nachází za odbočkou 2km asi o 400 metrů níže. Servác s Pankrácem jeskyni bojkotují a slibují mu, že se do ní podívá odpoledne přístupovou cestou z údolí. Zbytek cesty do největší české vesnice Gerníku je nadále dost náročný, ale jetelný. V hospodě si parta dává pivo. Rumunský luncheon je výborný oběd, jen musí Servác k němu sehnat ve vesnici chleba. Z kol se sice linou děsivé zvuky a funkčnost některých komponentů je výrazně omezena, ale nad hlavou se klube ven sluníčko a cesta vede po šotolince a to zejména z kopce. Nálada se našim dobrodruhům rychle zvedá.
Při průjezdu rumunskou vesnicí Padina Matei nikdo z nás nechce píchnout, podvědomě zrychlujeme. August je tak konsternován, že ani nebyl velký problém před ním utajit odbočku k jeskyni. Místo Turecké díry prozkoumáváme zavřený uhelný důl nad Moldavaou Noua. Večer jsme si pochutnali na báječné večeři a užili skvělé společnosti celé rodiny Štěpničkovi.

Defecto duale Cyklistika v Banátu Ušlechtilé bláto Pocestní August je vybaven repelentem na psi

Sv. Helena - Gernik - Padina Matei - Moldava Noua - Sv. Helena (56km)

Den čtvrtý: Sv.Helena - Rovensko

Ráno začínáme sjezdem po kamenité cestě k Dunaji, přes Moldavu a po krásných šotolinových a lesních cestách přes Moldovitu do Gerniku, kam už se vyhládlí těšíme na luncheon, chléb a pivo. Jenže ouha, hospoda je zavřená a my nasucho polykáme suchý chléb, který jsme koupili ve stavení nad hospodou. Od jisté smrti žízní nás zachraňuje hostinký, jež pro nás hospodu otevírá. Díky.
Nedaleko Gerníku, cestou po červené do Rovenska zastavujeme v údolí u unikátních vodních mlýnků, kde obyvatelé okolních vesnic a samot melou mouku. Cesta se odtud prudce zvedá a my musíme nahoru neboť Rovensko je nejvýše položenou českou vesnicí. Jsou to slabé 3 km tlačení kol do kopce, ale pak už cesta nabírá výšku pomaleji po úbočích, dá se pěkně jet a my jsme odměňováni dramatickými scenériemi. Jupíííííííí. Zvláště samotný příjezd do Rovenska je impozantní. Cesta vede po hřebínku, jeden si připadá jak na střeše světa. Nám to, ale nahánělo pořádnou hrůzu. Nejstrašnější místo, kde potkat bouřku. A ta se rychle blížila! Z pole spěchala také paní Šubrtová, která nás hned nasměrovala do jejich domu, kde jsme se také ubytovali. Asi za minutu potom se živel rozběsnil plnou silou. Večer jsme povečeřeli luncheon a pár piv v místní hospůdce a bylo nám hej.

Sv.Helena - Moldava Noua - Moldovita - Gernik - U Petra - Rovensko (62km)

Den pátý: Rovensko - Lacul Dracului - Rovensko

Situace se stává neúnosná. August stále naříká: "už chce spát, ještě chce spát, je mu zima, do Heleny je to moc do kopce, z Rovenska dolů je to ztráta výšky, okolo Dunaje je rovina nuda, už nechce pivo, je mu vedro, teď se musí vykoupat(!), maminka mu z mandarinek loupe pecičky ..." Také stále poučuje: "Pankráci, zanedbal si přípravu, málo si leštil. Serváci, je blbost měnit řetěz pokud funguje. Serváci, co tam máš za nesmyslný převod? Pankráci neříká se šlapka, nýbrž pedál ........" "Jó, tohle Bonifác nedělal." utrousí občas pod vousy Pankrác.
Báječná snídaně u Šubrtů začíná neméně báječný den. Bereme to na krátko, jak se tu říká, do Sopotu Nou. Začínáme nezbytným blouděním, ale s pomocí GPS se brzo chytáme. V údolí se jedeme podél říčky Nery a blížíme se k Lacul Dracului (Ďáblovo jezírko). Hladký postup nám zahrazuje zužující se kaňon. Dále již jen s obtížemi. Zas tak hrozné to není, stačí si podat kola po kluzkém dřevěném žebříku červotočáku a pak je chvíli nést po kluzkých balvanech pár metrů nad řekou. Od žebříku je to ke krasovému jezírku tak 30 minut. Lacul Dracului je na levém břehu a je třeba k němu přebrodit. Je krásně modré a nemá vůbec dno. Nevěřte mapě, že prý je 10 m hluboké, je Ďáblovo a nemá dno!
Pokračovat s kolem dále po lanech a žebřících podél Nery je nesmysl, vracet se nám stejnou cestou nechce, volíme tedy variantu č.3 kolmo vzhůru z kaňonu po modré směr Karburátory, vlastně Karbunari. Převýšení je to obludné! August kolabuje. Pustinou zní vulgarismy a obscénní výkřiky ve stále rychlejším sledu. Konečně jsme narazili na lesní silničku. Zásadní je však směr, kterým se máme vydat. Servác s Pankrácem velí vpravo do kopce, August plačky žadoní doleva z kopce. Má halucinace, myslí, že jsme o pět kilometrů dál. GPS rozhoduje. Vlevo číhá smrt. Musíme ještě stoupat, abychom se napojili na silnici Karburátory - Sopotu Nou. Za naše strádání při výstupu jsme však nakonec odměněni nekonečným excelentním sjezdem zpět do údolí. To bylo žrádlo!!! To se u nás prostě zažít nedá.
S prvními kapkami deště zapadáme v Sopotu Nou do hospody-krámu a obědváme. Luncheon. Déšť je pryč, teď kousek po asfaltu a pak grandiosní stoupání zpět do Rovenska. 13 km stále do kopce, čím blíž, tím víc! Parta oceňuje Augustovu fyzičku, jak se drží mladých vlčáků.

Rovensko(a) - Sopotu Nou - Lacul Dracului(m,s) - Sopotu Nou(s) - Rovensko (62 km)

Den šestý: Rovensko - nic - Bígr odpočinková etapa (kdo to řekl ?!!!)

Pankrác, Servác, August, hoši z města nejsou zvyklí spát pod balvanem, tedy pravou rovenskou peřinou vážící nejméně 100 kg. Ráno vstáváme přidušení tíhou, s pohmožděninami a několika rozdrcenými žebry. Snídaně opět nemá chybu, ani tak návštěva rovenské jednotřídky. Slečna učitelka Alenka Šubrtová vede školu bezvadně.
Ale teď už na cestu! Ano, byl to Servác, ukažme si ne něj, kdo vyřkl tu kacířskou větu o odpočinkové etapě! Hanba! Když jsme v klidu a beze spěchu opouštěli okolo půl jedenácté malebné chaloupky Rovenska, nikdo z nás netušil, co nás toho dne ještě čeká..... Po dvou kilometrech jsme si jen tak trochu, banálně, jen tak pro cvik drobátko pobloudili a pak sjeli po červené dolu do údolí. U tábora lesních dělníků jsme se utkali v lítém boji se smečkou rozzuřených psích bestií. Vyšli jsme z ní jako vítězové. A pak se to stalo. Z radosti, že jsme si všimli nenápadné odbočky, kam zahýbala červená jsme záhy minuli další. Pankrác sice volal: "Kamarádi, tady je značka na spadlém stromě..." Nikdo však nedbal a výprava postupovala dál podél potoka i bez značky. Při pohledu do mapy se totiž měla značka s cestou po cca 200 metrech opět protnout. Asi po půl kilometru se tak nestalo a místo toho se terén podél potoka stal neprůchodným. Vracet se nám nechtělo (Kéž bychom se tehdy byli vrátili.), místo toho jsme zatočili s mapou, určili dle GPS polohu a vyrazili doleva kolmo vzhůru, kde dle mapy měla červená vést.
Odhad zněl za deset minut jsme na ní. Houby! Celé odpoledne to trvalo! Když už jsme tlačili a nesli kola vzhůru asi půl hodiny, začal leckterý pochybovat. Zejména Servác se začal psychicky hroutit. Hystericky se sápal na své kamarády a ze tří centimetrů jim nelidským hlasem řval do obličeje, aby si uvědomili, že nejsou v krčském lese, ale uprostřed nekonečných divokých Karpat plných nástrah a krvelačných bestií a, že beztak všichni chcípneme.... Po dlouhých hodinách prodírání se místy, kam lidská noha pravděpodobně jaktěživ nevstoupila jsme zcela vyřízení červenou přeci jen našli. Vyhráno však ještě nebylo. Cesta byla pokryta neuvěřitelným množstvím oslizlých spadaných větví, klacků a kmenů eňu-peňu, což činilo jízdu téměř nemožnou. To trvalo dobrých sedm kilometrů. Za tu dobu jsme sesedli a nasedli z kola snad tisíckrát. Následoval brutální sjezd (nesení kol) do údolí a opětovná ztráta červené.
Zatímco Servác s Pankrácem studovali mapu, zaměřovali družice a horečně hledali značku, August se nutně musel vykoupat v potoce. Po té, co byl několikrát důrazně a marně varován, bylo rozhodnuto, že dál se jede bez něj. A tak se také stalo, ať tu chcípne! Značka se nakonec objevila na náspu bývalé úzkokolejky, ale ten byl tak zarostlý, že jsme raději jeli potokem. Na Augusta jeho druzi počkali asi o sto metrů níže, vědouce, že sám bez mapy by skutečně asi chcípnul. Přiřítil se plačky a zčerstva. Teď to byl on, kdo propadal hysterii a žadonil, abychom hledali značku, o které zbytek výpravy již dávno věděl.
A teď zlatý hřeb dne: bouřka. Do cíle dnešní tzv. odpočinkové etapy zbývalo sotva šest sedm kilometrů a 400 výškových metrů. Cesta vede zprvu prudce, pak pozvolněji po zalesněném hřebínku. Najednou z ničeho nic se den změnil v noc. Doposud polojasná obloha dočista zmizela pod příkrovem antracitových mraků. Tma jak pytli. Černotu rozřízl první blesk. A další a hned další, a blíž a blíž. Časový interval mezi bleskem a hromem se hrozivě zkracoval. Z hřebínku dolu!!! Rychle! Rozhodnutí přišlo právě včas. Sotva jsme slezli pár metrů dolů, ozvala se ohlušující rána. To bylo blízko. Lezeme tak sto metrů dolu a krčíme se co nejdál od vyšších stromů deset metrů rozestup od sebe a čekáme. Na hřebínku zuří peklo. Strachy se nikdo ani nehne. Začíná lejt jak z konve, pět minut na to nastupují kroupy. Jediný kdo má pláštěnku je August, Servác si ji v panice nechal v brašničce na kole, které zůstalo na kopci, zato má na hlavě helmu, která alespoň chrání jeho holou lebku před obřími kroupami. Pankrác nemá pláštěnku vůbec. Těžko říct, co je horší, zda mokro a zima, bolestivé zásahy kroupami, nebo strach z bouřky. Čekání je nekonečné. Když už se zdá, že se bouřka začíná vzdalovat, Servác se to odváží říct nahlas a vtom vše začíná na novo.
Konečně v Bígru. Odpočinková etapa je u konce. Naše první kroky vedou do hospody, kde dáváme grog, pivo a luncheon s chlebem a sháníme ubytování. V chaloupce je chladno a na každé z pěti postelí leží jedna tenká deka. Servác vyjadřuje obavu, že nám bude v noci zima, August ho však uzemňuje, že si můžeme přeci vzít každý třeba tři deky ze zbývajících postelí... Večer už je veselejší. Koupili jsme v hospodě pivo a buřty, ty jsme si pak opekli na zahradě na ohni, který se Augustovi podařilo rozdělat.

Rovensko - nic - nic - nic - Bígr (34km)

Den sedmý: Bígr - Ravna - Známana - Eibenthal

Ráno je ve znamení sušení. Na plotě visí svršky, spodky, drahé fotoaparáty, po dvoře poletují ve větru vlhké doklady a bankovky rozličných měn. August vylévá z rámu 2 a 1 litru vody. Paňmáma Cilka už se zdálky směje "Tomuhle říkáte ráno?", když v jedenáct vracíme klíče od chalupy.
Trasa Bígr Eibenthal po žluté se dá konečně označit za odpočinkovou. Jen smečka ovčáckých psů v místě zvaném Ravna nám dává zabrat. Tentokrát to nejsou osamocení podvraťáci, ale od salaše se k nám blíží smečka pěti krvelačných bestií velikosti menší krávy. August, známý milovník psů hýká hrůzou. Servác s Pankrácem strachy oněměli. Semknuti do těsného šiku vyzbrojeni klacky a kameny postupujeme lesem podél pastviny a přemýšlíme jak vysoké jsou naše šance pokud budeme napadeni. Tři bestie se drží poměrně daleko, ale zuby těch dvou si prohlížíme hezky zblízka. Smečka zdá se snad pochopila, že ustupujeme a nechává nám více prostoru. Ještě nějakou chvíli nás doprovází, ale postupně jak se vzdalujeme od salaše, jejich úsilí slábne. Psí štěkot zní teď už jen z dálky, hurá, zase jsme nechcípli.
V Eibenthalu jakoby chcípl pes. Nikde nikdo, hospoda zavřená. Luncheon nebude. Jsme tu příliš brzy. Zkoušíme tedy štěstí v jednom z domů s nápisem ubytování a o čtvrt hodiny později si již pochutnáváme na obědě ve společnosti pana a paní Zrzavých. Po obědě vyrážíme na obhlídku do nedalekého antracitového dolu v Baia Noua, který byl v létě roku 2006 po důlním neštěstím uzavřen a šachta zasypána. Cesta vede po již zrušené úzkokolejné trati přes typickou hornickou kolonii, kde jsme též našli otevřenou hospodu.
Občerstvili jsme se, August vyplodil několik svých rychlých a přesných závěrů, co kde bylo, jak to bylo a k čemu to sloužilo a mohli jsme vyrazit na hory, jak se říká v Banátu dolům. Na místě jsme pohovořili s panem Flaškou, který objekt hlídá a prohlídli si archaické důlní zařízení, které bylo donedávna v provozu. Za pozornost stojí zejména strojovna výtahu, který byl poháněn historickým parním strojem. Ten je bohužel v současné době v zanedbaném stavu a nepřístupný. Lze ho zahlédnout jen skrz rozbité okénko. Snad se zdaří záměr zřídit zde muzeum. Výtečnou večeři u Zrzavých bylo potřeba spláchnout v nedaleké hospodě Krajánek. To trvalo do pozdních nočních až brzkých ranních hodin. Jen Servác včas rozpoznal vážnost situace a utekl si zbaběle lehnout. Netrénovaný August se snažil držet krok s Pankrácem kořalce navyklým.

Bígr(ž) - Ravna - Známana - Eibenthal

Den osmý: Eibenthal - Svinita - Sv.Helena

Jen s největším úsilím a za použití fyzického násilí se ráno podaří Servácovi přimět opilce, aby vstali. Na snídani přicházíme s tři čtvrtě hodinovým zpožděním. Paní domácí je už drobátko nervózní. August nekomunikuje, třese se a tupě zírá do kastrolu s teplým mlékem. Pankrác v půli sousta usíná. Katastrofa. Servác velí přísným hlasem k odjezdu směr Dunaj. Trosky nasedají na kozy.
Po krátkém a pro některé i krutém stoupání následuje dlouhý parádní sjezd lemovaný nádhernými výhledy na Dunajskou soutěsku. Zatímco se Pankrác se Servácem fotografují, August leží v prachu silnice, případně vydává z pangejtu dávivé zvuky a slibuje, že už nikdy nebude pít. Cesta proti proudu Dunaje není až tak zlá jak jsme se zprvu obávali. Provoz minimální, asfalt se střídá s šotolinou, silnice se mírně houpe, výhledy parádní. Zatímco Servác opravuje prořízlý plášť hrozící výbuchem, August znesvěcuje studánku u silnice a znovu slibuje, že už nebude pít. Dál cesta ubíhá jak po másle.
Ve Svinici Servác s Pankrácem marně hledají otevřenou hospodu. August do kopce odmítá a sjíždí zpět k Dunaji, že prý pojede napřed. Je varován, ale nedbá. Hledání hospody končí neúspěšně, takže i zbytek výpravy se spouští zpět do údolí. Naštěstí stejnou cestou jako August. Naštěstí pro něj, protože ten sedí hned v první zatáčce v obklíčení psů apaticky na patníku a v ruce třímá cosi, co připomíná přehazovačku. Následuje krátká hádka, jestli je to trest, že se oddělil od kamarádů, kdo zanedbal přípravu a kdo málo kleštil atd. a také kde a jak odstranit závadu. Pod zvědavým dohledem žáků místní školy, kterým právě skončilo vyučování je řetěz snýtován na konstantní pilu hodnou dráhaře a vyrážíme. S početnými občerstvovacími zastávkami cesta hezky uběhla až k hradu Golubac, kde se vykoupeme v Dunaji. V obci Coronini se August marně snaží snýtovat řetěz na lehčí převod, aby mohl vyjet nahoru do Heleny. Nakonec rád nasedá do Dacie jednoho z krajanů a triumfální příjezd do Svaté Heleny je přenechán Pankrácovi se Servácem.

Nýtování konstantní pily

Eibenthal - Svinita - Berzasca - Coroniny - Sv.Helena

Den devátý: Sv.Helena - Kdesi před Budapeští

Nastává pakování a loučení. Nasedáme do auta a začínáme v protisměru včerejší trasou. První zastávka je u jeskyně Ponicova. August se zřítil do propasti k jeskyni volným pádem, takže dole na ostatní ještě chvíli čeká. Jeskyní se dá dojít až k Dunaji, jen poslední část je zatopená, takže by se muselo, jak August navrhuje, doplavat... Jeskyně a zejména přístup k ní nás trochu vyčerpal, takže oceňujeme další atrakci, kterou lze shlédnout i z auta. Jedná se o tvář Decebala vytesánou do skály. Další zastávkou jsou lázně Baile Herculane. Jsou zde sice horké prameny, ale z auta už jsme vypečený dost, vařit už se nemusíme. August alespoň nabírá do pet lahve smrdutou minerálku a vyrážíme zoufalým tempem na Temešvár, kde se marně snažíme po hospodách a bordelech utratit zbývající Lei. Nocujeme opět nedaleko Budapešti.

Sv.Helena - jeskyně Ponicova - Oršava - Temešvár - Kdesi před Budapeští

Den desátý: Kdesi před Budapeští - Komarom - Praha

A jsme doma!

Kdesi před Budapeští - Komarom - Komárno - Bratislava - Brno - Praha