Den nultý: Jílové - Praha

Vlak pojede další den před osmou ráno. Proto se Servác s Bonifácem rozhodli přespat dnes kdesi v Praze aby si ušetřili ranní drama Jílové - Praha s rizikem pohledu na zmenšující se koncová světla vlaku. Sešli se tedy u kiosku u hotelu René aby pokračovali společně dále až k místu dnešního noclehu.
Cesta probíhala v poklidu, za zmínku stojí pouze podlézání plotu blátivým korytem. Ve snaze vyhnout se nenáviděnému asfaltu a vražedným motoristům, vedli jsme osu naší trajektorie z ulice Spojovací přímo do ulice U Elektry. V cestě však stojí staveniště bytové výstavby, na místě původních zahrádek, které je vydatně oploceno. Do areálu jsem vnikli s odcházející směnou a na druhém konci narazili na plot. V obavě z vypuštěných psů jsme zrychleně pojížděli podél plotu a hledali, kde nechal plotař díru.

Startovní čísla

Jílové u Prahy(a,s) René(s,a) Sulice(a) Horní Jirčany(č) Průhonice(č) Hostivař přehrada(a) Hostivař(a) Jarov(a) Harfa

teplota 22°C

Den prvý: Praha - Golčův Jeníkov - Seč - Nasavrky - Skuteč

Ranní jízda Prahou na hlavní pražské nádraží Serváce s Bonifácem sotva zahřála. Slunce sice svítilo, ale bylo zoufale zima. Na "hlaváku" nám vystavili jízdenku a s koly odkázali na personál vlaku. Pak se k nám přidal Pankrác, který vyrazil ze Zbraslavi a dožadoval se snídaně. Ukázalo se, že z perónu zmizely všechny stánky a cena lahvového piva ve vestibulu dosáhla nehorázných výšin. A k jídlu pouze igelitové spíše neobložené chleby a housky pochybné kvality, které se odvážil zakoupit pouze nesrmtelný Pankrác.
Ve vlaku nám přijali kola bez protestů. Cena 30,-kč za kolo. Milé překvapení byla paní s pojízdným barem. Ve výbavě měla plechovkáče za přijatelnou cenu, měli jsme tedy konečně kompletní základní vybavení, které je k jízdě vlakem třeba. Pankrác během jízdy významě promazával koleno a povídal o svých vícefázových přípravách s neslavným koncem.
V Golčově Jeníkově Pankrác se Servácem vykoupili lékárnu. Chyba byla, že jsme s pohrdáním míjeli zdroje potravin a nevybavili se do nehostinného kraje horalkami. A pak už se konečně jelo. Zprvu po silnici, ale v Běstvině to začalo. Roztomilá cestička se naklonila a připravila nás po chvíli o veškerou vůli šlapat. Další kopce nás už ze sedla neshodily. Tedy nemluvě o Pankrácovi, který jel jen na jeden válec a prvé dny zůstával vzadu. První hřeben překonán a pak jízda kolem Seče, modrá obloha, příjemná teplota, vlny, plachetnice. Příjemné dojmy zmizely asi tři kilometry od hráze, když se modrá značka od Chrudimky vrhla do skal. Za nedlouho jsme se mohli pokochat pohledem na hluboko dole tekoucí říčku, vyhlídkovou pločinku však okupovali turisté.
V další vsi Hořelec byla hospoda. Tento jev nám ještě nepřišel nijak podivný, a tak jsme ji ponechali v rychlém sjezdu svému osudu. Zastávkou na oběd byl poctěn Bojanov, který se již blížil. Podle mapy veliká obec, uprostřed turisticky oblíbené krajiny, nenechává nikoho na pochybách, že zde mezi restauracemi zuří tuhý konkurenční boj a turista neví, kterou si vybrat. A skutečně Bojanov nás svoji rozlohou ujistil že jsme ve střediskové obci, megalomanská škola pro cca 500 dětí ukazuje, že stahuje mládež z celého kraje. Ale procitnutí z očekávání oběda přicházelo. Na náměstí nic. Domorodec poradil rybárnu u hřiště. Projeli jsme popsanou cestou do bojanovské čvrti, ale rybárna nikde, jen hasičské auto u pobořené stodoly a mládež kopající do míče. Stařenka, co zrovna okopávala záhon ředkviček, vysvětlila, že za rybáru se považuje ona stodola, ale že teď mají zavříno. Další hospoda tu není. "To víte mládenci, tohle je chudý kraj." Pokračovali jsme v depresi dále. Za náměstím se ukázalo, že stařenka nemluvila pravdu. Byla tam hospoda! Avšak otevírací doba: pouze neděle 14-18. Takže tu pravdu nakonec měla.
Poračovali jsme dále. Hlad však byl stále silnější. Opustili jsme proto v Mezisvětí značku a nasadili silniční kriterium do Nasavrk, kde snad proboha hospoda být musí. Stoupání bylo značné. Výhledy také. Charakter krásného kraje kazila jen ona bezhospodnost. Další charakteristickou vlastností těchto končin jsou hasičská auta. Potkali jsem jich hodně. Hasičská auta a žádné hospody. Asi tu mají jiné metody hašení žízně.
Nasavrky nám zachránili život. Hospoda tu byla, vařili tu, pivo měli, pohár zmrzlinový také. Po pozdním obědě se náhle jelo lépe. Možná to bylo tím, že značka směřovala z kopce. Rychlým zjezdem jsme během minut přišli o značnou výšku a spadli do Pekla na břehu Chrudimky. Za mostkem na druhé straně serpentýnami nastoupali k Slavické oboře, dveřmi vnikli dovnitř a za chvíli oboru opustili u vesničky Práčov. Zde proběhla exkurze na vodním zámku eletrárny. Prohlédli jsme si také samotnou elektrárnu a obdivovali technickému géniu který takové dílo postavil.
Cesta byla pro Serváce s Bonifácem odpočinková. Neustále čekali na Pankráce, který křivil obličej bolestí. S přibývajícími kilometry ubývalo slov kterých Pankrác vypouštěl. Hezká trasa zvlněnou krajinkou, po příjemných cestách byla korunována občerstvením ve vsi Smrček. Dvůr bývalého statku byl změněn v hospodu, tu byl postaven gril, kde se udilo leccos, tam byla pípa a točilo se pivo. Ze stavení se ozývaly výkřiky radosti nad vstřelenou brankou. Opakovaly se tak často a pravidelně, až to připadalo divné. Hraje se prý hokej se slováky.
A zase dále po značce. Po chvili stojíme pod skálou. Toť vesnice Skála. Čeká nás tlačení kol na vrchol. Kopec je brutální. V družstvu se už objevují řeči o ubytování. Jede se ale dál. Vrbatův Kostelec a lehké bloudění nemůže podkopat naše přesvědčení, že dnes se bude bydlet ve Skutči. Krásná zelená značka by mohla být kozistovým rájem, ale nechodí-li po cestě lidé, má měkký povrch, je pomalá a namáhavá.
A jak se nám stíny protáhly, vjíždíme na náměstí města Skuteč. První dojem je příznivý. Centrum vypadá hezky. Taď už jen najít ubytování. Nejlépe je navštívit informace. Jsou často k vidění na náměstích. Bohužel, jen k vidění, protože otevírací doba, takového info-centra bývá často pouze v pracovních dnech a do pěti hodin odpoledne. Vlastními silami, hvězdicovými výpady z náměstí prozkoumaným městem, jeví se jediná možnost ubytování v dražším penzionu. Pokoj za devět set padesát. Domluveno. Zaplaceno. Ubytováno.
Penzion je hojně navštěvován kvůlí restauraci v přízemí. I my jsme navštívili restauraci, ale jídlo nijak nevynikalo. Zprvu nás posadili do nekuřáckého salonku, kde jsme seděli sami v čistém ovzduší, ale jektali jsme zimou zuby tak, že obsluha nebyla schopna rozeznat naší objednávku. Požádali jsme o přesun do kuřácké části. Posadili nás ke stolu v průvanu, zato s výhledem do kuchyně, kde se činily dvě statné kuchařky gotických tvarů.

Golčův Jeníkov První kopec a ztráta motivace Seč, náborové foto Seč, hráz Můstek přes Chrudimku v Pekle Vesnička Práčov v Železných horách Vyhlídka z vodního zámku Borci na turbíně, návrh sousoší PSB k 13. ročníku Ale opravdu jen vyjímečně PSB pod Skálou

Praha Hl.n.(v) Golčův Jeníkov(s) Běstvina(m,č,s,ž) Seč-hráz(m) Bojanov(m,s) Nasavrky(m) Peklo(a) Práčov(a) Výsonín(m,a) Radochlín(z) Skála(z) Skuteč

teplota 20°C

Den druhý: Litomyšl - Česká Třebová - Jablonné nad Orlicí

Ráno byl penzion prázdný. Nepodařilo se najít nikoho, komu by se předali klíče. Snídaně proběhla v klasickém stylu. Nákup rohlíků a oblohy v sámošce a snídaně na lavičce na náměstí. Během snídaně se prováděla údržba strojů a plánování trasy.
Trasa slibovala návštěvu hradu Rychmburk. Avšak jak jsme se k hradu blížili, sílil hluk nějakého tuc-tuc s komentáři jakéhosi moderatizátora, a to más spolehlivě odradilo zavítat na místní turistickou perlu. Pokračovali jsme od hradu, který nebyl ani vidět, po červené. Ta brzy přestala brát ohledy na cyklisty a změnila se v žebříky a řetězy ve skalách. A pominulo-li horolezčení s kolem drženým jednou rukou deset metrů nad hladinou říčky Krounky, byla cesta znepříjemňována popadanými stromy. Situace byla kritická, ztrávili jsme celé dopoledne úsekem asi 10km dlouhým. Byl proto vydán povel, opustit zrádnou značku a impaktovat do pastvin. Chvili jsme bloudili, přelézaje elektrický ohradník, až kdosi spatřil v dáli silnici. Ta nás přivedla zpět na plánovanou trasu.
Náročné časy ale vyžádali svoji daň. Bylo nutno doplnit síly. Tento kraj ale hospodskou nouzí netrpěl. Netrvalo dlouho a seděli jsem na zadrádce ve Zderazi, objednávaje kofolu, pivo a zmrzlinu.
Dále nás čekaly končiny, dle mapy typu Adršpach, se žleby a skalami, pískem a potoky. Avšak skutek utek. Kolumbovy vejce, na které se těšil hlavně Pankrác, nic moc. Skály téměř žádné. Cesta nezajímavá. Snad jen zámek v Nových Hradech stál za fotografii.
Litomyšl zaujme svým dlouhým krásným náměstím. Nás však zaujal hlavně tradičním nedostatkem hospod. Zapadli jsme nakonec na oběd do špeluňky, kde měli smažák z mrazáku. Nic moc před očekávanými vrcholy.
Pak začaly kopce. Pro stoupání jsme zvolili vcelku příjemnou cestu přes Strakov. Příjemná lesní cesta, červeně značená, vcelku bezbolestně zdolává hřeben. Zde už jen příjěmně k chalupě Maxe Švabinského. Ovšem zde bylo lidu jako na Václaváku. Jako jsme dosud potkali asi pět turistů, tak zde jich sedělo sto. Většina byla s koly. Celkový neklid místa způsobil, že nikdo z nás neprojevil touhu posedět a popít. Jelo se dále do České Třebové.
Město Česká Třebová známé jako mohutný železniční uzel, bylo zjevně po náletu. Bomby padaly hlavně v okolí nádraží. Prostranství bylo rozryté, plné hromad písků a štěrků a oplocené. Cedulky tvrdily, že se jedná o rekonstrukci a modernizaci. V jednom zapomenutém koutě zůstala hospoda, personál posedával před domem a okamžitě přinesl to, po čem muži touží. Kromě toho také kofolu, na zapití. Vedli jsme zde rozhovor o neuvěřitelných jevech, které nás potkávají. Jako příklad slouží fakt, že se podařilo domluvit čtyřem borcům (Žofie přibude zítra) společný týden na kolech. A to i přes různé, častu protichůdné představy zaměstnavatelů, úřadů, manželek, tchýní, tchánů, dětí, milenek, firem, kamarádů, psů, akvarijních rybiček, servisů a doktorů. Dosud se sice nestalo, že by se ročník nekonal, ale vydíme, že logistika je stále komplikovanější. Pak jsme zaplatili a jeli dál.
Volili jsme modrou přes Skuhrov a pak silnicí na červenou. Nečekané prudké stoupání kdesi na kótě za Ostrovem, vyvolalo otázku, zda vlastně do Jablonného vůbec dojedeme. Pohled na vztyčený horizont a klesající slábnoucí slunce nevyvolával žádné iluze. Naopak za Dolní Čermnou travnatý kredenc kamsi do výšin, teda do Kalhot, způsobil v družstvu kompletní deziluze.
Ukázalo se však, že poměrně zbytečně. Jablonné nad Orlicí bylo nedaleko a celá banda v plném složení, beze ztrát, brzy kroužila po náměstí, hledaje ubytování. Pan školník místní základní školy velice ochotně žhavil dráty správci ubytovny, ale bez úspěchu. Ubytování se však povedlo sehnat u rybárny za velmi slušný peníz. Doba ale zatím pokročila a byl čas vyhledat večeři s televizní obrazovkou, neboť se hrálo důležité utkání o postup ze základní skupiny. Zápas jsme viděli neúplný. V deset nás vyhodili z hospody, hokej, nehokej. Vyhledali jsme proto před spaním ještě místní sport bar.

Skuteč, snídaně na náměstí Dále od hradu Rychmburk Horolezecko - cyklistická vložka č.1 Horolezecko - cyklistická vložka č.2 Horolezecko - cyklistická vložka č.3 Horolezecko - cyklistická vložka č.4 Odpočinek ve Zderazi Pankrác se láduje léčivy Kolumbovo vejce Omšelý zámek v Nových Hradech Litomyšl V pozadí Česká Třebová Reklamní fotografie PSB

Skuteč(z,č,a,s) Zderaz(ž,č) Nové Hrady(č) Morašice(s) Lytomyšl(č) Strakov(č) Kozlovský vrch(č) Česká Třebová(m) Skuhrov(s,č) Mariánská hora(č) Bystříčko(s) Jablonné nad Orlicí

teplota 18°C

Den třetí: Králíky - Sušina - Staré Město

Po snídani skončila rychle idylka a euforie ze svěžího povětří (které jsme občas narušovali vedlejšími projevy trávení večeře). Obloha se začala zatahovat a kopec utahovat. V Jamném se definitivně rozhodlo, že Suchý vrch necháme napříště. Vzali jsme to proto přes Hvězdu dolů do Králíků. Ten den jsme naposledy zahlédli sluneční paprsek.
Čekalo nás setkání se čvrtým do party - s Žofií. Dokonale naplánovaný sraz v restauraci u Lípy, vypilovanou logistiku a načasovaný dosavadní postup Pankráce, Serváce a Bonifáce, zhatili České Dráhy. Žofie prostřednitvým krátkých textových zpráv informoval o vzniklé poruše lokomotivy, následné výměně za jinou, která soupravu dotáhla do Jablonného a čekání na náhradní dopravu. Náhradní doprava pro cestující rychlíku Praha - Králíky o šesti vagónech je jeden (slovy "jeden") autobus. Žofie byl navíc zatížen bicyklem, který vhodil prostředními dveřmi do davu lidí v autobuse. Přijel do Lichkova se spožděním čtyři hodiny. Považte, že za tu dobu mohlo být s Pankrácem, Servácem, i poměrně slušným Bonifácem konec. Čekaje v restauraci, zdvíhali k ústům půllitry a účet rostl a rostl.
V jednu chvíli Pankrác něco zabrumlal, svalil se pod stůl, ale ihned vyskočil a zmizel. Vrátil se s párem zimních rukavic za 75,-, které zakoupil u místního obchodníka. Posléze ostatní, ihned co vyrovnali účet, svalili se pod stůl, vyskočili a utíkali do slevněnky pro zimní rukavice made in Sajgon.
Vydali jsem se na cestu, posílěni Žofií. Začalo pršet. Trasa na vrchol Králického Sněžníku byla naplánována tak, aby byla odlišná od trasy kterou už PSB znají z minula. Vedla přes Malou Moravu dále do výšin po zelené. V Králíkách, v cykloservisu nás upozorňovali na zákaz kol, který platí pro vrchol a okolí. Pak jsme si prohlédly výstavu fotografií pózujících koní a jejich jezdců na vrcholku Králického Sněžníku a přestali brát nesmyslný zákaz vážně. Vážně jsme ale začali brát nepřízeň počasí. Lehce pršelo a osamělé fleky sněhu začali nabývat na velikosti. Někde pod vrcholem Podbělka (1307m.n.m) vytvořil sníh souvislou pokrývku cesty, jen místy přerušovanou loužemi. Teplota klesla pod úroveň inteligentního počasí, promočené boty studily a zimní rukavice se velmi hodily. Déšť zesílil. Tlačení kol sněhem začalo značně nudit. A navíc časová tíseň vinou Českých drah, to vše rozhodlo o operativní změně kurzu. Sjeli jsme po červené a pak dále kolem hřebene směr sever po neznačené vrstevnici až k vlekům nad Hynčicemi a pak dolůůůů. Nááádherný dlouhý velmi rychlý sjezd po loukách do Starého Města.
Sotva jsme vnikli mezi zástavbu Starého Města spatřili jsme čtyři penziony na jednom místě najednou. První zavřený a telefon který zde byl uveden nefungoval. Paní, co se vykláněla z druhého pensionu říkala, že zde ubytování již nefunguje. Na zvonění na třetím penzionu nikdo nepřicházel otvírat a ve čvrtém byl Žofie odbyt. Avšak na náměstí v Národním Domě jsme se uchytili. Měli jsme štěstí, byl přítomen i kuchař, tedy i teplá večeře. Žofie sa samozřejmě opět pokoušel zlikvidovat výpravu porcemi kořalek. Naštěstí už má svůj věk a omezený rozpočet.

Ráno v Jablonném nad Orlicí Jamné nad Orlicí První větší kopec Hřeben Králického Sněžníku. Žofie v sestavě. Sněhové fleky se zvětšují Souvislá sněhová pokrývka Kola sněhem značně ztěžknou Dolů pod mraky

Jablonné nad Orlicí(z) Jamné nad Orlicí(z,a) Hvězda(m) Červená Voda(s) Králíky(s) Malá Morava(s,z,a) Sušina(č) Pod Srubem(a) Štěpánov(a) Staré město

teplota 9°C

Den čtvrtý: Smrk - Jeseník - Švýcárna

Není dobrý nápad koupit k snídani pod kopcem 1.5 litru kofoly. Jakákoliv bublinková obarvená a slazená voda se při stoupaní s klesajícím tlakem snaží dostat ven. Pakliže nad ní leží potravina, vezme ji ssebou. To byl náš případ. Servác donutil každého si kofoly pořádně přihnout. Ale až přes tyto drobné obtíže se stoupání na Smrk líbilo. Zprvu vedlo důstojně po lesní asfaltce ztracenou vesnicí Malé Vrbno, dále podél Telčavy se opatrně zvyšoval sklon až na hranice lidských možností. Cesta tu už byla kamenitá a těm kteří v kopci vstávají ze sedla se protáčela kola a museli dolů.
Na Ostružníku se otevřel výhled na masiv Jeseníku s Šerákem v popředí. Vzpomněli jsme si jak jsme ten hrůzný kopec před lety pod lanovkou vyšlápli. Letos naštěstí není v plánu tento hřeben, poznáváme nám dosud neznámá místa na této straně údolí.
Ve stoupání na Trnovou horu jsme procházeli pracovištěm lesních dělníků. Kolem nás padaly podřezané stromy a ani zaparkovaný traktor nevzbuzoval dojem bezpečí.
Na vrcholu Travné hory čekala hezká trialová pasáž. Sníh zde již témeř nebyl, cestička vedla po rovině rozmoklou trávou, loužemi a blátem. Závěrečné stoupání začalo u Brousku a hezky prověřilo techniku příkrého stoupání blátem a sněhem. Na Smrku bylo smrků pomálu, převládali pařezy. Zde jsme jedinkrát vstoupili do Polska a to jen abych umístil fotoaparát na pařez a nastavil samospoušť. Pohled do mapy vyvolával pocit hladu. Civilizace byla vzdálena hodiny jízdy a tak přišly na řadu horalky (tatranky z osobních důvodů nekupujeme). Po chlíly postávání se do nás pustil chlad. Začali jsme se oblékat. Však také žlutá začala působivým sjezdem. Ovšem rychle změnila styl a už jsme funěli na Lví vrch. Začali jsme se svlékat. Z Lvího vrchu to už dolů v sedle moc nešlo, bylo zde moc nejetelných skalek.
Lesy zde často tvoří buky. Listnaté stromy dávají zelené světlo, jiné než jehličnaté. Rychlý sjezd zde pak působí tajemně a zvláštně. O jeden takový sjezd jsme málem přišli přehlédnutím podlé odbočky. Začínal, pravda, nošením kol směrem dolů, ale pak se vyvedl. Octli jsme se na vrstevnici nad Lipovou. Žofie náhle zastavuje, prohlíží rám a hle! rozsáhlá prasklina ve spoji hormí rámové a hlavové trubky. Servác již několikrát upozorňoval, že ve sjezdu se jeho kolo mění ve štafle. Žofie má ještě kolo z cr-mo slitiny, takže mu to snad někde zavaří.
Brzy jsme míjeli kamenolom, který se zdál při pohledu ze Lvího vrchu, jako vzdálený. Za chvíli projíždíme kolem jeskyně Na Pomezí serpentinou do Lipové. Nedaleko zastávky vlaku v domácím autoservisu předává Žofie kolo na svařování. Za chvíli odjíždíme, jen ještě přetřít svár barvou, aby to nerezlo. S hliníkem by bylo asi horší pořízení.
V Jeseníku chvíli hledáme hospodu, která by splňovala naše kriteria:

• netočí Gambrinus
• vaří
• z restaurace je vidět na kola

Což se podaří až v hotelu Labyrint, kde obsluhuje hotelová škola. Holčiny zvládají poměrně dobře úvodní fáze našeho pobytu. Přinesou jídelní lístek, polévky i hlavní jídlo. Problémy nastanou až při otázce na zmrzlinový pohár. A při dalším požadavku našeho stolu, "fernet prosím", volají na pomoc mistra. Po obědě projeví většina zájezdu touhu pojíst něco zmrzliny, v hotelu totiž neměli. Takže vyhledáme cukrárnu a hody pokračují. Marně varuji kamarády, že nás čeká kopec, marně upozorňuji na hypoglykemický záchvat, marně hořekuji a odmítám kořalku. Vše marno. Soumrak se blíží a my sedíme v cukrárně.
Směrem na Červenohorské sedlo volíme cyklotrasu, která zdatně uhýbá silnici s nepříjemným provozem. A to až do Bělé pod Pradědem. Dále jedem regulerně po silnici na Karlovu Studánku. Vezeme si plná břicha, takže se stoupáním po modré jsem moc nepochodil. Silnice je ale klidná, téměř bez provozu a stoupání rychle ubíhá. Za chvíli už zkoumáme mapy ve Videlském sedle.
Dále jedeme po vrstevnici na západ k Vysokému vodopádu. Cestou nás kříží modrá. Zdá se nám však příliš strmě stoupavá. Proto asi po kilometru, marně pátraje po cestě značené v mapě, po kratší debatě, bereme kola pod krky a vzhůru nahoru. Zprvu se snažím vyhýbat podmáčenému mechu a nenabrat si tak do bot. Za pár okamžiků už stojím po kolena ve sněhu a takové malichernosti, jako voda v botě, už nevnímám. Nyní je důležité přežít. S kolem na rameni, s pedálem v žebrech, klouzaje po sněhu, hrabeme se nahoru, kde tušíme hřebenovou cestu. "Má to být jen pár metrů" se mění v hodinu utrpení a zoufalství.
Snad vydatná strava z Jeseníku, možná alkohol měnící se v cukry, pomohly tělu překonat krizi a vydržet až na vrchol. Vrcholem budiž rozuměno hatě položené v močálu a zpola zapadané sněhem. Avšak zpevněná cesta to byla a směr byl jasný. Za chvíli opouštíme šero lesa a vjíždíme na pláně v popředí se Švýcárnou, v pozadí s Pradědem.
Kuchař v chatě je přítomen, ihned objednáváme čočkovou polévku za dobrých 35,- kč. Další chod přichází na řadu po ubytování a defekalizaci v místních toaletách a sprchách. Večer rychle pokročil, dáme sotva pár piv, domluvíme trasu na zítra, požádáme o staré noviny do bot a jdeme spat.

Náměstí ve Starém Městě Stoupání na Smrk Smrk 1125 m.n.m. Konečně také z kopce Pod Lvím vrchem V dálce město Jeseník Hezký sjezdíček bučinou Jeseník - cukrárna Zkratka na hřeben Hřebenovka už nedaleko Tak končí pokus o jízdu Konečně Švýcárna Padá sníh. Proč taky ne, v květnu. Uvnitř je ale útulno

Staré město(z,m) Ostružník(z) Smrk(ž) Lví hora(ž) Na Pomezí(s) Jeseník(s) Bělá pod Pradědem(s) Videlské sedlo(a) Vysoký vodopád(a,č) Švýcárna

teplota 11°C

Den pátý: Rejvíz - Vrbno pod Pradědem - Malá Morávka

Probuzení pokazí téměř ihned pohled z okna. Před okny se válí chuchvalce mlhy, padá déšť. Většina účastníků po pohledu z okna předstírá spánek. Zabírá jen snídaně. Posnídáme za cenu večeře ve dvou, balíme se, a chodíme hypnotizovat teploměr. Kdo se pokusil otevřít venkovní dveře má v tváři zamrzlý úsměv a je tak snadno rozeznatelný od těch co mají úsměv pouze kyselý. Každý ještě jednou prohledá prázdné batohy a ledviny, ve snaze najít nějaký zapomenutý kus oděvu. Blahořečíme Pankrácovi za nápad se zimními rukavicemi. Jejich použití je při dnešních pěkných 2°C opodstatněné.
Skupinka čtyř promáčených si rozebere kola v přístavku, každý se chopí řídítek a tlačíme na Malý Děd. Není nám platné ani když se cesta zlomí. Je příliš nesjízdná, než aby se dalo souvisleji jet. Více méně podobným stylem jako včera v podvečer, jenže dolů, dobýváme znovu Videlské sedlo. Odtud po příjemné žluté směr Rejvíz.
Od Kristova loučení se dá považovat jízda za sjezd. Rychle spadneme o dvěstě metrů k mostu přes Černou Opavu. A pak dále na jídlo do Rejvízu. Před vsí začne vydatně pršet. Servác nás zkušeně deštěm provádí celou obcí až do restaurace s vyřezávanými židlemi. Uvnitř sedí starší pár u stolu a poblíž vlažně postává číšník. Má nový počítač, zde softvér se schématickým znázorněním stolů. Lidí se ale moc nevšímá. Na polévku jsme čekali snad ještě déle než na pivo. Žofie s objednávkou piva zaváhal a tak se ho za hodinu, co jsme zde ztrávili, ani nedočkal. Objednat si jídlo se nikdo neodvážil. Jednak kvůli astromonické ceně a pak proto, že bylo už poledne a do zavíračky zbývalo slabých deset hodin, nebylo tedy jisto, jesli se jídla vůbec dočkáme.
Rejvíz se s námi rozloučil deštěm. Ten zeslábl až před Vrbnem pod Pradědem. Ve Vrbně přišel čas na odložený oběd. Nabídla se místní jídelna. Jídla na cedulce, námi zvolená, byla vcelku poživatelná až dobá. Ovšen pivo, to byla kyselá hrůza! Zvenčí na dveřích visel nápis "točené pivo". Ale to co nám podali nemělo s pivem nic společného. Trpěl jsem žízní, ale z piva jsem upil jen trochu a jen s největším odporem. Žofie měl vodu na svůj mlýn. Několikrát opakoval, že to jsou ty vaše Holby, kdyby jste pili Gambrihnus, kterým pohrdáte, tak by se to nestalo. Měl pravdu, že s chemickým roztokem, který vychaloval, by se to stát nemohlo. Je tu rozdíl jako mezi mlékem a mlékem UHT. Mléko zkysne, ale UHT dlouho nic a pak shnije.
Chuť jsme si museli napravit v cukrárně. Vůbec pozoruji, že poslední ročníky se mění v zájezd cukrovkářů. To ještě Pankrác si v každé hospodě maže koleno zázračnou mastí a hltá červené prášky. Servác také delší dobu pojídá léčiva, no a Žofie je tuplovaný alergik.
Pankrácovi ale mast pomohla, už včera mu naskočil druhý válec a se stoupáními se vypořádal vždy v první skupince. Servác naopak začíná mluvit o hnisavé angíně a jeho výkon dlouhodobě klesá. No a Žofie jede pokaždé jinak.
Síly prověřilo stoupání z Vrbna na Hvězdu přes Malou Hvězdu po modré. Cestou se zase rozpršelo. Už to ani nevnímáme.
Z Hvězdy po červené a hezkým sjezdíkem zakončujeme dnešní velmi vlhkou etapu v Malé Morávce, kde ihned nalézáme hezký penzion. Ubytování s vanou, restaurací a WiFi připojením pro naše telefony. Pankrác vyhledává předpověď počasí a má dobré zprávy. Probíráme Žofiin pád v posledním sjezdu. Dospějeme k závěru, že v daných podmínkách - bláto, mokré kořeny a kameny, velká rychlost - je pád omluvitelný. Naopak, Žofie si letos přibalil pud sebezáchovy, který vždy postrádal. Možná mu ho přibalila manželka. Ať je to tak nebo tak, celý týden se držel vzadu, nejezdil nikomu po zádech ani nelétal větvovím. Až tedy dnes, malinko pustil brzdy. Spíše však mu přestaly brzdit samy od sebe, protože stav jeho kola je kritický.
Najíme se, popijeme se slečnou servítkou a pak se to pomalu, velmi pomalu, trousí spát.

Ráno. Teplota 2°C, déšť se sněhem. A z kopce to taky moc nejde Rejvíz - podivná hospoda Ludvíkov nad Vrbnem pod Pradědem Přestává pršet

Švýcárna(ž) Videlské sedlo(ž) Opavská chata(z) Pod Koberštejnem(č) Rejvíz(s) Most přes Černou Opavu(s,č) Vrbno pod Pradědem(m) sedlo Hvězda(č) Malá Morávka

teplota 3°C

Den šestý: Šternberk - Litovel

Ráno aniž bychom spatřili živáčka, opouštíme penzion. Zbyly po nás jen chuchvalace mokrých novin vytahaných z bot. Posedíme před poštou naproti krámku v Morávce, pojíme něco jídel a vida sílící slunce - někteří důveřivci demonstrativně dekorují poštovní schránku páry svých věrných zimních rukavic. Dopíjíme, naplníme odpadkový koš a točíme směrem na Praděd. V Karlově se pustíme po žluté podél sjedovky vzhůru. Opět pro ty, co přehnali snídani, okamžiky míchaných chutí. Svítí ale sluníčko a je příjemně teplo. Každý už stačil oprášit zaschlé bláto z oděvu a usmívá se, pokud zrovna nemá kyselo v puse.
Vrch Štěrkovec se svými osmisty šedesáti osmi metry, je po prožitých stoupání jen směšný brdek na cestě do nížin. Zapomněl jsem podotknout, že v průběho včerejšího dne se změnil globální plán, dojet na Oravu. Tím směrem je pusto, penzion žádný a roviny bez značek. Nikomu se nechtělo překonávat tyto nezajímavé končiny. Cíl byl nyní jih, teplo a sucho.
Kousek od Stříbrných Hor byla učiněna rozlučková fotografie s Hrubým Jeseníkem a dále už jen Jeseník Nízký. Včera večer jsme dlouho probírali dnešní kombinaci značek, tak aby tvořila zajímavou trasu. Východištěm zajímavostí byla ves Skály, kde pramení zajímavá říčka Huntava. Jeli jsme podél říčky zkrze Rešovské vodopády, kde jsme se opět procvičili v nošení a vláčení kol. Bylo to pořád z kopce, v hezkém údolí i dále kde se pod koly objevil asfalt. Od soutoku Huntavy s Oslavou už zase terének, zakončený příkrým stoupáním na hrad Sovinec.
Na prvním hradním nádvoří byl stánek s občersvením. Sedě u piva nenapadlo nikoho jít na prohlídku hradu. Ani lakavě hezká provaděčka nedonutila nikoho změnit naučenou trasu "stůl - stánek s občerstvením". Pojídaje langoše proběhlo několik prohlídek, lidé se měnili a mizeli, jen stánek zůstával. Kdosi vymyslel bodovací soutěž hospod a občerstvení, které jsme cestou zkusili. Stánek se umístil jednohlasně na prvním místě. Langoš výborný, pivo vynikající, pán a paní obsluhovi příjemní a vstřícní.
Pak jsme proložily trasu údolím Tepličky a následným výjezdem po silnici k Dachecu. Z Mutkova po zelené následoval nekonečný sjezd, zakončený chuťovkou v podobě kamenité cesty, kde je zázrak, že nikdo neodplaval a nespadl volným pádem na silnici třetí třídy Dalov - Šternberk.
Ve Šternberku si Žofie zakoupil nové sedlo, staré mu prasklo a musel jet část cesty ve stoje. Také jsme pořídili mapy dolů na jih a na západ. Pak se vybíralo z bankomatu a obědvalo.
Žofie, potěšen novým sedlem, se chopil vedení výpravy a vyvedl nás ze Šternberka po cyklostezce jinam, než se očekávalo. Proběhlo přepočítání trasy, diskuze se spanilými bruslařkami a pokračovali jsme v naznačeném směru, již zcela bez zábran po silnicích. Žofie se v první vesnici snažil ignorovat syčivý zvuk ze zadní pneumatiky, ale pak mu to nedalo a duši s dírou zaměnil za duši bez díry. Něco metrů za řekou Moravou byl asfalt opět zavržen a na milost vzata značka červené barvy. Mdlé cestování bylo následně oživeno a urychleno dobrodruhem v maskáčích, který netuše nic zlého, sebral síly a naší skupinu předjel. Zvuk jeho kola připomínal Žofiin vehikl, takže se naší sestavou snadno odzadu proplížil. Okamžitě jsme se za dobrovolníka, z nebe seslaného, zavěsili a ždímali dobré dva kilometry na rozcestí. Zde v pádu nazačil rukou změnu směru jízdy a dávíce plíce zhynul v bolestech.
Veselo přestalo být v Litovli. Náměstí zelo prázdnotou. Ubytování nikde. Pokračovali jsme výpadovkou na jih a teprve až za pivovarem, za kulaťákem se na nás usmálo štěstí. Najednou jsme měli dvě možnosti přespání. Nebyl ale čas váhat. Blížil se čtvrtfinálový zápas Česko-Švédsko. Bylo nutno vyhledat hospodu s televizí a jídlem. Taková byla jen jedna. Picérie u pivovaru. Nesympatický interiér a všechna místa s výhledem na televizi rezervovaná. Ale nebylo z čeho vybírat, takže jsme usedli sem.

Snídaně v Malé Morávce Hrubý Jeseník už jen v povzdálí Defekt u Huntavy Pod hradem Rešov To není cyklotrasa? Rešovské vodopády Rešovské vodopády Rešovské vodopády Stále po zelené Šternberk Kolo Žofie v rozkladu Rozklad pokračuje defektem

Malá Morávka(s) Karlov pod Pradědem(ž) Nová Ves(ž) Stará Ves(č) Edrovice(s) Skály(z) Mlýn u Fialů(z) Valšův důl(m) Sovinec(z) Pasecký žleb(s) Dachec(ž) Mutkov(z) Šternberk(s) Štarnov(s) Moravská Hůzová(s) Štěpánov(s) Střeň(z,č) Litovel

teplota 12°C

Den sedmý: Bouzov - Mohelnice - Lanškroun

Ubytování bylo vybaveno vlastní kuchyňkou. Nakoupili jsme potraviny a umichali vejce se slaninou. Paní od vedle ubytované rodiny sice bránila pracovní desku kuchyňe vlastním tělem, aby za dobrou půlhoďku svého setrvávání namazala dva chleby pro hladové krky, přesto se podařilo chutnou snídani připravit. Nepomohla ani intervence manžela, který přispěchal na pomoc manželce v boji o kuchyň.
Skupina se vypravila časně. Jak bylo zvykem, Servác budil v půl osmé, takže v deset jsme nechali Litovel za sebou v dáli. Ihned za městem projížděli jsme lužním lesem plným omamné vůně divokého česneku nebo cibule. Pak obec Mladeč s troskami areálu ve stylu Lednice-Valtice a jeskyní. Žofie se Servácem pronikali do hloubi jeskyně tak dlouho, až spatřili světlo a vystupili na povrch nedaleko místa, kde do jeskyně vstoupili. Jeskyně se jmenuje Podkova, asi podle svého půdorysného tvaru.
Dále po modré, která vedla hezkým krasovým krajíčkem a mírně nastoupala do Měníka. V Bouzově jsme poobědvali a dále po modré. Ta si s námi pohrála. Kousek za Jeřmaní šla pěkným stoupáním vzhůru a hned zase padala po skalách zpět dolů. V Lošticích si Žofie našel v okapu kešku a jelo se dále. Východištěm nejbližší značky je Mohelnice, tam bylo nutno dojet po silnici.
Hned na okraji Mohelnice byl u cesty motorest. Zde jsem usedli k obědu, a udělali jsme dobře. V nové bodovací soutěži se tato hospoda umístila na druhém místě hned za kioskem na Sovinci. Obsluha rychlá, pivo dobré, zmrzlinový pohár bezedný, smažené loštické tvarůžky vynikající, záchod útulný a čistý.
Naložili jsme přecpané žaludky na kola a vydali se směrem na Mírov. Mohelnici jsme opustili hezkým parkem a pak už dále k věznici. Cestou Servác zavzpomínal na časy, když byl s tehdejším mistrem Evropy v truck trialu Pavlíčkem (viz. účastník akce Banát) na zdejším trialovém závodišti. Realita kopce ale vzpomínky odvála. Po pár metrech máme najednou rozhled jako v horách.
V Dolním Bušínově spatří Žofie hospodu. Dožaduje se zastávky. Je však přehlasován. Jedeme dál. Brutální stoupání a pak neklidná vrstevnice. Za chvili už tlačíme kola po schodech ke kostelu v Hoštejně. Žofie marně vyhlíží restauraci. Pohled do mapy a plánovaný postup jej dočista připravý o rozum. Sedá na kolo a ujíždí pryč z kopce dolů, plýtvaje tak drahocenými výškovými metry. Nacházíme ho až před restaurací dole u Moravské Sázavy. Třímá však v ruce tři půllitry s pivem, tak mu odpouštíme. Sedíme na sluníčku a doplňujeme tekutiny. Je krásně.
Je ale pátek. Celá výprava se už vidí doma. Vše tedy směřuje k tomuto cíly. Odhlasováno jest, dojet do České Třebové, tam už snad do Prahy něco pojede. Jedeme po červené. První vrchol Cukrová bouda, nelze považovat za cyklistický úspěch, protože strmost lesního průseku nedovolila nikomu na kole jet. Navíc se zatáhlo a přihnala se černá mračna.
Ve Strážné začalo pršet a značně se ochladilo. Upínali jsme naděje k chatě na vrcholu Lázek. Posedět tak v suchu a teple, možná se i ubytovat. A proč ne, je tu přeci turistická chata. Vrchol však zklamal na plné čáře. Svítí tu nápis Holba, ale nikde ani živáčka, nebo náznak pohostinství. Prokleli jsme toto místo kletbou Pankráce, Serváce a Bonifáce, a opustili po zelené značce. Sjezd by byl býval parádní, avšak déšť, kluzko a bláto v očích nutili jezdce zpomalit. Alespoň, že z přibývající vzdáleností od prokletého místa, ubývala intenzita deště.
Ubytovali jsme se v Lanškrouně. Večer zašli do nacpané hospody Krčma. Hrála tu živá hudba, která občas na půl hoďky zmrtvěla. To byl čas, kdy jsme se slyšeli a mohli se dorozumívat verbálně. Vedle se tancovalo a repertoár kapely se měnil k horšímu. Dav však šílel. Při odrhovačce "jede mašinka", byl zpěvák profesionál sražen z pódia a nahrazen nejožrajelším jedincem z davu. Bylo tu velmi příjemně.

Litovelské ráno Les s vůní cibule Mladečský areál Prohlídka jeskyně Podkova Bousov Motorest v Mohelnici Nad Mírovem Posilnění v Hoštejně Takto vítá turisty Lázek Rozhled je tu ale pěkný

Litovel(č) Mladeč(m,č) Bílá Lhota(z) Bouzov(m) Loštice(m) Mohelnice(m) Mírov(z) Krchleby(z) Hoštejn(č) Cukrová bouda(č) Strážná(č,s) Lázek(z) Lanškroun

teplota 14°C

Den osmý: Česká Třebová - Praha - Jílové

Lanškroun a jeho náměstí jsme si důkladně prohlédli mezi sousty stravy, kterou jsme pojídali sedě na gotické kašně. Pozorovali jsme také dopravní ruch a zácpu, doslova "jam", který se udál před našima očima. Stálo tu v koloně neuvěřitelných pět aut! Místní obyvatelé prý nepamatují takový provoz.
Do České Třebové vede zelená značka, která překonává menší brdek, který byl naším posledním stoupáním. Žofie si povšiml, že na vrcholu prochází rozvodí Labe-Dunaj. Je dobrým zvykem močit na takovém místě tak, aby tekutina rovným dílem odtekla jak do Labe, tak i do Dunaje.
Sjezd z vrcholu byl proložen klacky a odpady z těžby dřeva, která tu divoce probíhala. Servác navíc bodl duši o zákeřně nastražený připínáček. Čekalo se na výměnu.
Opět v České Třebové. Tentokrát už bylo neveselo. Týden končí a my čekáme na vlak. Poseděli jsme v místní nádražní restaraci, nakoupili něco materiálu do vlaku. Cesta proběhla bez zvláštních příhod, snad že místo konduktérky chodila revizorka.
Na Hlavním nádraží v Práglu, jsme akci rozpustili a pokračovali do domovů. Bonifác se Servácem si spolu dali ještě posledních dvacet kilometrů do končin Požárských lesů a to byl definitivní konec.

Lanškroun, snídaně na náměstí Poslední sjezd Nový svár na Žofiině kole Cesta domů

Lanškroun(z) Česká Třebová(v) Praha Hl.n(v) Háje(a) Milíčovský les(č) Průhonice(č,a) Kocanda(a) Psáry(m,a) Jílové u Prahy

teplota 23°C

Bodovací soutěž restaurací

Pořadí nejlepších

• Kiosek na hradě Sovinec
+milá a ochotná obsluha, +výborné pivo, +langoše hustě posypané sýrem
• Motorest v Mohelnici
+rychlá obsluha, +velké porce, +příznivé ceny, +čistý záchod
• Krčma v Lanškrouně
+milá a ochotná obsluha, +výborné pivo, +živá hudba

Pořadí nejhorších

• Hospoda v Rejvízu
-Pomalý vrchní, -vysoké ceny