2005 Podkarpatská Rus
Termín: 2.7.-9.7. 2005
Místo: Vihorlat, Podkarpatská rus, Koločava
Další ze série týdnů PSB.
Účast: Pankrác, Servác, Bonifác
Výběr termínu letošního jubilejního 9 ročníku provázeli nesnáze.
Termín se posouval a odsouval až to vypadalo že se letos konat nebude.
Naproti tomu termín akce Slovensko byl stanoven již dlouho dopředu.
Ovšem zde selhala účast většiny tradičních účastníků a akce byla opět před krachem.
A tak byly obě navzájem naprosto odlišné akce sloučeny.
Účast PSB, termín a místo spíše pro Slovensko.
Ukrajina byla pro PSB země neznámá, opředená pověrami, legendami a nejasnostmi.
Nutno ovšem podotknouti, že akce byla naplánována i provedena velmi dobře.
Naše obliba v technicky náročných cestách a pěšinkách byla neexistujícím turistickým značením vážně ohrožena.
Ovšem až na místě se zjistilo, že ukrajinské silnice třetí, druhé i první třídy naše požadavky na obtížný a technický povrch často plně uspokojily.
Seznam a popis kapitol
- Den prvý: Slanské vrchy
- Den druhý: Velká Domaša - Zemplínská Šírava
- Den třetí: Mořské oko - Ubla - Poroškovo
- Den čtvrtý: Poroškovo - Volovec - Koločava
- Den pátý: Koločava - Dragovo - Broňka
- Den šestý: Broňka - Činadijovo
- Den sedmý: Mukačevo - Užgorod - Zemplínská Šírava
- Den osmý: Zemplínská Šírava - Michalovce
Vysvětlivky k itineráři
č - následuje červená turistická značka
m - následuje modrá turistická značka
ž - následuje žlutá turistická značka
z - následuje zelená turistická značka
s - následuje silnice
v - následuje jízda vlakem
l - následuje let vzduchem (letadlem)
d - následuje plavba po vodě (lodí)
k - následuje cesta lanovkou
t - následuje cestování pod zemí (tunelem)
a - následuje prodírání lesem, pouští, městem, apod., nedefinovatelným směrem, neznámou cestou
Příklad:
Pirožkovo(s,a,s) = Z Pirožkova po cestě, po které by nejel ani tank, a která Kaziho efektem plynule přejde v les. Dále kazimutem až na nějakou jetelnou cestu, cestičku, pěšinu.
Den prvý: Slanské vrchy
Přeprava kol vlakem Košičan (nyní IC) byla letos značně zjednodušena.
Již není potřeba podávat kola dvě hodiny před odjezdem vlaku v "zavazadlech", stačí přivést je k hytláku a vše potřebné vyřídit na místě.
Tolik teorie.
Nyní praxe: druhý prázdninový den nalákal na cestu tímto vlakem všechny, co nestačili odjet již v pátek.
Odjezd vlaku je v 7:05. K naprosto narvanému nástupišti, pár lidí stálo v kolejišti, přijel vlak v 7:00.
Hytlák byl naštěstí poblíž, takže jsme k němu se přes dav probili v krátkém čase.
Zde se však sešlo vícero cyklistů, všichni ve snaze umístit bezpečně své kolo do vlaku.
Překvapený zaměstnanec modré armády pochopil vcelku rychle (do plánovaného odjezdu vlaku) co po něm všichni ti lidé s koly chtějí.
I otevřel dveře nákladního prostoru a jal se přijímat kola. Ovšem příjem jednoho kola trval cca 1 minutu.
Kol zde bylo odhadem dvacet. Z toho lze logicky odvodit, že vlak vyjel se zpožděním dvaceti minut.
A delší nebylo díky Servácovi, který naskočil do vagónu přerovnat kola, když zaměstnanec po prvních deseti přijatých kolech hlásil plný vagon.
Bez místenky byl vlak neobyvatelný. Lidé byli všude. Jen v jídelním voze bylo volno. A ceny rychlé a obsluha mírná.
Nešťastnice zde zaměstnaná coby číšnice však měla perný den. Lila lidem polévky na hlavu a klopila guláše za límec.
Protože však za hodinu přinesla čekajícím lidem sotva dvě jídla, nebyla škoda kterou napáchala tak veliká.
Nutno podotknou, že milý úsměv s gulášem za límcem zapůsobil na ni jako živá voda.
V Košicích na nádraží se s námi nečekaně rozloučila.
Z Košil jsme rychle vyjeli směr Košická Nová ves. Utrpení na silnici E50 bylo vyváženo rychlým sjedem a krásnou serpentinou.
A pak již jen místní silničky, turistické značky totiž z Košic na východ žádné nevedou.
První zastavení proběhlo v obci Kecerovce.
V obci na křižovatce ležel na zemi domorodec v naprostém alkoholickém deliriu. Jeho strnulá ruka ukazovala směrem ke kulturnímu středisku.
A tak jsme našli hospodu. Zde mladá dcérečka pro nás porušila tradici slovenských vesnických hospod a kromě piva nám připravila i fajné hranolky.
Lehce posíleni měli jsme později dost sil rychle projet cikánskou vesnicí Opiná.
Již se stmívalo, byl čas vybrat místo na spaní. Výběr nám značně zúžil proklatě mokrý déšť, co se začal snášet na naše hlavy.
Bylo rozhodnuto dojet do obce Zlatá Baňa a zde vyhledat střechu nad hlavou. Podle mapy to vypadá jako místní turistické a lyžařské centrum.
Ovšem realita byla jiná. Byli jsme první turisté po třech letech a první Češi vůbec.
V hospodě se slzou v oku vzpomínali na kluky s kytarou, kteří do zdejší obce prý přišli z Prešova.
Dozvěděli se tenkrát, že Československo již neexistuje a že Slovensko je samostatný stát.
Seděli jsme tedy v místní restauračce a lehce nervózní popíjeli rum, čaj a pivo.
Zdejší výčepní, muž středního věku, překvapil reakcí na žádost "Třikrát grog prosím". Řekl "A to je čo?".
"Horká voda s rumem." Výčepní zakroutil znechuceně hlavou. "Tak prosím třikrát čaj a třikrát malý rum."
Výčepní zakroutil souhlasně hlavou. Bylo mi ale od Pankráce vynadáno, měl jsem chtít velký rum.
Po chvíli si však Pankrác spokojeně mnul ruce, za malý rum tu považují rum v poháryku o objemu 50cl.
Spaní se s blížící se půlnocí vyřešilo samo.
Naší neobvyklé konzumace si povšiml postarší pán a přisedl k našemu stolu aby zjistil, co se děje ve světě.
Za borovičku nám slíbil spaní ve stodole na seně.
Zde jsme si vyjednali spaní s králíky, prohlédli si alfa samce a klesli do sena.
Čekání na odjezd rychlíku Košičan
teplota 24°C
Praha(v) Košice(s) Hrašovník(s) Beniakovce(s) Vajkovce(s) Chrastné(s) Čižatice(s) Kecerovce(s) Opiná(s) Červenica(s) Dubník(s) Zlatá Baňa
Den druhý: Velká Domaša - Zemplínská Šírava
Ráno slunce pronikající skulinami ve stodole a vůně sušícího se sena navodila velice příjemnou atmosféru.
Nebyl důvod setrvávat dále ve spacácích, takže jsme nocleh opustili velmi brzo.
Králíkovi alfa-samci jsme na přilepšenou šoupli 150 slovenských korún.
Vyjeli jsme po modré na sedlo Červená mláka.
Cesta se se vzdáleností od vsi značně zhoršovala až do stavu tlačení a nošení kol.
Takže než jsme se dostali do sedla byli jsme všichni zkrz naskrz propocení a morálka klesla na velmi nízkou úroveň.
Ale teprve sestup dolů za hřeben byl test odolnosti jedince.
Již po pár metrech se za námi zavřela džungle a směr byl lze jen tušit.
Prodíráním se větvovím, maliním a všelijakým křovím, připravili jsme se o značnou část kůže na nohou i v obličeji.
A na zbytcích se naskládali hmyzí kousance jeden vedle druhého.
V Hermanovcích jsme proto hned zapadli do hospody, doplnit co se dalo.
K jídlu byly kupodivu křupky, ty zahnaly hlad, pivo pozvedlo morálku.
Navíc domorodci byli příjemní a naladěni ke konverzaci.
Hnedle po vstupu do lokálu nás upozornili abychom si kola dobře zamkli, lebo se tuna kradně.
Z následujícího rozhovoru byl nejzajímavější dotaz kolik že v Praze stojí taký volaaký motor.
Dotaz nám nebyl zcela jasný. A domorodci zase nechápali, že si motory moc často nekupujeme.
Háček byl v jazykové bariéře. Východňáry nazývají motorem celé auto.
Při otázkách, kolik že stojí hentento kolo, jsme obezřetně odpovídali, že osm set slovenských korůn a
že nejdražší má Servác, ten ho koupil za tisíc korun českých.
Celá hospoda si pak mohla vykroutit krky aby si ono kolo prohlédla.
Cestovatelské utrpení toho dne však neskončilo. Za Bystrou se pro změnu zelená turistická značka ztratila.
Dostopovali jsme se jí k minerálnímu prameni za vysutou lávkou, ale pak nic.
Drali jsme se porostem do všech stran a nic. Byla snad prý zrušena.
A tak jsme po delším kufrování nasadili silniční etapu až do Dobré na břehu Velké Domaše.
Dobrá, turistické to místo plné kempů, nás nepříjemně přeqapila vysokými cenami.
V zahradní hospodě bylo jídla za dvojnásobek toho, na co jsme byli zvyklí.
Tato vlastnost tohoto místa je asi vyhlášená, protože počet kempujících v neděli začátkem července se dal spočítat na prstech jedné ruky.
Ovšem sliečny servítky byly milé, rychlé a pozorné.
V Dobré jsme stanovili cíl Humenné. Tím směrem však nevedou žádné turistické značky, jen hlavní silnice.
Těm jsme se chtěli vyhnou překonáním hráze Velké Domaši a jízdou po vedlejších silničkách severně od Humenného.
Záměr se však nezdařil, hráz byla oplocena.
Takže další gumovačkou jsme promptně hlavními silničními tahy přibyli v Humenném.
V Humenném jsme zasekli delší dobu. Nejprve pivečko na zahrádce na místní pěší zóně.
Pak však někdo dostal chuť na zmrzlinu, takže bylo rozhodnuto o přesunu na jinou zahrádku patřící k cukrárně.
Později se ukázal být důležitý fakt, že zahrádka měla střechu.
Během pojídání poháryků, banánků se zmrzlinou, dortíků a popíjení miešaných nápojou, čučorietkových kořaliek a iných proběhla
po pěší zóně rychlá bouřka s vydatným deštěm a my tak mohli v suchu pozorovat, jak se na nic netušící pěší řítí vodní clona.
Paní v cukrárně si tohle posezení však také nechala patřičně proplatit.
Slunce se zatím značně sklonilo k horizontu a nás opět tlačil čas.
Z Humenného nás proto v Zemplínské Šíravě vedla už jen silnice.
Našim následovníkům však třeba sdělit, že obci Poskalka je lepší se vyhnout.
Je to domov spousty romských spoluobčanů, divoce vyhlížejících po nezvaných návštěvnících.
Nelze-li jinudy, je třeba proto rychle projet jejich slumy se satelitními anténami, vyhnout se hořícím žigulíkům, ignorovat bitky s noži,
koukat upřeně vpřed, usilovně šlapat a nereagovat na nic.
Za obcí je dobré se ohlédnout a zkontrolovat, nejede-li za vámi z obce skupina žigulígů s tmavou a dobře vyzbrojenou posádkou.
Za obcí Porúbka je u silnice památník partyzánské skupina Jánošík a odťal ozajstně pekný velmi rychlý zjazdík dole k Vinianskému jazeru.
A již Zemplínská Šírava.
Chvilku jsme zde hledali legální místo na spaní, ale i tady asi červenec není sezóna.
V restauračke Salaš při živé cimbálovce byl přečkán čas až do doby temné noční a pak jsme skryti tmou,
doprovázení falešnými tóny, pronikli kolem hotelu Merkur a rozbili ležení v grilovacím přístřešku pod balkóny.
Zatím co se v pokojících hotelu děly věci, my unavení jsme pomalu na betonové podlaze usínali.
Lůžko z nejpohodlnějších
Východoslovenská turistická cesta
Velká Domaša - obec Dobré
Cukráreň v Humenném
Náborové foto pro cyklistický katalog
teplota 28°C
Zlatá Baňa(m,a) Hermanovce nad Topľou(z) Bystré(z,a,s) Vyduma(s) Remeniny(s) Matiáška(s) Detrík(s) Dobrá(s) Malá Domaša(s) Žalobín(s) Ondavské Matiašovce(s) Tovarné(s) Topoľovka(s) Humenné(s) Podskalka(s) Porúbka(s) Vinianské jazero (s) Horka(s) Kaluža
Den třetí: Mořské oko - Ubľa - Poroškovo
Beton pod alumatkou příliš nesvědčí dlouhému vyspávání. Také obava z prozrazení popoháněla k brzkému odjezdu.
V sedm hodin jsme již seděli v Kaluži u stánku a dopřávali si snídani.
Krásné zpěvy mše z vedlejšího kostela marně soupeřily s reprobednami stánku miešaného tovaru.
S postiženým sluchem sedáme na bicykle směr Mořské oko.
Vrchovina Vihorlat je bohužel z větší části vojenským prostorem.
Turistické značky tady proto pro nás nejsou příliš použitelné. Všechny vedou směr sever-jih.
My ale potřebujeme na východ. Nezbývá, než silnice.
A tak po silnici jsme na Mořském oku ještě v ranních hodinách.
Po pravdě řečeno Mořské oko pekné, ale když to srovnám s výletem na Karlštejn...
Navíc jsme čekali mraky restaurací, stánky s občerstvením, stánky s trpaslíky, vystoupení superstar a nic.
Na protější straně je ale naštěstí kiosk, kde mají vše podstatné: pivo, vineu, vodku, párek.
Slečně sice pivo pení ale jí lze odpustit.
Celkem naladěni dokonáme objezd jezera, užijeme si tak trialovitě laděné pěšinky.
Avšak rachocení kol přivolalo strážce parku, dostáváme vyhubováno: tady se na kole nejezdí.
Pokuta je však zažehnána a výhružný monolog přejde v srdečný dialog všech zúčastněných.
Dolů vede pouze jedna cesta a to ta po které jsme přijeli.
Osmé přikázání PSB však velí: nepojedeš dvakrát po jedné cestě!
Odbočujeme tedy na nadějnou vrstevnicovou asfaltku navíc značenou jako cyklotrasa a
doufáme v kladné rozuzlení s názvem Strihovské sedlo.
Cesta je opravdu dobrá volba: panoramata, dobrý povrch, slunce, vůně přírody i slibovaný cíl.
Avšak ač uzavřena závorou, dvakrát se zde na nás vyřítil rozjetý motorista.
Ze Strihovského sedla pokračujeme bez výrazných zážitků náborově, pořád z kopce, až do Ubľi (může být po měkkém "l" tvrdé "y"?).
Ke konci obce je hospoda, kde se rozloučíme se Slovenskem bramboračkou a Šárišem.
A již obávaný hraniční přechod. Krátkou frontu aut míjíme, slovenskou celnicí pronikáme bez problémů.
Jen po Pankrácovi chtěli celníci aby zazpíval.
Spolu s námi překračují hranici také dva Slováci. Jedou nakoupit cigarety.
Po konzultaci s nimi překonáme i ukrajinskou část - je třeba vyplnit bumášku, pak jít k pravé budce, ukázat zuby a pak vlevo, kde o nás nestáli.
Za přechodem rozměníme něco slovenských korun za hřivny a sedáme na kola.
Jízda po ukrajinských silnicích vyžaduje více pozornosti a síly nežli po silnicích na západ od Ukrajiny.
Je plná děr v neuvěřitelném množství, často bývá úsek s 5% obsahem děr střídán úsekem s 87% obsahem děr.
Všude se také povalují všelijaké díly odpadlé z aut.
Za tepla prosakuje na povrch tekutý asfalt, který má vynikající přilnavost k plášťům, rámu a obličeji.
Jízda tak připomíná brodění potoka v Saudské Arábii a vyžaduje větší úsilí.
Použití silničních kol je zde proto nebezpečné a jízda jistě pomalejší nežli na horských kolech.
Avšak všichni řidiči zde se chovali slušně, včas klepnou do klaksonu, dají blinkr a s dostatečným odstupem předjíždějí.
Bylo vidět, že není jediným důvodem proč nesrazit cyklistu do příkopu strach o lak, jak je tomu u nás, ale ohleduplnost.
Na ose Malenkyj Bereznij, Dubinič, Perečin jsme byli jistě nejrychlejší cyklisté co zde projeli.
Trasa nám sedla, jelo se velmi rychle. Navíc bylo potřeba ze zdravotních důvodů předjíždět strašně kouřící Zily.
Naproti tomu všudypřítomné autobusy jezdí převážně na plyn a lze za nimi dýchat.
V Perečinu uhýbáme z hlavní silnice vlevo do údolí na Simer.
V Simeru poprvé na Podkarpatské Rusi stavíme v hospodě.
S obavou vstupujeme dovnitř, s obavou opouštíme svá kola, s obavou kráčí vylosovaný pro piva.
S obavou vylosovaný piva přináší a s obavou je zdviháme k ústům.
Jaký div, pivo je však pitelné! A později jsme se shodli, že toto bylo zde na Podkarpatské rusi nejhorší pivo co jsme pili.
Ukrajinské pivo je tedy přeqapivě dobré. Velmi příjemné zjištění - život je krásný.
A Servác dostal nazpátek místo peněz bombóny, prý nejsou děngy. Další místní příjemná zvyklost.
Naše údolí se po pár vesnicích rozevře a změní v malebný uzavřený svět políček a pastvin kdesi na Zemi,
sevřený vysokými zelenými horami s tisícovými vrcholy porostlými travičkou česanou bílými mráčky.
Pohráváme si s myšlenkou dobýt vlevo vztyčený vrchol Polonina-runa (1479m.n.m.).
S rozjařenými geny zděděnými po našich s přírodou spjatých předcích jedeme dál a dál směrem který ukazují stíny našich postav.
Geny po předcích jsou později brutálně potlačeny nespokojeným žaludkem a tak v Poroškovu vyhledáme hospodu.
Zdejší náměstí vypadá jak po spojenecké ofenzívě, do hospody ze které vyletují skleničky váháme vstoupit.
Kdosi nás zavede trošku stranou do místního kafe, pivo prý mají i jídlo.
Chlapík měl pravdu, za chvíli se již nosí pivo a polívka.
I hlavní chod - vařené buřty s hořčicí.
Jak sedíme a hodujeme, chodí si nás prohlížet celá ves.
Neuvěřitelně krásné dívenky oháknuté v pestrých šatičkách chodí kolem do Kafe nakupovat zásoby.
Ještě že začíná pršet. Déšť přesměroval naše myšlenky na otázku noclehu.
Po chvíli je domluven nocleh u jisté paní. Uschováme si v dřevníku kola a vydáme se na obhlídku vesnice.
Po hlavní "třídě" korzují místní krasavice v parádních šatech a
v lodičkách opatrně našlapují hledaje pevnou zem nepokrytou "produkty" tažného a jiného dobytka.
Nemají to lehké protože kde není "produkt" je díra v asfaltu.
Zato mužská část obyvatelstva si s chůzí ani oblečením nedělá problémy.
Ti nejparádivější mají na sobě starší teplákovou soupravu.
Kráčíme obcí v cyklistickém dresu sledováni každým okem za slibným světýlkem v dáli.
Již jsme si zvykli, že domorodci na nás hledí jako na ufony.
Světélko nezklamalo, je zavěšeno nad dveřmi do místní nálevny. Servác tipoval bordel ale opravdu tam šlo jen o nalévání nápojů.
Nechali jsme si nalévat nápoje a přemýšleli nad mystériem místnosti za dveřmi s číslem "2" vedle baru.
Občas totiž ke dveřím přišla krasavice, složitým způsobem zaklepala, dveře se pootevřely a krasavice vklouzla dovnitř.
Často po chvíli vyšla s evidentně lepší náladou. Některá však ze dveří již nevyšla.
Servác oprášil již zavrženou teorii bordelu. Pankrác šel pro další pivo. Já jsem šel na záchod.
Pijeme a přemýšlíme, když tu hostů začalo ubývat.
Netrvalo dlouho a zůstali jsme sami se skupinkou asi zde zaměstnaných nebo jiným způsobem s tímto podnikem spřízněných holčin.
Již jsme se chystali k odchodu, když tu nás jedna krasavice odvedla ke dveřím číslo "2".
Roztřásly se nám kolena. Nebyli jsme schopni udělat krok do pootevřených dveří.
Krasavice nás jednoho po druhém strčila dovnitř. Byli jsme v pokoji číslo "2"!
Pustá Zemplínská Šírava
Remetské Hámre pod Vihorlatem
Mořské oko a strážci parku
Vihorlat - pohled na Zemplínsko
Gumování z M. Bereznija
Idylka na Podkarpatské Rusi
V údolí poblíž Rakova
Večer u obchodu v Porožkovu
Ubytování u dobrých lidí
teplota 30°C
Kaluža(s) Jovsa(s) Remetské Hámre(m) Morské oko(m,a) Strihovské sedlo(ž) Strihovce(s) Šmigovec(s) Dúbrava(s) Ubľa(s) hranice(s) Malenkyj Bereznij(s) Dubinič(s) Perečin(s) Simer(s) Rakovo(s) Poroškovo
Den čtvrtý: Poroškovo - Volovec - Koločava
Vstali jsme brzy ráno. Rodina již žila plným životem, obě ženy se již pravděpodobně vrátily z polí aby nakrmily drůbež.
Vypravili jme se, vypili kafíčko na rozloučenou a na kolech popojeli k magazínu.
Zde proběhla snídaně a strategické plánovaní dalšího postupu Podkarpatskou Rusí.
Bylo rozhodnuto, že dnes (v úterý) dojedeme až na Koločavu abychom mohli být na zpáteční cestě u Mukačeva již ve čtvrtek.
Krátce za Poroškovem přišlo první stoupání.
Vystoupali jsme asi 250 výškových metrů do sedla a krátkým sjezdem se vnořili do dalšího údolí.
V Oleňovu nás popohnal zuřivý čokl. Nemáme již ve výzbroji dlouhé rámové pumpičky a krátká na psa neudělá dojem.
A stříkat na psa vodu z láhve by se v těchto končinách mohlo hrubě vymstít.
Příjemné klesání trvalo jen do Ploske, kde jsme stočili kola směr Radnikova Guta a pak se uvidí.
Bylo jasno a vedro. A se zvyšujícím se stoupáním se zvyšovala žízeň.
Cestou nás minul náklaďák s potravinami, dávaje tušit, že v Radnikově Gutě bude možná obchod.
A opravdu je. Byl otevřený a uvnitř vládla příjemná paní.
Obchod měla vzorně zásobený. Od potravin přes drogerii až po železářství.
Vyndala nám chlazené pivo z ledničky a usedla na kus řeči.
Asi jsme se jí zalíbili, nabídla se totiž, že skočí domů pro čerstvý tvaroh.
My jí zatím pohlídáme obchod. Sotva odešla začali se dovnitř trousit kyjevské pionýrky z nedalekého tábora.
Než však stačili napáchat škody, vrátila se majitelka s talířem a s asi dvoukilovým kusem tvarohu.
Podával se se solí a chlebem.
Nyní přišla zkratka do Verchnyji Grabivnicji. V uzlu polních cest nad vsí nám ukázal směr projíždějící traktorista.
To bylo asi naposledy, co jsme jeli po správné cestě. Skončilo to Kaziho efektem.
Kola tlačená ostružiním, klacky, změtí lián, kola nesená přes padlé stromy, kola tahaná křovím.
V Čechách máme jediný takový divoký les a to Boubín. A to je taková vzácnost, že se mimo cestu nesmí ani vkročit.
Tady je to opačně. Někde jistě mají udržovaný, průchozí les, který je přísně chráněn, kam se jezdí podívat lidé z celé Ukrajiny.
Všechny ostatní jsou lesy, kterým svoji neprůchodnost a divokost může i Boubín závidět.
Kazimutem jsme narazili na sloupy vysokého napětí a pod nimi se dalo jet.
Koruny stromů se rozestoupily, povrch nesl stopy užívání lidmi.
Pak následoval krásná louka, porostlá rozmanitou květenou a již jen samá sjezdativa a cyklistické jistoty.
Ve svahu čněly ze země roury družbovodu Ropa či jak se to jmenuje.
Poklidnou trasou Pidpolozzja - Zadilske jsme se vyhnuli hlavní tepně Mukačevo - Lvov, kde zuří zdivočelé náklaďáky a
mezi nimi se hemží pološílená osobní auta. Tuto silnici jsme jen přejeli a ještě před Nižnymi Vorotami nadlouho opustili.
Před tím ovšem jsme si s Pankrácem rozměnili 20 dolarů v kurzu 1:125.
O kus dále dojíždíme skupinu cyklistů. Je to ta sorta jedinců, co si na kole veze úplně všechno:
ponožky na každý den, stan, vysoušeč vlasů, samovar, sadu nádobí, skládací sedací soupravu, rodinné album,
pamětní šavli po pradědečkovi, který bojoval proti Turkům, bronzovou bustu nejmocnějšího politika země, náčiní na výrobu samohonky a podobně.
Jakmile takový cyklista sleze ze svého kola, tak se mu váhou tašek okamžitě postaví na zadní.
Nám co máme na kole jen spacák, připadají naše kola těžká.
Špatně se s nimi jede, ve sjezdech sebou házejí a donutit je ke skoku je skoro nemožné.
Ovšem ta jejich kola to je jiné kafe.
Pokoušeli jsme se je za jízdy několikrát oslovit. Každý měl strnulý netečný výraz a neodpovídal na dotazy.
Teprve když Servác jednomu strčil pumpičku do předního kola, uvolil se promluvit pár slov.
Vyšlo najevo, podle tónu řeči, že jsou Ukrajinci, jinou informační hodnotu jeho slova neměla.
Pak přišly serpentiny a větší stoupání a od té chvíle jsme je neviděli.
Na východě se náhle vztyčily hory. Jsou součástí hřebene Polonina Bor.
Na obou nejvyšších vrcholech (Stij - 1681m.n.m. a Velikij verch - 1598 m.n.m.) bylo lze pozorovat lidmi vybudované stavby, rozhlednu či vysílač.
Trochu jsem zalitoval, že nemáme více času na zdolání těchto drzých až vyzývavých vrcholů.
Koločava byla však stále v nedohlednu.
Ve Volovci jsme poprvé v této zemi spatřili stopy turistiky.
Oběd proběhl v upravené, čisté restauraci, jak je známe u nás. Záchody sedací - splachovací i s toaletním papírem.
Zde na Ukrajině mají jednu zajímavost: toaletní papír je váleček stočený poctivě až do středu,
nedá se na nic navléknout a pouhým tahem za konec odvíjet, ale vydrží mnohem déle.
Tedy oběd dobrý, jen Pankrác měl jisté výhrady vůči kočce, která testovala jeho alergické reakce.
Jak už to na tomto nespravedlivém světě bývá, z poměrně nízko situovaného Volovce se cesta vinula vzhůru kamsi do mraků.
Víte již, že s plným žaludkem se do kopce jede nejlépe jak je psáno v naši radách a doporučeních.
A tak díky našim žaludkům jsme těch 300 výškových metrů vystoupali docela radostně.
Jen mě trošku znervózňovaly temné mraky visící proklatě nízko.
Nahoře v sedle se jejich podlost ukázala v pravém světle - začalo pršet.
Nebyl čas na kochání se, účastníci vybalili nepromokavé oděvy a frčelo se dolů na Pilipec.
Pršelo sice, avšak cesta byla stále z kopce, rychlostí kvílivý hukot našich terénních pneumatik poplašil ve vesnicích nejednu krávu.
Sušící účinek proudu vzduchu o rychlosti přes 10m/s byl v dokonalé rovnováze s rychlostí vlhnutí našich oděvů.
Byly jsme tedy za průměrně intenzivního deště v suchu.
Pilipece je asi Zakarpatské středisko zimních sportů. Na svazích jsou vidět lyžařské vleky ba i lanovka.
O vhodnou velikost trávy na sjezdovce se přes léto starají tzv. biologické samočinné sekačky, nejčastěji typu cow a sheep.
Během zanedbatelného okamžiku jsme již svá rozjetá kola pracně zastavovali v lázeňském středisku kousek před Mižgirje.
Již nepršelo, naopak voda nám chyběla. K uhašení žízně se nabízel lidmi obstoupený minerální pramen u silnice v místě zvaném Sojmi.
Leckdo neodolal a naplnil si tímto, v podstatě sirovodíkem se stopovým prvkem vody, láhev.
Vynikající tekutina obzvláště vhodná pro likvidaci rychle se množících cyklistů.
Kdo touží po něčem neobvyklém, ať ji teplou zkusí pozřít žíznivý a lapaje po dechu v prudkém kopci.
Nemáš-li po ruce tuto tekutinu, zkus milý čtenáři rozkousat a spolknout čerstvý kořen křenu.
Z Mižgirje vedou do Siňeviru, podle mapy, dvě silnice první třídy.
Seděli jsme před magazínem a radili se z místními kterou z nich použít.
První hlas sboru místních domorodců jednohlasně ve stejné tónině opěvoval krásy první cesty.
Druhý hlas o půl taktu zpožděný a o oktávu nižší zpíval velmi hanebně o druhé cestě.
Bylo tedy rozhodnuto, dopili jsme pivo, dojedli syrové párky a vydali se hledat druhou cestu.
Když sbor místních spatřil, že nedbáme jejich rady, spojil se v jediný hlas o oktávu vyšší,
rozštěkali se všichni psi a rozkvíleli všichni vlkodlaci a slovy,
kterým jsme nerozuměli nás provázel, dokud vzdáleností nezeslábl až zcela a definitivně neklesl pod práh citlivosti našich uší.
Mižgirju jsme opouštěli po dlážděné silnici, první a poslední co jsme zde viděli.
Měli jsme dnes v nohách asi sedmdesát asfaltových kilometrů a asi sto celkem.
Proto jsme trošku mrmlali nad drncáním, které dlážděná silnice poskytuje.
Kostky však nikde netrvají dlouho, ztratily se a zbyla cesta se zbytky asfaltu.
Kolem stále dosti stavení, údolí příjemně stoupalo, metry ubývaly.
S úsměvem jsme vzpomínali na ustrašené hlasy hloupých radilů v Mižgirje.
Asfalt se nenápadně ztratil, ale cesta byla přímo ideální pro naše hladové pláště.
Kopce po stranách údolí se povážlivě vztyčily a slunce se ztratilo, ale čekali jsme,
že se tato silnice první třídy možná trošku stoupavě přiostří a chládek stínu je na stoupání přece příjemnější, než i pokročilým odpolednem zesláblé slunce.
Osídlení podle cesty řídlo a úměrně tomu řídla i kvalita nyní již polní cesty.
Co se ovšem zkvalitnilo byl sklon "cesty".
Začali se objevovat první pochybnosti o schopnostech místních geografů.
Pochybnosti však zahnal pes co vyběhl z pily u cesty.
Objevili jsme zajímavý objev: kdo si dá na hlavu pařez a začne mručet jako medvěd, psa zaskočí a lze jej zahnat.
Povrch cesty byl již zcela nahrazen trávou, také koukáme, že na našich kolech už není lehčích převodů.
Po chvíli jsme také vysoko nad hlavou zahlédli sedlo, které asi musíme překonat.
A jestli jsme si mysleli, že do teď to bylo peklo, tak teď nás čeká přinejlepším český parlament.
Pod tlakem okolností se ztratila veškerá naše soudržnost.
Pankrác zůstal daleko vzadu, slyšeli jsme se Servácem zoufalý klokotavý řev a volání o pomoc, asi se napil minerálky.
Každý jel sám za sebe. Věděli jsme, že se nesmíme pro kamaráda vrátit.
Musíme jeho tělo nechat divé zvěři, nešlo jinak. Později pošleme zprávu pozůstalým.
Dokonce ani myšlenka na Pankrácovo oblečení, peníze, kolo a zlatý zub nás nemohla donutit vrátit se k němu.
Byly to kruté chvíle.
A kdo se napil minerálky, ten byl velmi blízko smrti.
Ovšem naštěstí zatím stále platilo co PSB nezabije to PSB posílí.
Za chvíli nás tedy dojel Pankrác, který prošel metamorfózou.
I stoupání se uklidnilo a tak jsme poslední metry překonali opět pohromadě.
Sedlo bylo místo porostlé krátkou travičkou, s výhledem na hluboko dole rozložený Siněvir.
Vpravo jen kousek výš vrchol Merša (1317 m.n.m.).
Zahlédli jsme naposledy slunce, zrovna se ztratilo za poloninou Kamjanko.
V této romantické chvíli si však Servác hlasitě říhnul až se seběhli krávy a z kopců se ozvali vlci a vrhnul se po zelené trávě dolů.
Následoval dlouhý sjezdík po travičce do Siněviru.
Dole dále po silnici směr východ. Vedla opět krásným rozlehlým údolím.
Jediné co sem vizuálně nepatří jsou domy místních obyvatel.
Stejně jako všude kde jsme dosud projeli jsou to většinou rodinné domky komunistického typu, často bez omítky.
Nikde žádný krásný dřevěný dům, jak si česká hlava se zkušenostmi z našich hor představuje.
Občas stojí mohutná betonová vila bez oken, bez střechy.
Kolem domků je neupravená zahrada často plynule přecházející ve skládku.
Za domem políčka. Kolem silnice odpadky.
Je potřeba zvedat hlavu k horám kolem.
V Koločavě to bude jistě jiné. Nikola Šohaj by tohle nedopustil...
V Koločavě to bylo stejné. Je to veliká vesnice, táhne se podél silnice v délce snad patnácti kilometrů.
Osídlení občas vypučí pod kopce hřebene Piškonja.
Kdo si myslí, že je na konci vesnice, je v půlce.
A v půlce je pro české turisty vše potřebné: dřevěný kostelík, bývalá četnická stanice - nyní ubytovací hostinec a hřbitov.
Na celé Podkarpatské rusi jsme neviděli jediného Čecha, tady jich bylo asi dvacet.
Přibyvší kolmo, vozmo, pěšmo-busmo i motorkmo.
Místní podle všeho většinou ani nevědí, proč sem vlastně ti Češi jezdí.
Nicméně je tu onen hostinec a na tržišti stánek se součástkami na kolo.
Vcházíme do hostince, přespat lze nahoře na podlaze - právě tam budují pokoje pro turisty.
Mraky nevěští suchou noc, radostně tedy přijímáme nabídku v ceně 10 hřiven pod střechou.
Kola zamykáme k lavici v zadní průchozí místnosti domu, věci pohazujeme v patře na pohyblivá prkna budoucí podlahy.
Pivo mají dobré, na otázku: "Dali bychom si něco k jídlu, dáte nám jídelní lístek?" následuje odpověď: "už se vám to dělá.".
Tak príma, bude to z přeqapením.
Za těch dnešních 135km si pohostit zasloužíme.
Ukrajinský loudil a agresivní stěně
Pozor ozbrojení stopaři!
Podkarpatská silnice první třídy
Zemědělství v plném proudu
Obchod v Radnikově Guře
Podkarpatská silnice třetí třídy
Pokles morálky mužstva
Květinový sjezd do údolí
Od serpentiny nad Volovcem
Minerální pramen u Mižgirja
Silnice z Mižgirju do Siněviru
Siněvir a pak dále do Koločavy
teplota 30°C
teplota 20°C
Poroškovo(s) Ploske(s) Radnikivka(s) Radnikova Guta(a) Verchnja Grabivnicja(s) Pidpolozzja(s) Zadilske(s) Verchnja Vorta(s) Volovec(s) Gukpivij(s) Pilipec(s) Repinne(s) Mižgirja(a) Siněvir(s) Koločava
Den pátý: Koločava - Dragovo - Broňka
Noc proběhla dobře ba i šťastné. Ukáže se, že z podlahy občas ční vzhůru statný hřebík.
Přebytek tekutin každého v noci nutil mezi hroty pobíhat. Zvláště, když dveře ven k záchodu byly zvenčí uzamčeny.
Možná jistá otupělost jako následek včerejší "večeře" zbavila méně šťastného jedince citlivosti k do chodidla pronikajícímu hřebíku.
Důkladná kontrola ponožek však u nikoho neodhalila další díru. Dnešní etapa nebyla tedy tímto ohrožena.
Snídaně potěšila hlavně Pankráce. Na otázku: "Co máte ke snídani?" přišla známá odpověď "už se vám to ohřívá.".
Pankrác se tak seznámil s jáhlovou kaší - tokanem. Jeho radost je patrná z fotografie.
Není tedy divu, že v dobré náladě objednal každému podkarpatský rum - dobrý to liguére.
Když se pak vrátil z "toalet", mokré vlasy a to co prý viděl venku přinesli na náš stůl další skupinku stakančiků.
Pak se šel ven podívat Servác, a situace se opakovala.
Mě se nikam nechtělo, protože jsem se obával následně vážného narušení rovnováhy (hlavně u kamarádů samozřejmě),
ale byl jsme podle vylákán skupinkou Čechů, kteří právě přeplétali svá kola a potřebovali centrovací klíč.
Venku bylo hnusně, padala h..na s háčkem, nedalo se jet.
Naprosto znechucen jsem objednal další pelotonek stakančiků.
Den se blížil k poledni, museli jsme opustit vyhřátý klobouk.
Navíc nyní nám připadalo počasí snesitelnější.
Povinně jsme vyfotili koločavské kostelíky a vnořili se do lesa deštníků středečního trhu.
Lidem prodávajícím i kupujícím počasí evidentně nevadilo. Nám vlastně už taky ne.
Servác odchytil jazyka a přinutil ho ukázat nám hrob Šuhajův.
Děda se dlouho nevzpouzel, dovedl nás na hřbitov a ukázal hrob své ženy.
Servác ale trval na hrobu Nikoly Šuhaje. Chlapík nás tedy přivedl ke dvojici náhrobních kamenů z černé žuly.
Hrobů to asi dost nákladných, protože na hřbitově bylo kamenných náhrobků jen pár,
drtivě převažovali travnaté kopečky se železným křížem a věncem umělých květů.
Ani zde však nebyl hrob Nikoly Šuhaje zbojníka, avšak jeho ženy a bratra.
Děda byl ale k dalším otázkám netečný a tak jsme zanechali dalších otázek a pokochali se panoramaty.
Opustili jsme Koločavu a jižním údolí se vydali ku městu Dragovo.
Servác s Pankrácem hned za obcí však propadli kouzlu koločavské krávy, rozmlouvali s ní,
opsali si telefonní číslo, začali se s ní fotografovat a tiskli se k ní. Co se dělo dál jsem neviděl.
Jel jsem se raději napřed a na konci dlouhé rovinky počkal.
Čekal jsem dlouho, P und S se neukazovali, tak jsem vlezl do řeky a fotografoval naposledy Koločavu ze stran sevřenou horami a svrchu těžkými mraky.
Ty dvě bestie mě však nepozorovaně projeli. A co bylo horší nepozorovali ani oni mne ani mé kolo.
Takže nastala situace, kdy já jsem za nimi velmi pomalu jel vpřed a čekal na ně a oni přede mnou šíleně hnali aby mne dojeli.
Mobil v tomto údolí je dobrý tak na roztloukání ořechů.
Déšť se samozřejmě zintezivnil. Ve dvanácté minutě druhého poločasu mi došlo, že jsou asi přede mnou.
Pršelo tak hustě, že první kafé (první po deseti kilometrech od místa vzniku myšlenky schovat se) mě vtáhlo dovnitř.
Čekaje na pokles průtoku vody z nebes, vypil jsem řadu čajů i jiných povzbuzovadel.
Déšť však nezeslábl, zeslábla má trpělivost. Jel jsem dále na Dragovo.
Jak P und S později říkali, seděli v tomto podniku také a se stejným průběhem.
Něco kilometrů od tohoto kafé ke mě vítr zavál GSM vlnu a přišla zpráva, že kamarádi čekají v magazínu v Dragovu, což bylo ještě asi třicet kilometrů.
Navíc déšť s poklesem nadmořské výšky pomalu ustával, bylo i tepleji.
Do Dragova jsem úspěšně přibyl bez zvláštních příhod a bez potíží nalezl ztracené kamarády.
Jen jsme se trošku hádali kdo se vlastně ztratil.
Napojeni, najedení a naladěni opustili jsme Dragovo a pak i hlavní silnici vpravo směrem na Kopašnovo.
Na mapě je tam sice značena silnice, ale skutečností je nepřeqapivě cesta, které říkat polní znamená lichotit.
Často není patrné, jestli jsme stále na cestě nebo již v dobře zoraném poli.
Protože tady ale mají pole zoraná špatně, lze silnici jakžtakž stopovat.
Za kopcem a před Nankovem odbočíme nahoru na Lipču. Nechceme do Chustu ani na hlavní silniční tahy.
Za Lipčou údolíčkem mírně nahoru na Lipeckou Poljanu a za ní do sedílka a dolů na Dovge.
Chtěli jsme někde v Dovge přenocovat. Ale šedé a nevlídné městečko, zamračené pohledy obyvatel rozhodli jinak.
Pokračovali jsme dále údolím nahoru na Broňku. Cestu nám zpestřovala úzkokolejka i unavené sluníčko.
Sluníčko se na nás dnes příliš nesmálo a i tady sotva vylezlo z mračisek schovalo se za kopce.
Koleje byly mnohem vděčnější. Kdysi sloužily ke svozu dřeva z hor, ale nyní tak žencům k naklepávání kos.
Často se ztrácí po kobercem trav, jindy pod vrstvou půdy. Silnice trať již odepsala definitivně.
Koleje jsou zalité asfaltem, mosty částečně rozebrané. O dřevo tady asi nikdo nestojí.
V Broňce vida otevřenou krčmu, stavíme na jedno.
Paní nám ohřeje k jídlu pizzu i pivo je opět dobré.
Rozhodneme se zde zůstat. Snad si nás někdo rozebere. Počasí opět nevěští suchou noc.
Za nedlouho se s námi dávají do řeči místní. Všichni pracovali nebo pracují v Čechách.
Netrvá dlouho a jsou tu nabídky k ubytování.
Jeden Ukrajinec jménem Vasil tu má zřejmě větší vliv, pouhým pohledem či slovem dokáže jiného zahnat pryč.
Zavolá do krčmy manželku, chvíli posedíme a pak si nás odvedou domů.
Doma již je všechno vzhůru nohama. Manželka s babičkou vyvařují, Vasil do nás hrne vodku.
Udělají nám výborné brambory s tvarohem a ředkvičkou a za stálého cinkání stakanů probíráme to i ono.
Ta ředkvička činí požívání samohonky snesitelným.
Spousty věcí mají z Čech, Vasil s manželkou tu pracují a co si nepřivezou, nemají.
Vstupem Slovenska do EU se jim zkomplikovala cesta tam i domů.
Na Slovensko potřebují složité vízum, proto jezdí přes Polsko.
Viděli jsme již několik autobusů s nápisy Chust - Praga, Mukačevo - Praga, Dovge - Praga a pod.
Mají hezky zařízený dům, ale záchod opět kadibudný.
Zdá se, že lidé tu na Podkarpatské Rusi holdují tzv.: kadibudkové kultuře.
Oproti tomu například ložnice je moderně zařízena. Rodina ji pro nás dokonce vyklidila.
Nechali se ale přemluvit ať zůstanou, my že se vyspíme ve spacáku v předpokoji.
Pankrác a jáhlová kaše
Interier býv. četnické stanice
Jediná roubenka v Koločavě
Dřevěný kostel v Koločavě
Plechový kostel v Koločavě
Vůz o výkonu jednoho koně
Středeční Koločavský trh
Stánek s cyklosoučástkami
To on nás sem přivedl
Žena a bratr Nikoly Šohaje
Hřbitov pod horami v Koločavě
Poslední pohled zpět ke Koločavě
S mosty tu mají potíže
Jen pro velmi drsné kozisty
...a nebo místní profíky
Záchytný obchůdek v Dragovo
Na noc v rodině v Broňke
teplota 15°C
Koločava(s) Vilšani(s) Dragovo(s,a,s) Kopašnovo(s) Nižnije Selišče(s) Lipča(s) Lipeckja Poljana(s) Dovge(s) Broňka
Den šestý: Broňka - Činadijovo
Noc proběhla klidně. Směr ke kadibudce v absolutní tmě určoval kvikot prasátek.
Další zvuk který se ozýval bylo spokojené mňoukání kočky, která spala Pankrácovi na klíně.
Po snídani a řádce nezbytných stakančiků jsme se s pohostinnou rodinou rozloučili a sedli na své kozy směr Kušnicja.
Zde bylo odhlasováno, že trpíme žízní. Posadili jsme svá těla na zahrádku k magazínu a dobrovolník zašel pro piva.
Zajímavé bylo, že zahrádka je kompletně obklopena masívní klecí, po vsi asi běhá divá zvěr a zde se lze schovat.
Nebo obráceně: k magazínu na zahrádku se často zvěř stahuje a tady ji lze lapit a izolovat od vsi.
Zajímavé bylo, že navzdory nechráněnému ba přímo divokému stravování dosud nikdo nepozoroval řídnutí stolice a to hlavně u sebe.
Bylo to určitě tím, že PSB jsou léty již zocelení natolik, že nějaký bacil či kok v organismu nic nezmůže.
Ba i ručičky viru se po ocelových stěnách vnitřností PSB smýkají a zoubky se lámají.
Kus dál za Berezniky jsme dosáhli dnešního nejvyššího bodu a pak již samá sjezditiva a cyklistické jistoty.
Snad trošku nejistoty projevil Pankrácův přesmykač, který nějakou dobu balancoval na posledním drátku příslušného lanka.
Náhradní lanka však s sebou všichni vozíme jak říká řád PSB.
V obci Rozsoš, po delším sjezdu z onoho nejvyššího místa byl tak akorát čas - bylo hezky a teplo - na další nevyhnutelný příděl tekutin.
Příděl bylo však nutné zvětšit pač nějaký domorodec nám poradil dát si do piva rýbu.
Paní magazínová však informaci upřesnila, že se jedná o sušené rybičky a Servác zakoupil pytlík.
Po desáté rybičce důkladně vymáchané v pivu nějakého rýpala napadlo, že místní předložka "do" možná znamená "k".
Ty rybičky byly ale tak důkladně prosolené, že jedno pivko rozhodně na vyvolanou žíznivost nestačilo.
Navíc žalostný výraz jejich xichtíčků s uslzenými očíčky vzbuzoval v konzumentovi pocit provinění, který se dal oslabit jedině požitím dalšího piva.
Zatím co jsme jedli rybičky se smutnými očičky, pozorovali jsme frekvenci s jakou projíždějí autobusy místní dopravy.
Jsem si jist, že by se daly i nějak smysluplně využít k cestování po Zakarpatské Rusi.
Většina autobusů také jezdí na plyn. Mají na střeše sadu bomb asi s plynem.
Sotva jsme sedli na kola a párkrát šlápli, byla tu Svaljava. Velké město, občas nějaký ten superb, slušně oblečena i mužská část publika.
Nezdržujeme se tu a točíme k jihu. Přes Pasiku, kde je velký krásný pravoslavný kostel podél trati až bohužel na
onu silniční tepnu Mukačevo - Lvov. Nedá se jet jinde, musíme tudy.
Míjejí nás rozjeté kamiony a ušlápnuté žigulíky, které si na cyklistech vybíjejí svoji nižší schopnost předjíždět.
Přežijeme však těchto pár smrtelných kilometrů a vrháme sebe i kola do mega vesnice Činadijovo.
Zde čeká Serváce úkol najít kontaktní osobu, která nás zavede do rodiny, kde máme předem dohodnuté ubytování.
Úkol se zdaří na první pokus, oslovený pán u pošty zná rodinu dobře a ihned přivede paní Veru.
Jsme odvedeni k rodinnému domu, představujeme se, vítáme se.
Paní vbíhá do kuchyně aby z ní až do večera vycházela jen sporadicky a to jen proto aby nalila další dávku samohonky.
Jsme usazeni, naliti samohonkou, povídavý pán Jura se nás ujímá, začíná jeho monolog...
Dozvídáme se, že z pergoly, kterou tvoří vinné keře, nasbírají hroznů na tři sta litrů vína.
Podobné tady mají skoro všichni. Pankrác si dokonce vzal recept.
Paní Vera vynáší velký tác s karbanátky, spousty misek s omáčkou, sušené ryby (velké), jánevímcovšechnoješte a domácí chléb.
Nalije další dávku samohonky a popovídá o výrobě. Má zlatou barvu, to prý proto, že do ní přidává slupky co zbudou po spotřebování vlašského ořechu.
Pěkně sníme co nám paní přinesla, a přecpáni se pohodlněji usadíme tak, abychom si nemačkali plné žaludky.
A právě tady došlo k tragickému omylu, asi nejhoršímu během naší výpravy.
Nikdo z nás nepochytil ani náznakem, že to co jsme snědli byl pouze PRVNÍ CHOD!
Pochopili jsme až když paní Vera vynesla další hromadu jídla, že to možná asi byl první chod ze dvou.
Paní rozlila samohonku a se slovy davaj jsme chtě nechtě daváli.
Pak jsme zkoušeli naznačit, že nemáme již hlad, ať to odnesou.
Nelze jinak, prý to musíme sníst. A tak jsme to přecpaného žaludku tlačili kapustové závitky, kávové dortíky a brambory s houbovou omáčkou.
A stakančik. Davaj!
Ve strašlivém stavu jsme propuštěni, protože v paneláku kde bydlíme poteče od čtyř do pěti voda.
Odvalíme se až k nedalekému objektu, který zvenčí vypadá jako po čtrnáctidenním odstřelování těžkým dělostřelectvem.
Takové domy nám přináší televize ale pod obrázkem bývá nápis: Groznyj po ofenzívě rudé armády nebo Irák po spojeneckém náletu či Varšava 1939 nebo Chánov - revitalizace ano/ne?
Balkon, kam si klademe odděleně boty a ponožky se pod nohama lehce pohupuje.
Nejprve se domnívám, že to je z vodky, ale není protože mi ujíždí boty ke straně.
Vnitřek bytu je ovšem moderně vybaven. Jen televize se už nedá vypnout, protože při zapínání se tlačítko ztratilo někde hluboko v přístroji.
Otupení přemírou jídla uléháme ke spánku. Budíkem je jmenován naplno otevřený kuchyňský vodovodní kohoutek.
Ze snů mě vytrhne rachot vody padající v kuchyni do plechového dřezu.
Servác se pokusí zapálit průtokový ohřívač.
Vyhledáme proto s Pankrácem silnější betonovou stěnu a očekáváme výsledek.
Kupodivu se po pár slabších explozích zdařilo. Jen Servác již nemá vlasy, ale on je neměl ani předtím, takže to ani nevadí.
Jakmile ale hoří tento průtokový ohřívač, je potřeba neustále odebírat teplou vodu.
Přestane-li odběr a je-li po chvíli otevřen kohoutek s teplou vodou, dojde k explozi předehřáté páry a nachystané mýdlo se roztaví ve zvláštní hnědou tekutinu.
Průtokový ohřívač je proto s ohledem k blízkému lidnatému městu uhašen.
Nezapomínáme ale a plníme vodou všechny nádoby v bytě. Zítra totiž poteče až odpoledne.
Každou chvíli má přijít delegace z rodiny, chystají nám šašlik.
Když přijdou, pokusíme se schovat ve skříni, ale říhání a tematicky podobné zvuky nás prozradily.
Začíná třetí chod.
Nejhorší je, že to co jsme nesnědli v předchozím kole se neustále vrací.
Jídlo se proto teď už klade i na klavír, skříňku se slavnostními skleničkami, na zem i na babičku.
Paní Vera nosí samohonku a pan Jura pivo. Prý jsme zvyklí na pivo, říká manželce a posílá jí pro další lahvové.
Manželka ovšem trvá na své samohonce. A tak pijeme samohonku a zapíjíme ji pivem.
Davaj rýbu, davaj stakančik, davaj grýby, davaj suda.
Pán povídá a povídá a na dvorku se dělají šašliky...
Paní odchází do kuchyně. Míním, že šla umýt nádobí.
Vrací se s dalšími mísami. Začíná čtvrtý chod.
Davaj škyt, davaj, davaj.
Zornice zareagují pohyb, pán na chvíli přestává mluvit.
Uši hlásí velké přesuny na stole.
Začíná pátý chod. Cítím, že je mi do ruky vtlačena sklenička. Poslepu nahmatám větší sklenku s pivem.
Davám.
Z míst, kde asi sedí Servác slyším již delší dobu chrčivé zvuky. Z Pankrácovi strany se kdosi šíleně směje.
Zaslechnu velmi vzdálený hlas, říká něco jako: šašliky už jsou hotové, konečně si dáte.
Pak se propadnu do světle fialové mlhy. Je mi najednou dobře.
Teď však mlha změní barvu na zlatavě hnědou a zpoza uší přiletí věnec buřtů, odněkud se vynoří mísa s houbovou omáčkou.
Buřty rotují kolem mísy. Z dáli pokukují smějící se sušené rybičky.
Grilovaná kuřata bubnují špízem na karbanátkový buben, kapustové závitky spolu s kolečky salámu vytáčejí v šíleném tanci kola kam jen pohlédnu.
Zeleninový salát se hlasitě chechtá. Každý kousek zeleniny má očička a tlamičku a směje se.
První ranní v Kušnicje
Když přesmykač visí na vlásku
Informace o změně kraje
První polední v Rosoše
Odpoledne u lidí v Činadijovu
V ukrajinském paneláku
Průtokový ohřívač staršího typu
Třetí kolo 19hodin 14minut
Příprava šestého kola
Páté kolo 20hodin 14minut
Osmé kolo 22hodin 1minuta
teplota 25°C
Broňka(s) Kušnicja(s) Rosoš(s) Dusino(s) Strojne(s) Svaljava(s) Pasika(s) Činadijovo
Den sedmý: Mukačevo - Užgorod - Zemplínská Šírava
Když jsem na poťouchlý chechtající se salát poslal takanové hasiče, kteří jej postříkali samohonkou, došlo k takové ráně, až jsem se probudil.
Došlo mi, že to byl jenom sen. Ale co to tedy bylo za ránu?
Možná, že Servácovi prasklo břicho. Ale né, to asi projel jen vlak.
Musíme vstávat - jsme zvaní do rodiny na snídani.
Je už nám všechno jedno. Se vzájemnou pomocí sestoupíme do suterénu paneláku a opatrným krokem se vydáváme na osudné místo u známého rodinného domku.
Lidé zde si již mnou ruce a paní Vera usmívaje se nosí na stůl.
Mechanicky a bez vlastní vůle zasouváme potravu do úst.
Nemáme už vůli ani dost síly strkat grilovaná stehýnka nenápadně za gauč a karbanátky zahrabávat do truhlíku.
Servácovy rty dokola odříkávají mechanicky naučenou větu obsahující slova "spěcháme", "musíme", "nemůžeme", "loučíme se" a "dojíme to příště".
Po záminkou, že si do cyklistických lahví chceme nalít samohonku a do trubek rámu zastrkat kapustové závitky se
zmocníme svých kol, Pankrác rozrazí vrata a křičíce "sbohem" ujíždíme pryč.
Paní za náma však hbitě vybíhá, po chvíli nás dostihne a každému připoutá na kolo igelitový pytel se "svačinou".
Prcháme pryč, pryč odtud.
Běda, naše odpružené vidlice jsou na doraz, rám se prohýbá a břicha visí až ke spodní rámové trubce.
Musíme dofouknout kola. Setrvačnost je mnohem vyšší, avšak srážka s autem bez větších potíží.
Do Mukačeva to není daleko.
Chlapík - mistr monologu - tvrdil, že název města vznikl od stavby hradního kopce, který je uměle navršen a že souvisí z dřinou (muky) zde tehdy pracujících.
V centru Mukačeva to opravdu vypadá kulturně: pěkná pěší zóna, moderně oblečení obyvatelé, obchody všeho druhu.
Nezdržujeme se, ale hledáme cestu na Užgorod. Prvotním záměrem je vyhnout se hlavnímu tahu mezi oběma městy.
Záměr se však nezdaří, ale zjišťujeme, že podél silnice je chodníček, kde lze šlapat odděleně od vražedného motorového provozu.
Za zmínku ještě stojí zastavení u cisterny s Kvasem; ten si v příběhu ještě zahraje svou roli.
Až do Benedikivci vede pěkný chodníček, ale zde se změní v chodník běžný a ten s koncovou cedulí obce zanikne.
Zato silnici nakrátko přibyl druhý pruh. Ten se však po chvíli ztratí a situace na velmi frekventované silnici je opravdu vážná.
Odbočíme proto do Seredne a zastavujeme na pivo.
Servác si tady chtěl odskočit na záchod, ale vrátil se s nepořízenou. Záchod je prý v takovém stavu,
že i po celém světě zcestovalý Servác se k němu nemohl přiblížit. Pořídil fotografii záchodu, ale tu zde nemohu zveřejnit.
Lze ji však zaslat na vyžádání a jen na vlastní nebezpečí.
Prohlížíme tu obsah svačinového balení od pohostinné paní. Je tu láhev se samohonkou, kuřecí stehna, karbanátky a kapustový závitek.
Servác ten pohled nemohl vydržet a svačinu vhodil do koše.
Jeho gesto asi zaujalo místního alkoholika středního věku, přišel se na nás podívat z blízka.
Ovšem než se mu podařilo dorazit od vedlejšího stolu až k nám, vypili jsme každý ještě jedno pivo.
Jeho cestování mezi dvěma body, dva metry vzdálenými, názorně demonstrovalo tzv. Brownův náhodný pohyb molekul.
Když však dorazil, bylo zle. Neustále nám tisknul ruce a cosi mumlal. Pankráce políbil na tvář.
Museli jsme rychle skočit na kola a ujet. To se ale nezdařilo Servácovi.
Opilec mu neustále tisknul ruku tak, že se nemohl vyprostit a chytit řídítek.
Z povzdálí jsme pozorovali jeho boj.
Nakonec zvítězil lstí: rozepjal si rukavici na polapené ruce, vysmekl se z ní a "ukrajinskému příteli" ji nechal.
Ten tam možná Servácovu rukavici tiskne dodnes.
Před Chudljovem vede cesta do kopců na západě na Verchnuju Solotvinu. Jedeme tudy, chceme zkratkou přes kopec na Ciganivci přijet do Užgorodu.
Záměr se nezdaří zcela. Místo v Ciganivcích se vynoříme ve Stripě a místo za půl hodiny, za hodiny dvě.
Dále, místo po cestě, junglí a pralesem a místo čistě oprášení, pokrytí bahnem až za ušima.
K tomu, místo veselí a hraví, naštvaní a nenávistní a místo odhodlaní a cílevědomí, zoufalí a beznadějní.
Třeba připomenout, že kdesi v lese Pankrác odhazuje svou svačinu, kromě samohonky, v dál.
Užgorod. Co více dodat?
Zde sedáme na nečekaně hezkou zahrádku a dáváme zasloužené pivo.
Servác má jíž hlad a polyká pelmeně zvláštní velikosti.
I na balenou zmrzlinu je čas. Obsluhující děvčata se usmívají, není kam spěchat.
Musím na záchod (zdánlivě bezvýznamná událost, ale má jistou souvislost s děním následujících dnů).
Cestou na hraniční přechod hlásí Pankrác uvolněnou kliku. Servác nejprve dotahuje imbusový šroub nehty a pak kartáčkem.
Pak oba vyhledají autoservis, kde imbus č.8 mají.
Na hranici předjíždíme dlouhou frontu aut, čekajících na odbavení.
Naše odbavení na ukrajinské straně proběhne bez větších obtíží ale slovenští braťja si nás trošku vychutnají.
Vedeme způsobně kola separovaným chodníčkem pro pěší, celník nás však gestem zažene pryč.
Vedeme způsobně kola mezi čekajícími auty až okénku na druhé straně té samé budky,
stejný celník zhnuseně, po dramatické pauze, převezme naše pasy a nahlédne dovnitř.
Je zřejmé, že se mu z nás chce zvracet.
Pasy vyhodí okénkem pryč a již vidíme jen jeho nosní dírky.
Pokračujeme do hloubi celnice. Otvírá se před námi Slovensko, již jen kousek.
Hrubý hlas nám sebere naději a poukáže na dveře, kde je třeba znovu předložit pasy.
Zde vše proběhne bez potíží.
Za celnicí je směnárna. Chci směnit hřivny za něco použitelného.
Bohužel paní říká, že hrivně niesú asi pení. Můžu s nimi tedy podložit v hospodě stůl.
V Tibavě sedáme na jedno.
Měním před hospodou v trávě duši, kamarádi mi nadávají, že to trvalo tak dlouho, báli se tu.
Asi přespíme opět u Zemplínské Šíravy, ráno se pak přesuneme do Michalovců na nějaký vlak.
Povědomá obec Poruba Pod Vihorlatom, zde již jedeme po známém povrchu.
Přes Kalužu pokračujeme přímo do restaurace Koliba.
Před tím se pokusím sníst svou svačinku. Něco pozřu, zbytek odhazuji do koše na autobusové zastávce.
Ale za nedlouho už cítím kontrakce. Velmi rychlým krokem spěchám na WC.
Je zatím objednáno, pivo čeká v sklenici. Stihnu si přiťuknout na zdraví a již rychlým krokem na WC.
Tak tak stačím dopít první pivo a opět třeba spěchu. A tak až do zavíračky.
Najeli jsme na kole tak asi 95km a já k tomu ještě další naběhal.
Po tmě se vydáme přespat na osvědčené místo.
Kamarádí usínají, já o kus dál na louce v pauzách klidu v polosedu pozoruji pohyb hvězdné oblohy a východ slunce.
Ve stínu altánu slyším náhle šramot, Servác chvíli poskakuje ve spacáku, pak se osvobodí a vybíhá za altánek,
kde zvláštní dávivou řečí promlouvá k zemi. Že by taky kvas?
Zakarpatský panelový dům
Zakarpatský panelový dům
Snídaně 8hodin 43minut
Pankrác - odborník na němé tváře
Ranní ruch u pošty v Činadijovu
Mezi Činadijovem a Mukačevem
Mukačevo - hlavní náměstí
Mukačevo - hlavní náměstí
Mukačevo - kvas: trest boží
Zkratka ze Solotvina do Ciganivci
Občerstvení v Užgorodu
Občerstvení v Užgorodu
Užgorodem na hraniční přechod
teplota 29°C
Činadijovo(s) Mukačevo(s) Benedikivci(s) Seredne(s) Čertež(č) Chudljovo(s) Verchnaja Solotvina(a) Stripa(s) Ciganivci(s) Užgorod(s) Vyšné Německé(s) Tibava(s) Sobrance(s) Úbřež(s) Poruba Pod Vihorlatom(s) Klokočov(s) Kaluža
Den osmý: Zemplínská Šírava - Michalovce
V podobné pohodě probíhá rozednění, jen Pankrác se našim problémům posmívá, ale pro jistotu do sebe lije samohonku.
Zjišťuji mobilmo vlakové spojení Michalovce-Košice-Praha, Servác se vyklání z altánku a Pankrác s výrazem trpícího polyká samohonku.
V 7:24 jede vlak s přestupem na Košičan. Balíme se, zabavuji kamarádům jakýkoliv použitelný papír a jedem směr Michalovce.
Je brzo ráno, silnice je prázdná, ticho ruší jen občas dávivými zvuky Servác, co kolikrát nestačí seskočit z kola.
Nádraží je dnes obzvlášť daleko.
Paní u okýnka bez potíží vydá jízdenky i místenky až do Prahy. Složíme poslední slovenské peníze.
Pak se rozejdeme po nádraží. Někdo na záchod, jiný za květináč, další hlídá kola.
Ve chvílích klidu škrábeme z kol bláto.
Přestup do Košičanu opravdu vyšel a my se již vydáváme na dlouhou cestu do Prahy.
Cestou vlakem se Servácova nevolnost plně rozvíjí do takové šíře,
že si na Hlavní nádraží přivolá odvoz.
S mojí pomocí zbavíme legální cestou většinu záchodů ve vlaku toaletního papíru.
V Praze Servácovo tělo přikryté prostěradlem přeloží do přistaveného vozu.
Pankrác pomáhá nést kapačku a elektrody. Mizí též ve voze.
Můj stav se ale ve vlaku zlepšil natolik, že jsem schopen projet Prahou na Smíchov a zde zdolat poslední vrch.
V Michalovcích na nádraží
teplota 21°C
Kaluža(s) Michalovce(v) Košice(v) Praha
