Pankrác, Servác a Bonifác

2015 Groznatův štít

Termín: 26.5.-2.6. 2015
Místo: Západní Čechy

Neobviklý 16. ročník PSB.
Účast: Bonifác
Akce se zůčastnil jediný pozůstalý Bonifác. Snad poslouží jako popud k obnovení PSB v plné původní síle.
A počasí: neuvěřitelné! Dešťové mraky kličkovaly republikou tak dovedně, že se trase ročníku téměř dokonale vyhnuly.

Seznam a popis kapitol

Den prvý: Nové Strašecí - Rakovník - Podbořany
Den druhý: Podbořany - Doupov - Hroznětín
Den třetí: Krušné hory okruh
Den čtvrtý: Karlovy Vary - Toužim - Nečtiny
Den pátý: Plasy - Radnice - Hořovice
Den šestý: Kytín - Davle - Jílové u Prahy

Vysvětlivky k itineráři

č - následuje červená turistická značka
m - následuje modrá turistická značka
ž - následuje žlutá turistická značka
z - následuje zelená turistická značka
s - následuje silnice
v - následuje jízda vlakem
l - následuje let vzduchem (letadlem, větší skok)
d - následuje plavba po vodě (lodí)
k - následuje cesta lanovkou
t - následuje cestování pod zemí (tunelem)
a - následuje prodírání lesem, pouští, městem, apod., nedefinovatelným směrem, neznámou cestou

Příklad:
Děravý Galuskov(d,a,t) = Z Děravého Galuskova potokem (hledaje unikajicí vzduch) dále zmateně křovím až k jámě po bývalé těžbě a pád.

Den prvý: Nové Strašecí - Rakovník - Podbořany

Etapa 66km.
Cesta vlakem v 9:03 z Masarykova nádraží v Praze patřila k nejlepším zážitkům s ČD. (Nemluva o nedůstojném cestování na nádraží metrem z časových důvodů). Vlak byl prázdný, průvodčí milý a vagon vybaven háky na kola. Vida kozu visící za přední kolo, měl jsem obavy o vidli, neboť na takové namáhání není stavěna. Ovšem vydržela nejen přepravu ale i následný terenní teror.
Jak jsem byl mile překvapen Českými Drahami dosud, nádraží Nové Strašecí připravilo překvapení další: výpravčím zde je krásná žena v krátké sukni. Myslel jsem dosud, že výpravčí, rýmuje se to s popravčí, je ryze mužské povolání, stejně jako rýmující se názvy povolání. Zdá se ale, že i zde probíhá vítaná feminizace a přijímání telegramů náleží leckde i ženě.
Západním směrem ze Strašecí však nevede žádná smysluplná značka, zvolil jsem pole a následně pěknou lesní cestu až k rozcestníku Pod Malým Louštínem. Louštín sliboval výhled a patrné stopy po opevnění, avšak z toho nesplnil nic. Je zde hezké posezení pro výletníky a památka na zemřelého trampa. Cesta po naučné stezce dolů zvrátila dojem z vrchu v hezký zážitek. Je to rychlý přehledný sjezd po pěšince nahoře kolem zbytků hradeb Kozího Hrádku. A dále přes Lužnou s železničním muzeem, lehce po silnici a po zarostlé pěšině podél trati do Rakovníka. Cestou si značkař zažertuje výstupem na místní kótu Hlaváčov, borovým hájem nad pískovnou a dolů na bývalý hrad Hlaváčov. Zde jsou patrné zbytky zřejmě ohromných valů a hlubokého příkopu opevnění a ohniště trampů. Tady se Bonifác při ztrátě rovnováhy přesvědčil o nevýhodě nových kufrů nášlapů. V pozici, kdy se starý kufr bezpotíží odepl z pedálu, nový kufr si tuto zdvořilost odepřel. Následoval učebnicový pád - ala "kurva klipsny" - bokem do ostružiní.
A pak již jen samá pozitiva a asfalt a Rakovník. Obhlídkou náměstí byla zvolena vhodná restaurace k obědu. Nalezení zelené značky bylo otázkou vrozené orientační dokonalosti - a hlavně mapy. Značka vede nenáročně údolím Rakovnického potoka. Drobný konflikt se odehrán na této, zprvu úzké pěšině. Běžící běžec měl uši ucpané sluchátky a na hlasité žádosti o umožnění předjetí nereagoval. Až když mě spatřil vedle sebe, lekl se a s jeknutím zapadl do kopřiv. Omlouvám se tímto, hlavně polámaným kopřivám, avšak nevidím jiný způsob jak takového člověka upozornit na předjetí.
V Senomatech v ulici, vyrazil proti klučina na tříkolce a dožadoval se závodu. Řekl jsem mu, že má moc koleček a že by byl závod neregulérní a zmizel. Již v té době se západní horizont počal hrozivě zdvíhat do výšin. Zalesněný hřbet přírodního parku Jesenicko se tyčí o více jak stopadesát metrů nad údolím Rakovnického potoka a vyvolává předčasné bolení nohou a pokles morálky. Skutečnost však není tak hrozná. Cesta vzhůru z Klečetné má lidskou tvář i pevný povrch. Mimo to nabízí krásné výhledy zpět. Bohužel Rakovnický potok neřekl své poslední slovo a tímto hřbetem prorazil soutěsku, která teď stála v cestě. Znamenalo to ztrátu výšky sjezdem poměrně zarostlým a blátivým a následně stroupání po písčitých půdách borovým lesem do pěkně položené vesničky Bedlno. Tu je šipka do luk s nápisem "přímo 400m". Tam v lesíku hezké kamenné formace a dolíky. A modrá, jak je sadistickým zvykem klubu Českých turistů, dobývá nejbližší vrch s vysílačem telefonního signálu.
Rušná silnice Jesenice-Blšany byla v těchto místech zbavena asfaltu, doprava regulována a tak nebylo těžké ji na kole překonat. Následovala krátká zajížďka na vrchol Vlčí hory a návštěva výhledu nad Šprymberkem. Zelená značka dále není zjevně příliš lidmi navštěvovaná. Prochází jakýmsi mokřadem pokrytým kopřivami a ústí na pomezí lesa. Lépe je proto pokračovat osetým polem než-li prolamovat cestu křovinami. Ani dále se nechystá zlepšení. V lesích co blíže ke Karlovarské silnici se začínají objevovat použité toaletní papíry a místy je velmi obtížné mezi hromádkami bezpečně projet. Značka vede kolem stánku s trpaslíky a vrhá se opět v les vrchovatě pohnojený. Nebohý cyklista nemůže sesednout bez rizika znečištění bot, pěšinka již žádná není a jehličím (převážně) to do mírného kopce jede špatně.
Zlepšení ale přijde. Značka vede po panelové cestě, z kopce a je rychlejší a rychlejší. Pak chmelnice a Kryry. Což je nevýrazné město a tak dále na sever.
Podbořany, dál už dneska nepojedu. Mám tu domluvené ubytování v hotelu Slunce na náměstí. Kolo možno vzít na pokoj a povečeřet v nezakoureném prostředí v Národním domě. Spát se jde brzo...

obrázek Nádraží Nové Strašecí Trať Kladno - Rakovník Průjezd pod tratí Náměstí v Rakovníku První náročné kilometry Výhled z Vlčí hory Chmelnice u Kryrů Cíl etapy: Podbořany

Praha(v) Nové Strašecí(a) Pátecká Lísa(a) Pod Malým Louštínem(z) Louštín(a) Sládkův Kríž(m) Rakovník(z) Senomaty(z) Klečetné(z) Kosobody(m) Bedlno(m) Vlčí hora(z) Jesenická křižovatka(z) Kryry(z) Podbořany

teplota 16°C

Den druhý: Podbořany - Doupov - Hroznětín

Etapa 66km
Posnídáno s pomocí Coopu na náměstí v důstojném prostředí hotelového pokoje. Mraky se nad městem honí, zdají se plné vody. Další den zahájen s podmračenou náladou, která se ale vzdáleností od Podbořan zlepšuje. Dodá také průjezd parkem Krásného Dvora, který působí majestátně uklidňujícím dojmem. Průjezd Brody metodou kazimutu přinesl asfaltové ovoce a jistou cestu na Mašťov. Zde znechucen nadměrným gumováním zvolil Bonifác cestu poli přímo na sever. Cesta brzy ztratila právo se tak nazývat a zůstaly jen brázdy čerstvě rašícího pole. Výšková bilance byla stále pozitivní, takže průjezd ornicí neznamenal větší fyzické vydání. Pak přispěchala silnice a jako o den dříve podobné znepokojení západním horizontem. Tentokráte bylo převýšení Doupovských hor vůči okolnímu terénu výrazně vyšší, bylo proto nutné ještě před zdoláním doplnit tekutiny a pozvednout bojovného ducha jedněmi silnými Louny v kombinaci s limonádou s cukry s malinovou příchutí. V tom nezklamaly Radonice a zde lokalizovaná hospoda s neuvěřitelnou otevírací dobou 5:30-23:30.
K dalšímu pokracování cesty byla nutná silnice až do Miřetic u Vintířova, za obcí kolmo vzhůru po louce. Zde číhá na další nešťastníky zákeřná louže rozprostírající se v celém profilu cesty tak, že ji není možné objet. Louže je plná páchnoucí hnijící břečky a hluboká nad náby kola. Nebožák, který jí projede, si znečistí minimálně jednu nohu a musí se nadále smířit s následným průvodem zápachu močálu s výraznými prvky hnoje a s hejny obtížného hmyzu. Aby nebylo všem strastem konec, na temeni kopce Hůrka selhávají všechny navigační metody včetně kazimutu. Křížení se zelenou značkou není nikde patrné a dým z elektráren poohří dokresluje celé drama. Zoufalým počinem nutno tlačit kozu na nejbližší vyšší vrchol, jímž je Hůrka. Za ním objeví se dráty elektrického vedení a dle nich je již možné umítit sebe i krutou realitu zpět do známé mapy.
Průnik do oblasti Doupovské kaldery byl veden přes Dubový vrch. Koleje polní cesty se zbarvili do červena a tak zůstalo mnoho kilometrů. Z krajiny se téměř vytratily vysoké stromy, zůstalo křoví a zakrslé stromy. Celý ráz přírody se změnil do jakoby vysokohorské a přesto žírné. Takhle nějak to vypadá vysoko v horách poblíž rovníku, kde nejsou jehličnaté stromy. Pár vrcholů kolem bylo zalesněných smrky, ale byly spíše vyjímkou. V těchto probíhala těžba dřeva.
Nepříjemné pocity vzbuzují v Bonifácovi blížící se ozvěny střelby z kanónů a samopalů, které přicházejí zleva vpředu. Zprava vpředu se ozývá podivný rachot jakoby tanků projíždějících lesem a řev motorových pil. Často je nutné projet nekrytou plání, kde není možné se ukrýt. Bonifác se rozhodl pokračovat po kopcích bývalého okraje stratokráteru a vyhýbat se tankům resp. lesním traktorům, autům a motorovým pilám přes Záseky na Lesnou. Lesná však byla obsazena nepřítelem, který svoji zuřivost vybíjel pilami na nebohých stromech. Krajinou projížděla auta sem a tam, bylo nutné být neustále na pozoru a případně zalehnout do pozice ležícího střelce. Bylo nutno dbát aby lesklé prvky kola neházela prasátka směrem k nepříteli. Bonifác musel postupovat neprostupným terénem, kterým naštěstí prostoupil cestičkami zvěře. Střelba se pomalu přesouvala nalevo, tedy na jih a motorové pily napravo tedy na sever. Půlhodinový pochod kopřivovým polem obhájil dostatečně letošní volbu dlouhý nohavic a rukávů oděvu Bonifáce. Proniklo jen málo žahadel.
Pohled severním směrem občas prostoupil Doupovským horstvem a dovolit spatřit horizont Krušných hor. Pohled jižním směrem bral dech. Byl to pohled do obrovské kotliny téměř nedotčené přírody. Pohled vpřed ukázuje zpěvněnou cestu, Bonifác tak začíná postupovat rychleji. Míjí Ledviny a Třídomí a kolem Vysoké stoupá na Složiště. Zde je čas i bezpečné místo na oběd z donesených zásob. Voda už došla. Původní předpoklad doplnování vody z potoků nevyšel. Né že by nebyly, ale nabrat vodu bylo lze jen v místech kde je lepší se dlouho nezdržovat.
Ledva jsem se přehoupl přes Kamenný vrch, vidím proti sobě na cestě kráčet obrovskou rezavou lišku. Když si mě všimla, mrskla ssebou do křoví a i já jsem si všiml že to nebyla liška, ale rezavý rys. Kousíček dále na cestě, hnedle za křovím jsem narazil na bachyni s malými. Byl jsem rozjetý a kolo rachotilo po kamenech, snad proto vyklidila pole a nechala malé ať si poradí sami. Dlouhý sjezd s občasným brdkem pokračoval dlouhé kilometry až na Radošov a posléze serpentinami dolů k Ohři.
V Radošově je krásný zastřešený most. Překvapivé je, že je ku použití i autům. Podstatné je, že na jeho druhém konci je hospoda. Občerstvení po dlouhém strádání žízní je nutné. Zvláště před následujícím stoupání na vrch Zřícenina nad Ostrovem, které odebere poslední zbytky sil. Pak již asfalt až do Hroznětína, finále dnešní etapy.

obrázek Obelisk v Krásném Dvoře Krajina kolem Mašťova Cesta mezi poli se ztrácí Poslední občerstvení v Radonicích Elektrárna Tušimice Rozkvetlé končiny Dubového vrchu Záseky u kóty Záseky Pohled do Doupovského stratovulkánu obrázek Hřbet kóty Složiště Vrch Pustý Zámek 933mnm Pohled na západ. Karlovy Vary, Vítkův vrch. Pohled zpět na Kamenný vrch Krušné hory a Klínovec Jezírko pod Uhlířským vrchem Pohled na Radošov obrázek Vojenský prostor Krytý most v Radošově

Podbořany(z) Buškovice(s) park Krásný Dvůr(a) Brody(s) Mašťov(a,s) Radonice(s) Miřetice u Vintířova(a) Pod Kolinou(a) Hůrka(a) Dubový vrch(a) Lesná(a) Složiště(a) Kamenný vrch(a) Pekelný vrch(a) Uhlířský vrch(a) Radošov(ž) Ostrov(č,a) Hroznětín

teplota 22°C

Den třetí: Krušné hory okruh

Cca 45km
Dopolední čas bych věnován prohlídce Kolonády v Karlových Varech a ochutnávce všech minerálních pramenů.
Odpoledne nastal čas prověřit stav končetin a lehce potrápit Krušné hory svojí přítomností. Pro stoupání byl zvolena silnice s ohledem na fakt, že tento den je odpočinkový a také na nově přibyvšího účastníka na trekingovém kole: Žofii.
Silnice Děpoltovice - Oldřichov je vcelku autoprázdná, snad kvůli nevalnému stavu povrchu. Stoupání je nejpříkrejší poblíž zámečku Lužec, pak už je to jenom lepší. Výše pokračuje hlavní silnice, kde již auta jezdí a nepříjemně obtěžují nebožáky, co se vzhůru posouvají vlastními silami. Zvláště bzučiprdi na svých pekelných strojích zde bývají výrazní zápachem a hlukem. Naopak obdivuhodný je fakt přítomnosti železnice, které u Perninku překonává výšku 900mnm.
Sjezdem po silnici do Perninku je možno prověřit, ba i upravit rychlostní limity tachometrů neboť je přehledný a s hladkým povrchem. Dále za Abertamy začíná stoupání na Plešivec. Ono stoupání se pozná tak, že už to kupodivu není moc do kopce. Nahoře je horská chata s hospodou jak má být.
Bonifác s průvodcem přečkal v restauraci krátký déšť a pro klesání zvolil modrou značku kolem Švýcarské boudy. Potešující fakt příjemné lesní cesty vzal zanedlouho za své. Značka se vrhla korytem potoka dolů a přešla z kategorie trekking do kategorie sjezd s páteřním chráničem. Ledva se značka zbavila cca 100m převýšení, našla si poklidnou pěšinku obklopenou březovým náletem výsypky bývalého lomu Eva. A dále dolů přes silnici na Mariánskou do Oldříše. Zde Bonifáce průvodce opustil a zmizel zpět kamsi do hor. Bonifác si užil hezký sjezd do Hroznětína aby zde zakončil dnešní den.

obrázek Nový lyžařský areál Plešivec Průvodce Krušnými horami Cesta není pro trekingová kola vhodná Lom Eva

Hroznětín(s) Děpoltovice(s) Lužec(s) Pernink(s) Abertamy(s) Plešivec(m) Zálesí(a,z,a,ž) Oldříš(ž,z) Hroznětín

teplota 20°C

Den čtvrtý: Karlovy Vary - Toužim - Nečtiny

Etapa 85km
Po vydatné svačině zahájila celá skupina PSB (Bonifác) přípravy na odjezd z pohostinné obce Hroznětín. Řetěz byl promazán a nohy odpočinuté, slunce nad obzorem slibovalo krásný den. Cesta prověřenou trasou do Velkého Rybníka v ústrety žluté značce. Ta započala kořenovým staccatem a několika technickými pasážemi. Zde Bonifác spatřil poprvé této výpravy dva cyklisty. Dosud jím nebyli spatřeni žádní turisté a tento jev setrval až do konce. Na přelomu května a června možná žádní turisté nejsou. A to ani o víkendových dnech! Zajímavý to poznatek stvrzený 16-ti léty tradice PSB.
Vcelku pěkně vedená značka se pokazila v Sadově, kde pokračovala po hlavní silnici, aby po 500m zmizela z očí. Modří už vědí, že odbočuje vlevo pod dráty VVN. Ostatní dosud bloudí v lesíku kolem silnice. Bonifác pak již značku nespatřil. Pojal takovou nedůvěru k místnímu značkaři, že pokračoval po cyklotrase(!) až k lávce přes Ohři. Lákavě nazvaná Sportovní ulice je ve skutečnosti ulice Skladová. Nyní nastává nepříjemná jízda ulicemi města, jejímž důležitým bodem je most 1.máje. Most je ve skutečnosti kruhový objezd odkud odbočuje ulice Bezručova vzhůru, které byla dána přednost ku stoupání před turistickými značkami vedoucími zde do vrchu po schodech.
Stoupání je výživné, překonává 280m výškových a končí odpočinkem na Vítkově hoře a rozhledem po kraji. Je odtud vidět Hroznětín, start dnešní etapy, jak se krčí pod kopci Krušných hor. Je zde i hospoda, ale nevábila příliš k návštěvě. Také je možné sledovat vzlety malých letadel, velká snad již na letiště nelétají. Rusové tak mají kolonizaci Karlových Varů těžší.
Obec Kolová nabízí kolem na kole jedoucím občerstvení a další zřetelné pokračovaní trasy, která pokračuje polesím a následnou rychlou cestou na Pilu. Za Pilou je kraj krásných rozsáhlých lesů. Má svoje kouzlo a je cítit horami.
Odbočky k Viklanu Dominik Bonifác rozhodně nelituje. Ten šutr se opravdu hýbe! Neviklajících se viklanů viděl Bonifác již hodně, ale tento je první viklající se.
Vesnička Javorná připomněla výpravě, že tudy projízděla před čtyřmi lety ve směru na Bečov nad Teplou. V paměti máme následnou nepříjemnou cestu po louce po zelené značce. Tentokrát pokracuje po značce modré, jenže ani ta se nechová slušně. Naposledy je k spatření na rozcestníku, míře někam do pastvin. Pak na tyči nivelace šipka nenormovaného tvaru nejistým směrem. Volba směru je tedy los. Nevyšel. Potvora pokračuje více vpravo k lesu, Bonifác více vpřed do pastvin. Po zjištění situace a připomenutí zásady "nikdy se nevracet zpět" objíždí Bonifác kótu Bučka téměř ze tří čtvrtin, aby zde, mezi kravami, zanechal podstatný příděl dnešních sil. Morál povzbuzuje pohled do kraje stolových hor kolem Manětína a jeho omyl kdy považuje blízký bezejmený kopec za Chlumskou horu nad Manětínem.
Chylický mlýn připomíná chatu ze socialistických časů avšak s funkčním kolem i náhonem. Ten se táhne daleko proti proudu potoka, stejně jako cesta po které vede modrá značka do Toužimi.
V Toužimi hladovou a žíznivou výpravu přivítá restaurace. Oběd vcelku dobrý, pivo také. Kraj již pivně zjevně náleží k Plzni. Dále po zelené do vršků nad městečkem. Cesta je lemována hromadami odpadků. Jak to jsem proboha ti lidé všechno dostali? Je tu k vidění stavební suť i sedačky z aut. Místy jsou patrné pokusy nepořádek zahrnou zeminou. V obci Políkno byla k vidění zahrada plná parkovaných horských kol a nápisy o cyklistice a sportu. Bonifác si pomyslel, proč ta kola, proboha, nejsou použita majiteli k jízdě, kdy jindy, než teď ve tři odpoledne za krásného dne? Cyklistika je nyní v módě. Vytratil se ale původní smysl - jízda na kole. Místo toho máme nový význam - převoz kol vozem tam a zpět.
V Dolním Luhově opouštím zelenou a mířím přímo z obce do lesů po lesní asfaltce. Cestou jsou hezké výhledy na Žluticko a vrch Vladař, následované slejdem do Buče. Napojení na červenou značku proběhne kolem rybníků Ovčárna a Mich. Začíná hezká zpevněná cesta mírně vzhůru ke Zbraslavskému vrchu, který si neodpustím navštívit. Výhled stojí za to. Odtud je také vidět zřetelně ta pravá Chlumská hora, která již léta čeká na návštěvu PSB. Přiblížení zkomplikuje obtížně jetelný přechod pole a pokračování podél lesa. Chybějící turisté nezpevnili podrážkami dostatečně povrch tak aby valivý odpor pneumatik byl v rámci rozumných mezí. Bonifác válcuje kyprý terén a přemýšlí zda-li mu síly vystačí na výjezd na vrchol Chlumské hory. Chlum je hezká vesnička na severním úbočí hory. Nabízí nádherné výhledy do kraje, je vidět také hladina vodní nádrže Žlutice.
Výjezd na Chlumskou horu nebyl nakonec tak hrozný. Příště ale přesto možná lépe opustit zelenou a vystoupat po relativně lepší lesní cestě. Vyhlídka na Manětínské lesy předčila očekávání. Kraj dole je o 200m níže a lesy jsou viditelné do velké dáli. Také dnešní cíl: Nečtiny. Manětím samotný ovšem nikoliv. Ani pod druhou vyhlídkou, vinou zalesnění, není Manětín vidět.
Nezbývá než z hory sjet a prohlédnout si jej zblízka. Cesta značky je však zarostlá, po cestě přichází první drobný úraz. Přední kolo se nečekaně zastaví o v trávě ukrytý hrb a odnáší to koleno, kterému představec neustoupil z cesty. Ze zkušeností Bonifác ví, že každá bolest se musí co nejrychleji rozšlapat. Sedá na kolo a sjíždí dále do Manětína, kde marně hledá občerstvovnu. Městečko je liduprázdné. Bonifác pro bolest v koleni a vyprahlost v hrdle mění původní trasu. Vynechává červenou značku a pokračuje do cíle po silnici.
Nečtiny se presentují hned dvěma těsně sousedícíma restauracema. Zahrádku na návsi má však jen jedna. Nutno doplnit tekutiny a vyhledat ubytování. Lákavá je možnost pobýt v nečtinském zámku, Bonifác proto se proto za chvíli vrácí do restaurace na večeři, třímaje klíče od zámku v ruce. Skutečně, zámek má v poschodí prostory pro ubytování hostů za dobrou cenu, které nyní okupuje Bonifác. Dole je klubovna s televizí, sociální zařízení společné a čisté. Snad tu nestraší, Bonifác by se rád dobře vyspal.

obrázek Opět Ohře Výhled na Karlovy Vary Pohled z Vítkova vrchu po 20km zpět na Hroznětín Letiště Karlovy Vary Tématicky vhodný název obce Viklan Dominik Rybníček a labuť sedící na vejcích Javorná, tady se kříží trasa s trasou r.2011 obrázek Pastviny pod Javornou Krajina stolových hor To není země, to je zahrádka! Žluticko a Vladař Pohled ze Zbraslavského vrchu na Vladaře Chlumská stolová hora Nečiny vzadu pod Špičákem, v popředí Újezd obrázek Zámek Manětín Ubytování v zámku Nečtiny

Hroznětín(a) Velký Rybník(ž) Sadov(ž,a) Dalovice(a,s,ž) Karlovy Vary most 1.máje(Bezručova, Na Vyhlídce, Pražská silnice) Vítkův Vrch(m) Kolová(m) Pila(m) Viklan Dominik(m) Javorná(m,a,m) Toužim(z) Dolní Luhov(a) Buč(a) rybník Mich(č) Zbraslavský vrch(z) Chlumská hora(z) Manětín(s) Nečtiny(s) Nové Městečko

teplota 25°C

Den pátý: Plasy - Radnice - Hořovice

Etapa 78km
V noci nestrašilo. Strašidla možná nebyla ZČU dobře placena a odešla strašit jinam. Dobře jsem se vyspal, sny si nepamatuji. Kolem osmé se na zámku objevují lidé. Paní ubytovací, pan správce a paní z občerstvení. To je příjemné překvapení, dlouho jsem přemýšlel jak posnídám, smířil jsem se se snídaní v Plasech, ale paní přispěchá se smaženým sýrem s hranolkami. Pravda, trochu razantní na snídani, ale nic jiného není. Opouštím zámek, a konečně vjíždím do manětínských lesů. Lesní kraj je mírně zvlněný, protkaný spoustou lesních cest, mnoho z nich není značeno. Končiny to ideální pro nenáročné projížďky na kolech a bloudění, mají své kouzlo a dávají radost ze života.
Za obcí Plachtín, v lukách, je zajímavá cedule. Informuje o výstavbě malé nádže a popisuje průběh stavby. Zajímavé je, že hlavní důvod výstavby a podmínka dotace je prý krajinná estetika. Tímto pojmem rozumím zvelebování krajiny za účelem čistě estetickým. Tedy postavit něco jen proto aby krajina byla hezčí. Třeba sluneční nebo větrnou elektrárnu. Rybníček ač s výraznou hrází je ale určitě hezčí. Ovšem na místě je zjevné, že hlavní důvod výstavby je dostatek vody pro farmu, která stojí pod ním. Někdo si to zkrátka umí zařídit.
Lesy končí, přichází řepkové pole a JZD Hvozd. Odtud nutno po silnici nebo cestou polemi na Dražeň. O kus dále je zelená značka, pěkná cesta a poutavé cedule s popisem života a díla Ludvíka Očenáška. Rychlým sjezdem lze snadno minout Malenický pramen. Rozhodně stojí za zastvení a ochutnání. Jeho voda mě držela při životě az do Hořovic. Chutná jako pramen z Karlovarské kolonády. Stékající voda, resp minerály z ní, vytváří terasy a zbarvují vše do rezava. Značka dále používá pěkné a rychlé cesty, takže jsem v Plasech v zápětí. A nebýt čtení cedulí tak ihned.
Plasy vystavují na odiv klášter. Prohlídka interiérů ale nikdy nebyla na programu PSB. Stojí spousty času. PSB jsou odjakživa specialisté na exteriéry. Bonifác obhlídne klášter. Z části nová omítka, z části lešení. Pak se Bonifác podívá do mapy a zjistí, že další možnost oběda, je mimo Plasy až v Radnicích. Což je opravdu daleko. Usedá proto k restaurantu Rudolf druhý, který v něm honosností nevzbudil důvěru. Jenže nic jiného na blízku není. Nedůvěra se vzápětí rozplyne. V nabídce jsou hotová jídla a než si Bonifác rozmyslí co chce, už má segedín na stole. Slušná hospoda musí mít také točenou limonádu. Tahle ji má. Obědové menu: malinovka, segedín, plzeň je přesně to co vyžadují zásady stravování PSB a lidské tělo kozisty jezdícího po turistických cestách.
Posléze se ukazuje, že oběd, byť předčasný s ohledem na posnídaný smažák, byla dobrá volba. Cesta dále vede podél Střely, ale pak znenadála opuští poklidný profil a vrhá se z údolí do okolních výšin. Stoupání k hájovně Richardka stojí dost sil ačkoliv je po dobrém povrchu. Náladu příliš nepokazí ani překážející lesáci a stromy padající kolem. Pak se značka odmění rychlou jízdou lesy, ale vzápětí přechází z rozmazlování do teroru stoupání zarostlou cestou s v bejlí skrytými nerovnostmi a trnovými křovinami, které sevřou Bonifáce ze všech stran. Na konci temného tunelu vpředu nahoře se objeví malé bílé kolečko. Bonifác strácí nervy a slézá z kola. To je ovšem chyba, protože tím si rozšíří profil a trny mají výrazně více možností škodit. Bílé kolečko se přibližuje a již je znát, že se jedná o denní světlo nahlížející do zeleného tunelu. Ještě kousíček, raději znovu na kole a Bonifác vyjíždí z krvavého sevření vegetace na vzrostlé pole. Jízda travinami do svahu, bez náznaku pěšiny, je po předchozím zeleném pekle jako procházka parkem.
V Dolním Hradišti se značka vrací zpět ke Střele. Je to tu hezké, lehce trialové. Je vidět, že se Bonifác samoten bojí pouštět do větších akcí hrozících pádem. Není nikdo, kdo by jej při případném neúspěchu pohřbil a uvědomil pozůstalé o posledních slovech a místě skonu, které by následně bylo nutné vybavit památníčkem, nejlépe kamenným. Podél vody je stále na co koukat, ze svahů vyčnívají skály a Střela si svižně plyne k setkání s Berounkou.
Toho dne je zatím nejtepleji. Bonifác pocením ztrácí spousty vody. Vědom si toho, stavuje v Liblíně spatřiv otevřenou hospodu. Odtud je to po červené dosti do kopce. Bohužel mimo červené k zříceníně Libštejnu tu není žádný rozumný způsob k opuštění obce. Vše ostatní je po silnicích. Bonifác volí nadále červenou k Libštejnu. Cesta ve svahu na Berounkou je zprvu zarostlá kopřivami, dále však se situace mírně zlepšuje a je dokonce možno spatřit své přední kolo. Je vedena pěkně po vrstevnici, hezky elegantně se točí kolem roklí potoků ve svahu a nebýt toho, že se často skrývá v bejlí, byla by pěkná a rychlá. Občas je stržena, život jezce závisí na adhezi vzorku pláštů a kohezi terénu. Občas se skrytý kámen pokusí urazit pedál nebo vychýlit trajektorii předního kola svahem dolů na skály, aby zkrvavené tělo nebožáka skončilo v proudu řeky. Bonifác vše zvládl a pod záminkou studia cedule u zříceniny, nenápadně odpočívá. To je nutné, zvolená cesta dále vede vzhůru do kraje Radnického. Je patrné, že je vytvořena ve středověku. Je pěkně vyložena kameny a velmi rozumně vedena vzhůru od bývalého hradu. Samotný hrad byl ve finále zrušen švédy za třicetileté války. Ono se jim to dobývalo s moderními kanóny. Hrad bezpečně rozstříleli domrtě. Doufám, že jim to zase někdy vrátíme v hokeji.
Dále po zelené pod vrch Kamenec. Zde se těžila břidlice k výrobě vitriolu - kyseliny sírové. Radnice je nedaleko a jistě pomůže s občestvením před další cestou. Ta pokračuje dále po oblíbené zelené, poli a lesy mírně vzhůru. Míří přímo směrem na kopec jako brno. Jde z něho hrůza, únava je již patrna. Pohled do mapy uklidňuje: kopec se opravdu jmenuje Brno a naše cesta vede jinudy. Nicméně do kopce to je tak, jako tak. Ovšem krásnými lesy. Každé stoupání ale jednou skočí, tak i tady. Cesta opustila slušný ráz, vydatně zkořenovatí, zavrtí se po nivě a když už neví coby, vrhne se vzhůru do Plískova. Bonivác zde vyřadí z preference dobytí Bukova a volí objízdnou trasu. Zelená se znovu zjeví na východní straně kopce, prošmejdí kdejaké křoví a zapomenutá zákoutí s rozpadajícím se čímsi, aby skončila na hrázi Čápského potoka. Zde je patrný nepříjemný hluk civilizace - plzeňské dálnice.
Za podjezdem dálnice značka mizí. Po výstavbě přemostění trati toto místo značkař ještě nenavštívil. Bonifác proto zmateně pobíhá po trati a hledá kudy dál. Od rozcestí Tři Sudy se vše vrací do normálu. Je tu na potoce past na cyklisty. Kdo se pokusí projet zdánlivě mělkým blátem, zjistí záhy, že mu kolo vězí nad náby v terénu. Další pastička je závora na konci dlouhé skloněné rovinky od hájovny k Újezdu. Kdo se příliš kochá rychlou jízdou nebo si mne oči plné hmyzu, brzdí na poslední chvíli před kusem železa napříč cestou.
Bonifác je posléze vyrušen ze studia rozcestníku hřměním. Zjišťuje, že má v zádech temný bouřkový oblak a pod kterým vlají závoje deště. Kapky již začínají ťukat do přilby, přání nezmoknout má jen dvě řešení. Schovat se zde v Újezdu nebo se pokusit dešti ujet. Totiž blíží-li se vám za zády bouřka, značí to obyčejně, že i vítr vane do zad. S větrem v zádech, na dobrém povrchu, lze dešti ujet. Bonifác volí jízdu a po pár minutách déšť ustává, navíc se zdá, že mrak se pohybyje více na sever a průmět jeho dráhy na povrch Zeměkoule tvoří nyní s Bonifácovou trajektorií velké písmeno "V". Sjezd do Hořovic je mírně okořeněn běžkyní se sluchátky v uších, která neslyší rachot řítícího se kola a proto při těsném předjíždění leknutím vykvikne.
No a Hořovice poskytnou Bonifácovi vše co má správný závěr etapy poskytnout.

obrázek Chlumská hora z jihu Malonická minerálka Železo zbarví vše do rezava Plasy Výjezd ze zeleného tunelu Zpět dole u Střely Soutok Střely a Berounky Berounka u Liblína Zřícenina hradu Libštejn obrázek Krajina Radnicka Závoje půlců Lesní rybníček zaniklé vodní tvrze Herna má interní poruchu

Nové Městečko(s) Plachtín(ž) Hvozd(s) Dražeň(s,z) Plasy(z) Nebřeziny(z) Dolní Hradiště(z) Liblín(č) Libštějn(z) Chockov(z) Radnice(z) Plískov(z,m,a,z) V Čápu(m) Tři Sudy(z) Újezd(č) Hořovice

teplota 28°C

Den šestý: Kytín - Davle - Jílové u Prahy

Etapa 70km
Ubytování bylo příjemné, ale bez snídaně. Kolem je ale obchodů hned několik, spal jsem u kruháče v Hořovicích. Nepříjemné na začátku tohoto dne je stoupání Hořovicemi. Vede tu červená značka. Za náměstím si mě vychutnají tři autobusy, poslední mi zkříží cestu, musel jsem uniknout před rozmačkáním o zábradlí na chodník. Je tu strašný provoz, ale jen do chvíle, kdy opustím město. Pak už auto nejezdí. Asi se protrhl nějaký místní traffic jam. V obavě o život přestal jsem sledovat značku a ta se ztratila. Musím po silnici a dále do Rpet, kde ji nalézám.
Nedlouho za vsí značku řízeně opouštím, abych si ušetřil síly, neboť mi připadá, že červená zbytečně stoupá. Že jsem si nedal pár facek. Jedu pořád přímo podle mapy lesní cestou občas vystlanou drcenými cihlami a keramickými obklady. Trasa je jasná, pořád rovně a na křížení cest mírně doprava a dolů přes silnici. Praxe ale vypadá jinak. Křížení lesních cest je úplně odlišné od mapy, cesta k silnici neexistuje. Resp. je tu jakási rokle, kterou snad kdysi cesta vedla. Vrhám se do rokle, je plná listí, klacků a velkých křemenů, ale je to jetelně z kopce. Tu se mi během sesouvání ztratí přední kolo pod vrstvou listí a já pokračuji vzduchem vpřed, tentokrát bez kola. Není to daleké cestování, padnu na připravené šutry a kolo na mě. První letošní pád. Potlučené nohy ale bolí.
Příkoří objízdné trasy ale nekončí. Brzy nastává obávaný Kaziho efekt a Bonifác se sesouvá s kolem svahem a prodírá houštím a nepřátelskou vegetací. Silnice je vidět i slyšet, ale nedá se jí snadno dosáhnout. Konečně se Bonifác vynoří na asfaltu ověšen lesními plody a s botami plnými hlíny. Na hrázy blízkého rybníka očistí sebe i kolo, vysype boty a pokračuje nevarován dostatečně ve směru hypotetické cesty. Ta obchází Bludský mlýn a končí u cedule "Soukromý pozemek - nevstupovat!". Z mostku jen rozpadlý pilíř. Litavka příliš široká na suché překonání a kolem další strouhy a potoky. Nezbývá než se vrátit a Litavku překonat po silničním mostě. Tam je také spatřena červená značka, vede dále po proudu říčky zarostlou pěšinkou.
Za Lhotkou opouštím značení a stoupám na Hřebeny plynulejší cestou než nabízí turistické značky. Další Plešivec jsem naštívit netoužil, bolí mě potlučené nohy a tento navíc již znám. Vystoupám do sedla Klínek a pokračuji po asfaltu po červené po hřebeni Hřebenů. Vynechám Kuchyňku i Studený vrch, je vedro, těším se již do Kytína na závlahu. Cestou potkávám paní s kočárkem; přijela až sem autem aby si tu mohla zatelefonovat a povozit kočárek. U Stožce potkám prvního cyklistu, váhá u rozcestníku. Já pokračuji po červené abych si doplnil láhev u studánky Bukové lči. Rozhodnutí později velice ceněné, vzhledem k přívětivosti Středočeského kraje. Pak dále po vrstevnici až do Kytína kde doufám v občerstvení. Vnímám všude nápisy skloňující slovo cyklista nebo turistika, ale hospoda není otevřena žádná. Nezbývá než se napít z láhve a zmizet z nehostiné vesnice.
Aby Bonifác dosáhl Jílového, musí překonat další dálnici. To lze podjezdem pod Malou Svatou Horou. To se mu podaří se štěstím, protože chvíli předtím ho málem smete černý superb(lb), který se nevejde na 5m širokou silnici. Rychle pryč od těch magorů a nemotorů za volantem. Do Nové Vsi vede klidná asfaltka chatovou osadou a pak zpět na lesní cesty Pleše.
V Nove Vsi pod Pleší pochopitelně není žádná viditelná nebo otevřená hospoda. To je ostatně trend ledva jsem vstoupil do Středočeského kraje. Oproti Západočesku, kde byla otevřená hospoda v každé druhé obci, tady ne, jsou zavřeny nebo v rekonstrukci. K tomu je horko a tekutiny rychle mizí. Nezbývá než doufat v zázrak a cucat plastovou láhev. Znechucen tímto stavem slézá Bonifác v prvním větším kopci z kola a z posledních sil svůj stroj do vrchu tlačí. Přelézá překážky, padlé stromy a zdá se mu o sklenici vychlazené malinovky. Nebo piva :-). Kousek je sanatorium, jestli se to zhorší zajdu za Chocholouškem, říká si. Po chvíli silou vůle usedá v sedlo a pokračuje jízdmo k památníku na místě zvaném Svatý Václav. Místo samé, či snad jméno patronovo dodají něco sil bezvládnému, na pár dalších kilometrů, možná si již tělo řeklo o poslední zásoby sil a rozebírá svalovou hmotu, každopádně Bonifác nachází něco energie pro další pohyb vpřed. Kolaps dočasně odložen.
Cesta se chová nápomocně, je pevná a vede převážně dolů. Škoda zbytečné zajížďky do Masečína, musím zpátky a do Hvozdnice. Takhle velká vesnice určitě hospodu má. Má; v rekonstrukci. Tak snad až Davle nezklame. Davle nezklamala. Lepé ženy mi donesly guláš, pivo a malinovku a já se cítím konečně spokojeně. Zbývá pár kilometrů do cíle celého letošního počinu. Už jen přes most, Chlomek, Petrov a jsem v cíli. Dílo se podaří, ukládám kolo, které nechci několik dní vidět a zahajuji zasloužený odpočinek po dovolené...

obrázek Kaziho efekt v praxi Překážky v jízdě Barevná pole Davelský remagenský most Soutok Vltavy a Sázavy

Hořovice(č,s) Rpety(č,a,č,ž) Lhotka(a,s) Klínek rozc.(č) Komorsko rozc.(č) Pod Provazcem(č,a,č) Pod Studeným vrchem(č,a,č) Stožec(č,a) Václav V.(a,ž) Kytín(z,a) Nová Ves pod Pleší(a) Svatý Václav(m) V Dešinách(a) Hvozdnice(a) Sloup(a) Davle(a,ž,a) Petrov(ž,a,ž) Jílové u Prahy

teplota 32°C

Zpět na začátek

Úvod